HELLER Seligmann 1831–1890

Seligmann HELLER
Narození	8. 7. 1831
Místo narození	Roudnice nad Labem
Úmrtí	8. 1. 1890
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Pedagog‎ Spisovatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 459-460
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47207

HELLER, Seligmann, * 8. 7. 1831 Roudnice nad Labem, † 8. 1. 1890 Vídeň (Rakousko), básník, publicista, překladatel, pedagog

Narozen v německy hovořící židovské ortodoxní rodině pekaře. Brzy přišel o matku, s nevlastní matkou měl traumatické zkušenosti. Navštěvoval veřejnou židovskou školu v rodišti, 1844 přišel do Prahy, kde se zabýval rabínsko-teologickými studiemi (Talmud-Thora-Schule) u pražského vrchního rabína, učence a příznivce haskaly Salomona Judy Rappaporta. Poté začal studovat staroměstské gymnázium, zvláště ho zaujaly klasická filologie, moderní jazyky (již tehdy překládal z latiny, francouzštiny a italštiny do hebrejštiny, jeho první básnické pokusy od 1844 jsou rovněž v hebrejštině). H. byl nadšeným příznivcem revolučního dění 1848, zřejmě z obav před politickým angažmá ho otec povolal zpět do Roudnice. Na začátku padesátých let se vrátil do Prahy, pokračoval ve studiu na malostranském gymnáziu, kde se mj. stýkal s J. Nerudou; podle pozdějšího Nerudova tvrzení jeho samotného k českému uvědomění přivedla H. sebevědomá identifikace s židovstvím. I zde pokračoval H. v soustředěném studiu klasické filologie (se zvláštním zalíbením se zabýval historickými a tragickými žánry), učil se i anglicky. Přátelil se a finančně podporoval předčasně zemřelého prozaika Moritze Reicha. Po maturitě (1853) H. studoval na vídeňské univerzitě filozofii, filologii, historii a práva. Kvůli oční chorobě se 1858 vrátil předčasně do Čech na pronajatý statek svého otce. Poté přesídlil do Litoměřic, kde měl otec v nájmu městský pivovar, ten H. vedl ještě dva roky po jeho smrti. 1863 se přestěhoval do Roudnice a oženil se. Jako zdroj obživy si zřídil v Litoměřicích penzionát, který byl za prusko-rakouské války 1866 zničen, v témže roce bylo i rozloučeno jeho manželství. 1867 se přestěhoval do Prahy, stal se na přímluvu právníka Wolfganga Wesselyho učitelem profánních předmětů na rabínské škole, 1871/72 byl profesorem na obchodní akademii, na níž vystřídal estetika Josefa Bayera. Na doporučení Franze Klutschaka působil 1867–72 jako divadelní referent listu Bohemia. H., společensky plachý člověk, udržoval kontakt s několika pražskými přáteli (estetikem, kritikem a publicistou J. Bayerem, literárním kritikem a básníkem Alfredem Klaarem a publicistou a novinářem Davidem Kuhem) v salonu Kathariny Buschové, roz. Rappoportové. V říjnu 1872 se stěhoval opět do Vídně (za svého nástupce v Bohemii doporučil A. Klaara). V sídelním městě krátce působil do 1873 jako fejetonista a divadelní kritik v Deutsche Zeitung (spolu s Ferdinandem Kürnbergerem). Později vyučoval až do konce života německý jazyk a literaturu na dívčí obchodní akademii. 1873 se seznámil s židovským učencem Davidem Kaufmannem, který ho finančně podporoval. V polovině sedmdesátých let byl s H. veden soudní proces za údajnou urážku římskokatolického náboženství, pro nedostatek důkazů byl však osvobozen. Ke konci života žil v ústraní. Syn Arnold H. (* 6. 12. 1864 Litoměřice, † 26. 1. 1925 Vídeň /Rakousko/) vystudoval medicínu (mj. u Eduarda Alberta) ve Vídni, působil jako uznávaný zubní lékař a vědecky publikoval v oboru.

H. nevelké dílo prozrazuje rozsáhlé vzdělání v oblasti antické, středověké i německé filozofie (včetně oblíbeného neohegeliánského mytologického kritika křesťanství Davida Friedricha Strauße) spolu se znalostí řady starých (latina, řečtina, hebrejština, sanskrt, ke konci života se začal učit arabsky) i novějších jazyků (angličtina, francouzština, italština). Jako básník vystoupil H. s eposem Ahasverus, zobrazujícím putování věčného žida (později i s Donem Juanem a Faustem) dějinami lidstva od ukřižování Krista přes setkání s Dantem, Husem, Valdštejnem, Napoleonem až po vrcholné setkání s „lidstvím“ ztělesněným Goethem; dílo lze chápat jako optimisticky pojatý „topos židovské dějinné (sebe)identifikace“ v době usilující o německo-židovskou kulturní symbiózu. I v básních, uveřejněných ve svazku, jehož výnos věnoval poškozeným povodní v Čechách 1872, se H. projevil jako básník velkých mytologických a dějinných témat, ale i přírodních reflexivních pokusů, patriotických, svobodomyslných, občas i elegických skladeb a ohlasů staré poezie. Později ojediněle uveřejňoval své překlady ze sanskrtu a hebrejštiny, výbor z jeho překladů středověkých hebrejských básníků, zejména Jehudy Halévyho, vyšel až posmrtně péčí Davida Kaufmanna, překlad Dantova zpěvu Ráj z Božské komedie až po první světové válce. Ve vlastní hře Die letzten Hasmonäer (1868) předložil historické drama z židovských dějin podle Flaviových Židovských starožitností, v němž H. zobrazil opětovně své přesvědčení o možnosti židovsko-křesťanské symbiózy.

D: Die Wanderungen des Ahasver, Wien 1865; Zur Charakteristik der Schriften und Schriftsteller des Neuen Testaments, 1866; Peter Smolenskij. Kinim wahlge – Todtenklage beim Ableben des ehrw. Herrn S. L. Rapoport, Prager Oberrabbiners am 16 Oct. 1867 (H. přeložil paralelně vydanou báseň z hebrejštiny); Ahasverus: ein Heldengedicht, Leipzig 1868; Gedichte. Zum Besten der durch die Überschwemmung vom 25. Mai Betroffenen, herausgegeben vom Hilfs-Comité des Deutschen Casino, 1872; Le-bat kohen Śara Zilberśtayn. Zikaron ahava / Frau Elsa Silberstein, geb. Kohn. Zur Erinnerung, Wien 5642 (1882); připojen překlad 24 epitafů z hebrejštiny pod názvem Trauerweiden auf ihr Grab. Vierundzwanzig Epitaphe von M. Kohn-Bistritz; Die echten hebräischen Melodieen /sic!/, übersetzt von S. H., D. Kaufmann (ed.), Trier 1893 (další vyd. 1903, 1904).

L: L. Eisenberg, Das geistige Wien, Wien 1889; F. Brümmer, Lexikon der deutschen Dichter und Prosaisten des 19. Jahrhunderts. Gi–L, Leipzig 1901, s. 146–147; J. W. Nagl, Deutsch-österreichische Literaturgeschichte. Von 1890 bis 1918, 4, Wien 1937, s. 1333 a 1343; ÖBL 2, s. 261–262; NDB 8, s. 480; S. Blumesberger, Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft 18. bis 20. Jahrhundert 1. A–I, Wien 2002, s. 528; R. Heuer, Lexikon deutsch-jüdischer Autoren 11. Hein–Hirs, Berlin 2002, s. 65–68; H. Weiser, Eine poetische Gabe oder S. H. als Lyriker, 1871 (posměšná satira); H. J. Landau, Stammbuchblätter, 1875, s. 207–209; L. A. Frankl, Friedrich Rückert an S. H. in Leitmeritz, in: Die Neuzeit 23. 5. 1891, s. 206–207 (s úvodem a dvěma otištěnými dopisy z let 1865–66); Anonym, Allgemeine Zeitschrift des Judentums 54, 1890, s. 36; R. Berger, S. H. und Friedrich Rückert, in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 55, 1891, s. 81–83; E. Schiff, in: tamtéž 57, 1893, s. 18–19; R. Fürst, in: M. Reich, Ausgewählte Werke (1900, s. 5–11 aj.); A. Klaar, Erinnerungen (Zum Gedenktage der Bohemia), in: Bohemia 1. 1. 1902, příloha, s. 3; G. Karpeles, David Kaufmann und S. H., in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 66, 1902, s. 317–319 (zde i básně a aforismy), 333–334, 358–359, 370–371, 380–381, 392–393; A. Klaar, Aus meiner ersten Bohemia-Zeit, in: Bohemia 25. 12. 1910, Weihnachtsbeilage, s. 33–34; L. Geiger, Jüdische Denker und Dichter. S. H., in: Allgemeine Zeitschrift des Judentums 83, 1919, s. 68–70; K. Benedikt, Erinnerungen an S. H. Der Prager Lessing, in: Neues Wiener Journal 6. 2. 1922, s. 8; J. Peletová, Die Sage vom Ahasver in der deutschen Literatur, besonders bei S. H., 1921 (disertační práce, FF UK, Praha); H. Teweles, Theater und Publicum, 1927, s. 11–12; F. Eckstein, Ahasverus und die Kaiserin, in: týž, „Alte unnennbare Tage“. Erinnerungen aus siebzig Lehr- und Wanderjahren, 1935, Wien 1988, s. 120–127 (původně: Neues Wiener Tagblatt 13. 4. 1933, s. 2–3, četná další vydání); N. Ahlers, Das deutsche Versepos zwischen 1848 und 1914, Frankfurt am Main 1998, 200n., 218n.; W. Klimbacher, Revolutionshoffnungen und akkulturative Gesten. S. H., in: Mnemosyné, sv. 24, Münster–Hamburg 1998, s. 91–99; M. Thulin, Kaufmanns Nachrichtendienst. Ein jüdisches Gelehrtennetzwerk im 19. Jahrhundert, Göttingen 2012, s. 97–99; http://encyklopedie. idu.cz/index.php/Heller,_Seligmann (stav k 17. 6. 2019).

P: ÖNB, Wien, Dopisy divadelnímu kritikovi Neue Freie Presse a publicistovi Rudolfu Valdekovi Wagnerovi; Wien-Bibliothek im Rathaus, jednotlivé dopisy L. A. Franklovi, F. Grillparzerovi, K. A. Franzosovi.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Václav Petrbok