HAVLÍČEK Borovský Karel 1821–1856

	Karel HAVLÍČEK Borovský
Narození	31. 10. 1821
Místo narození	Borová
Úmrtí	29. 7. 1856
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Redaktor nebo žurnalista‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 353-355
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47044

HAVLÍČEK Borovský, Karel (pův. jm. Karel Boromejský Oldřich), * 31. 10. 1821 Borová (nyní Havlíčkova Borová, /u Přibyslavi/), † 29. 7. 1856 Praha, novinář, básník, politik

Druhorozený syn obchodníka Matěje H. a Josefíny, roz. Dvořákové. V dětství ho ovlivnil tamní farář Jan Brůžek, žák Bernarda Bolzana, jehož hospodyní byla H. teta. Od 1830 H. navštěvoval hlavní školu v Jihlavě, kde se zdokonalil v němčině a poznal pátera Jana Slavíka. 1832 začal studovat na gymnáziu v Německém Brodě (H. otec tam koupil dům na hlavním náměstí a zřídil obchod), 1838 nastoupil na dvouletou filozofickou přípravku v Praze. Spřátelil se s Vilémem Gablerem a Františkem Jirglem, s nimiž ho spojovalo probuzené národní uvědomění a touha pracovat pro národ. Jeho vzorem se stali faráři Brůžek a Jan Serbousek (navštěvoval ho v Ječovicích na Slánsku). 1840 vstoupil do arcibiskupského semináře, kde poznal Františka Mudru, Františka Josefa Řezáče či Josefa Tadeáše Klejzara. Prostředím byl zklamán, dostával se do konfliktů, které později popsal v epigramech. Už po prvním roce nesložil všechny zkoušky a byl vyloučen. Vzdělával se dále soukromě, věnoval se češtině a slovanským reáliím, cestoval po Čechách, 1842 jel do Polska a na Slovensko. 1842 mu Pavel Josef Šafařík zprostředkoval v Rusku zaměstnání domácího vychovatele u Michaila Sergejeviče Pogodina. Kvůli úředním průtahům se jím nestal, zdržel se však ve Lvově, kde pobýval dva měsíce v rodině Karla Vladislava Zapa. Zajímal se zejména o polskou a ukrajinskou literaturu a o překlady. 1843 nastoupil v Moskvě jako vychovatel v rodině univerzitního profesora a slavjanofila Stěpana Petroviče Ševyrjova. Sledoval společenské poměry, literaturu, kulturu i způsob univerzitní výuky. Postupně se odcizoval slavjanofilům a toužil se vrátit domů. Do Německého Brodu přijel v létě 1844 přes Vilnius, Kaunas, Varšavu a Vratislav (kde se seznámil s Janem Evangelistou Purkyněm). Otce už nezastihl naživu. H. vstoupil do veřejného života, založil a hrál ochotnické divadlo. Navázal vztah s dcerou z obchodnické rodiny Františkou Weidenhoffrovou a plánoval 1846 sňatek, ze kterého sešlo.

Na jaře 1845 se objevil v Praze s cílem prosadit se jako spisovatel. Počátkem července vzbudil pozornost veřejnosti článkem v Květech, v němž zkritizoval Tylovu novelu Poslední Čech. Odmítl sentimentální vlastenectví a vytyčil program budoucí české literatury i literární kritiky. Zapojil se do rozmanitých iniciativ vlastenců k oživení činnosti Matice české, Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách a snah Sboru pro zřízení Národního divadla (zal. 1850) o vybudování samostatné české scény. František Palacký navrhl H. jako redaktora Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. H. jim od ledna 1846 vtiskl novou tvář, a to po obsahové i grafické stránce. Významně vzrostl počet odběratelů, a tím i společenská reflexe publikovaných článků. H. v nich rozvíjel aktuální témata veřejného života (Potřebnost průmyslové školy české, Něco pro učitele a o učitelích, Co jest obec). Ovlivnil také vnímání Ruska a Slovanů, ostrou diskusi otevřel 1846 textem Slovan a Čech, v němž na základě své osobní zkušenosti ironicky tepal ruské poměry, despocii, která vedla k občanské apatii, nesvobodě mužiků, obecné nevzdělanosti a z ní plynoucí devótnosti. Nabádal k občansky zodpovědným činům v každodenním životě, k čemuž používal i příměrů ze zahraničí (1847 např. stať Daniel O’Connell). Noviny vyburcovaly veřejnost ke sbírce na českou průmyslovou školu (otiskly jména dárců včetně věnované částky). Pro svou polemickou povahu se H. dostával do sporů s českými vlastenci, mj. také kvůli nově prosazovaným změnám v pravopisu (sám od nich později ustoupil) i slovenskému „separatismu“, přel se o podstatu filozofie, napadal zejména proudy německé filozofie (spor vedl s Františkem Čuprem, nerozuměl si ani s Augustinem Smetanou) ad. Ve svých textech prokazoval sebevědomí, kuráž, ale také rozhled, břitkost až sarkasmus, stejně jako schopnost srozumitelně formulovat myšlenky.

Charakterová pevnost, stylistická dovednost a respekt veřejnosti byly přednosti, s nimiž H. vstupoval v revolučním roce 1848 do politiky. Začátkem března toho roku se také oženil s Julií Sýkorovou (1826–1855). Po zrušení cenzury v Rakousku 15. 3. 1848 ho zcela pohltil veřejný život. S finančním zajištěním hraběte Vojtěcha Deyma začal 5. 4. vydávat Národní noviny, které se staly nejvlivnějším českým deníkem (náklad překročil dva tisíce výtisků). Byl členem Svatováclavského výboru, na H. podnět přejmenovaného na Národní výbor. (Zasloužil se rovněž o změny pojmenování ve veřejném prostoru, např. Koňský trh se změnil na Václavské náměstí.) Před zahájením Slovanského sjezdu v květnu 1848 absolvoval cestu do Haliče a Záhřebu. Aktivizoval veřejnost jak svou publicistikou, tak příležitostnými letáky (Bratři!) a popěvky, které mj. odmítaly volby do tzv. frankfurtského předparlamentu (proslul textem Šuselka nám píše). V červnu prohlásil Národní noviny listem opozičním. V souvislosti s represemi po svatodušních bouřích však byl 8. 7. zatčen a zadržován do 12. 7. ve vazbě na Pražském hradě. Byl propuštěn díky tomu, že zvítězil ve volbách v pěti volebních obvodech a stal se poslancem říšského sněmu ve Vídni. Jako zastánce liberálního proudu české politiky a přesvědčený austroslavista však spatřoval v povstání tragédii, porážku a ztrátu politických výhod získaných (či přislíbených) od jara 1848. V parlamentu zastupoval humpolecký obvod; zasedal v něm od poloviny července až do 6. 10., kdy ve Vídni vypukla další revoluce a kdy H. s ostatními českými poslanci město opustil. Přerušené sněmovní jednání pokračovalo od listopadu v Kroměříži, ale H. se už v polovině prosince mandátu vzdal a odjel. Vrátil se do Národních novin, které od ledna 1849 rozšířil o satirickou přílohu Šotek. Po rozehnání kroměřížského parlamentu a vyhlášení oktrojované ústavy vstoupil do otevřené opozice. Ve svých textech napadal nevzdělanost, podvody, zlodějiny, neschopnost samostatně se rozhodovat. Za článek Výklad oktrojované ústavy od 4. března byl v Praze postaven před porotní soud (první, který se v tiskových záležitostech vedl), jenž ho za mimořádného zájmu veřejnosti osvobodil. 10. 5. 1849 po vyhlášení stavu obležení nad Prahou (a pevnostmi) postihl od 10. do 24. 6. zákaz také Národní noviny, tehdy však H. díky osobní audienci u ministra vnitra Alexandra Bacha vydávání mohl obnovit.

Od dubna do července 1849 se konal ve Vídni biskupský sjezd, jehož průběh H. sledoval. Pranýřoval praktiky církevní hierarchie (Proti biskupskému shromáždění z 6. a 7. 7. 1849). V červenci byl na čtrnáct dní uvězněn, Národní noviny byly zastaveny 19. 1. 1850. Bezprostřední záminkou se stalo otištění Palackého stati O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku (21. 12. 1849). H. osobní intervence u Bacha už nepomohla. H. odmítl nabídku spolupracovat s vídeňskými úředními místy, usiloval o povolení vydávat politický list a po několika nezdařených pokusech od 8. 5. 1850 v Kutné Hoře, kam přesídlil s manželkou a dcerou Zdeňkou, zahájil vydávání časopisu Slovan. Ten od počátku stíhaly úřední postihy, konfiskace, zákazy distribuce. Polemickou protiváhou Slovanu měl být Vídeňský denník, vydávaný 1850–51 skupinou blízkou ministru kultu a vyučování Lvu Thunovi (mj. Václav Vladivoj Tomek, Josef a později i Hermenegild Jirečkové, Jan Votka ad.), avšak v české společnosti si respekt nezískal. V červenci a srpnu 1851 H. obdržel dvě úřední výstrahy, na třetí, po níž mohla být tiskovina zakázána úředně, nečekal a Slovan 14. 8. zastavil sám. S rodinou se přestěhoval do Německého Brodu, kde žili jeho matka a bratr František. V listopadu byl za články Správa záležitostí obecních a Proč jsem občanem souzen v Kutné Hoře, a i tentokrát osvobozen.

Obavy z dalšího veřejného působení vedly vládní místa ve Vídni a úřady v Praze k rozhodnutí H. internovat v jihotyrolském Brixenu. Z Německého Brodu ho odvezli v noci 16. 12. 1851. Až v květnu 1852 za ním mohly přijet manželka s dcerou, obě zůstaly do září 1854. V internaci žil vzdálen od spolupracovníků, od běžného života a bez naděje na další uplatnění až do 1855, kdy mu byl 27. 4. povolen návrat do vlasti pod podmínkou, že se vzdá publicistické činnosti. Teprve doma se dozvěděl, že manželka mezitím podlehla tuberkulóze. H. se nesměl natrvalo usadit v Praze, kde mohl pouze navštěvovat dceru v rodině matčiny sestry A. Jarošové. Pod policejním dohledem přežíval v Německém Brodě, jeho zdravotní stav se zhoršoval, nepomohl ani pobyt v lázních Šternberk (u Smečna), i tam byl sledován. Korespondoval pouze s rodinou a s přáteli ze studií, s kněžími Mudrou a Řezáčem. 27. 7. byl převezen do rodiny švagra Františka Jaroše, kde zemřel. Pohřeb na Olšanských hřbitovech se přesto stal národní demonstrací. Od počátku šedesátých let 19. století byl H. připomínán jako mučedník.

H. literární tvorba byla rozmanitá. Psát začal již za gymnazijních studií. V semináři se mu stala osudnou veršovaná gratulace k svátku určená profesorům, která byla interpretována jako výraz panslovanských sympatií. Během pobytu v Rusku skládal epigramy a posílal je svým známým, a to bez naděje na zveřejnění v plném znění. V závěru svého publicistického působení sestavil dva výbory, Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské (obojí 1851), jejichž distribuce byla stíhána. Programový charakter měly Obrazy z Rus (1886), které dokládaly H. politické názory, vyslovené už ve stati Slovan a Čech. Od 1845 překládal zejména z polštiny a ruštiny, a to zejména oblíbeného N. V. Gogola. Jeho vlastní beletrie Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra vyšly až 1870, staly se obecně uznávanými díly české literatury 19. století a dodnes vycházejí v různých výborech. Základní pramen pro poznání H. života, jeho osobních vztahů a formování životních postojů představuje jeho korespondence.

D: výběr: Sebrané spisy 1, 1870; Vybrané spisy K. H. B. 1–2, K. Tůma (ed.), 1885; Básně a epigramy, 1894; Beletrie K. H. B., F. V. Krejčí (ed.), 1906; K. H. Dílo 1–2, A. Stich – J. Korejčík (eds.), 1986.

L: výběr: Wurzbach 8, s. 98–101; RSN 3, s. 678; OSN 10, s. 986–991; 28, s. 547; OSND 2/2, s. 1051–1053; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; SČF, s. 165–166; LČL 2/1, s. 112–119 (se soupisem díla a literatury); E. Šormová a kol., Česká činohra 19. a začátku 20. století 1, 2015, s. 250–252 (se soupisem literatury a pramenů); V. V. Zelený, K. H. rodinné listy brixenské, 1888; T. G. Masaryk, K. H. snahy a tužby politického probuzení, 1896; L. Quis, Korrespondence K. H., 1903; Z. V. Tobolka, K. H. B. Politické spisy K. H. B. 1–3, 1900–1903; E. Chalupný, H. obraz psychologický a sociologický, 1908; A. Hajn, Národ o H., 1936; H. synovské listy ze studií, M. Novotný (ed.), 1941; Brixenské listy K. H. bratru Františkovi, B. Novák (ed.), 1957; H. Šik – M. Laiske, K. H. B. Soupis hlavní literatury o jeho životě a díle, 1967; M. Řepková – R. Havel, Brixenské zápisky K. H., in: Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 6, 1971, s. 141–179; tíž, Zápisky K. H. z let 1842–1844, in: tamtéž, s. 5–139; K. H. B., Strmé cesty. Z listáře, zápisků a vzpomínek, V. Menclová – J. Janáčková (eds.), 1990; J. Morava, C. k. disident K. H., 1991; J. Štaif, Obezřetná společnost, 2006; M. Kamp, Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950, 2009 (magisterská diplomová práce, FF MU, Brno); K. Kazbunda, K. H. B. 1–3, 2013; J. Janáčková – A. Macurová, Milostné listy K. H. a Fany Weidenhoffrové 1–2, in: Česká literatura 63, 2015, s. 659–671; P. Píša, K. H. v novější odborné literatuře, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie (Acta Musei Nationalis Pragae. Series C – Historia litterarum) 61, 2016, č. 3–4, s. 27–38; P. Tvrdý, Literatura se vztahem ke K. H. vydaná ve dvacátém století v Německém i Havlíčkově Brodě, in: tamtéž, s. 39–45; K. H. Korespondence 1–2, R. Adam a kol. (eds.), 2016–2018.

P: LA PNP, Praha, osobní fond (69 kart.).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Magdaléna Pokorná

Odhalení sochy Karla Havlíčka Borovského v Německém Brodě, 1924 (Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod)
Hrob Karla Havlíčka Borovského na Olšanských hřbitovech v Praze