HILAR Karel Hugo 1885–1935

Karel Hugo HILAR
Datum narození	5. 11. 1885
Místo narození	Sudoměřice u Bechyně
Datum úmrtí	6. 3. 1935
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎ Redaktor nebo žurnalista‎ Dramaturg, režisér nebo choreograf‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 591–592. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47367

HILAR, Karel Hugo (vl. jm. Bakule, Karel), * 5. 11. 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 6. 3. 1935 Praha, divadelní režisér a kritik, spisovatel, dramatik

Otec František Bakule (1861–1941) byl spisovatel a hudebník, matka Marie, roz. Vitoušková, byla spřízněna s rodinou kapelníků a skladatelů Komzáků. Rodiče se 1887 přestěhovali do Bechyně a o dva roky později do Prahy, kde otec pracoval jako úředník Zemské banky. Po maturitě na gymnáziu v Žitné ulici 1904 (jeho spolužákem byl divadelní režisér a dramatik Jan Strejček-Bor) a ročním studiu práv 1911 H. absolvoval filozofii a klasickou filologii na české Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (PhDr. na základě disertace O filosofii egotismu). Téhož roku si úředně změnil jméno na Karel Hugo H., které předtím užíval jako pseudonym. Během gymnazijních a univerzitních studií se uvedl poetickými, prozaickými a dramatickými pokusy (básnické sbírky Komediantské motivy a Písně mládí, romány Rozváté sny a Její bůh, próza Zákony, divadelní hra Princ Helion a jednoaktovky Konec a Z našich sfér), ovlivněnými symbolismem, francouzskou dekadencí i estetikou autorů sdružených kolem časopisu Moderní revue (František Xaver Šalda, Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic). Většího významu dosáhla jeho činnost redakční a překladatelská. 1902 založil časopis Moderní život a o rok později knižnici Moderní bibliotéka (redigoval ji do 1913), jejímž prostřednictvím zpřístupňoval díla reprezentantů západoevropské (Charles Baudelaire, Alfred Jarry, Oscar Wilde aj.) i české (František Gellner, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek aj.) moderní literatury. Od 1902 reflektoval divadelní dění prostřednictvím kritik, úvah a esejí v časopisech Moderní život, Český svět, Divadlo, Světozor aj.

Divadelní dráhu zahájil na podzim 1910 jako lektor a tajemník Městského divadla Královských Vinohrad (Praha). Režisérsky debutoval 1911 nastudováním veselohry Hermanna Bahra Pavouk. Narážel na nepochopení konzervativního ředitele Václava Štecha, preferujícího nenáročný komediální a operetní repertoár. Po nástupu nového vedení divadla, nakloněného umělecky závažnějšímu programu, byl H. 1913 jmenován dramaturgem a 1914 šéfem činohry. Za první světové války a krátce po ní orientoval dramaturgii na jevištně náročné a myšlenkově závažné hry, některé uváděl v české premiéře (např. Strindbergův Tanec smrti). V režijní práci se přiklonil k novému divadelnímu stylu – symbolistickému expresionismu, který se vyznačoval dynamickou zkratkovitostí, emocionalitou, výtvarnou plasticitou a nepsychologickým herectvím. Zúročil přitom podněty z německého divadla (režie Maxe Reinhardta a Leopolda Jessnera) i z pražských pohostinských režií Františka Zavřela, českého průkopníka expresionismu na německých scénách. Prosazoval komplexní pojetí inscenační tvorby, definované sjednocujícím režijním názorem. Herecký soubor podrobil pevnému vedení a kladl důraz na kolektivní souhru. Opíral se o herce výrazných gest a dynamického projevu (Václav Vydra, Bohuš Zakopal, Eduard Kohout, Bedřich Karen, Roman Tuma aj.). Spolupracoval se scénografy moderního výtvarného názoru (Alexandr Vladimír Hrska, Vlastislav Hofman), kteří jeviště zbavovali statické dekorativní popisnosti a přeměňovali ho v součinitele dramatického výrazu. H. se vymezoval vůči náladovým, harmonizujícím a symbolisticky stylizovaným režiím Jaroslava Kvapila a jeho ideově patetické a fyzicky exaltované divadlo se na sklonku války a v popřevratových letech stalo podobenstvím dějinných revolučních procesů a sociálních konfliktů (Z. Krasiński: Nebožská komedie, 1918; Ch. van Lerberghe: Pan; A. Dvořák: Husité, 1919; É. Verhaeren: Svítání, 1920). H. přeměnil vinohradskou scénu v centrum moderní divadelní tvorby, úspěšně konkurující činohře Národního divadla. Jeho umělecké záměry spojené s expanzí činohry však ve dvousouborovém divadle vyvolaly vlnu nesouhlasu, která v září 1919 vyvrcholila stávkou zpěvohry. Ve sporu o charakter divadla se na H. stranu postavily významné kulturní osobnosti (A. Jirásek, E. Vojan, O. Fischer, J. Vodák) i správní výbor divadelního družstva. Po odchodu operního souboru se tak vinohradské divadlo stalo první výhradně činoherní stálou českou scénou.

V říjnu 1920 uveřejnil Dramatický svaz memorandum požadující, aby se H. ujal řízení činohry Národního divadla, která se po odchodu J. Kvapila 1918 ocitla v umělecké krizi. H. nastoupil do funkce 1. ledna 1921 a setrval v ní až do smrti. Od začátku měl k dispozici také druhou scénu Národního divadla, Stavovské divadlo, které čeští herci zabrali 16. listopadu 1920 německému souboru. Jeho stylové představy a metody tvůrčí práce však narazily na odpor většiny herců kvapilovské éry, neochotných se v zájmu inscenačního celku podvolit autoritě režiséra, ansámblové souhře i expresionistické stylizaci (k výjimkám patřily např. M. Hübnerová, E. Vrchlická, J. Kronbauerová). Se souborem se H. střetal i v obecnějších otázkách pojetí tvorby Národního divadla a chápání jeho tradice. Přetrvávající opozici čelil angažováním bývalých spolupracovníků z vinohradského divadla (herci B. Karen, V. Vydra, Z. Baldová, R. Tuma, J. Vojta, scénograf V. Hofman), dále soubor rozšířil o kabaretního komika S. Rašilova, později o O. Scheinpflugovou a H. Haase. Navzdory sporům tvořily H. inscenace pilíř činohry na první pražské scéně. V první polovině dvacátých let pokračoval v expresionistickém programu. Od společenských konfliktů s davovými scénami (W. Shakespeare: Coriolan, 1921; S. Lom: Převrat, 1922; J. Slowacki: Balladyna, 1923) se postupně obracel k individuu, soustředil se na vnitřní svět výjimečných osobností, zmítaných vášněmi, sexuálními pudy a chorobnými psychickými stavy (Euripides: Medeia, 1921; Ch. Marlowe: Edvard II.; A. Strindberg: Královna Kristýna, 1922; Z. Fibich – J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy, 1923). Největších úspěchů dosáhl tanečně stylizovanou inscenací Molièrova Zdravého nemocného (1921) a komedií bratří Čapků Ze života hmyzu (1922), jíž dominovala groteskní karikatura v pojetí hmyzích postav. Dynamický pohyb a důraz na postižení emocionálních stavů charakterizovaly nastudování Shakespearovy tragédie Romeo a Julie (1924). Po více než roční přestávce, zapříčiněné vážnou nemocí, se H. odklonil od expresionistické poetiky a zahájil tzv. civilistickou etapu své tvorby, reagující na stabilizaci společenských poměrů a chápající divadlo jako školu občanské kázně v duchu demokratických ideálů. Zřetelnému důrazu na člověka a jeho privátní osud odpovídalo prohloubené zniternění postav, rehabilitující postupy psychologického herectví. Expresivitu nahradil jemněji diferencovaný a střídmější projev, uplatňovaný v současných dramatech (R. Rolland: Hra o lásce a smrti, 1925; J. Romains: Diktátor, 1927; E. O’Neill: Podivná mezihra; J. Hilbert: Pěst, 1930) i v klasických tragédiích. Vrcholu H. dosáhl v inscenaci Shakespearova Hamleta (1926, v hlavní roli E. Kohout), jehož interpretoval jako traumatizovaného jedince otřeseného krutými událostmi a existenciální nejistotou. Současně se H. potýkal s nepochopením levicové divadelní avantgardy, která jeho civilistické směřování považovala za „zmaloměšťáčtění divadla“. V první polovině třicátých let H. dospěl k syntéze dosavadních modernistických výbojů a přiklonil se ke klasicky vyvážené tvorbě. Sérii monumentálních tragédií (F. Bruckner: Alžběta Anglická, 1931; Sofokles: Král Oidipus, 1932; E. O’Neill: Smutek sluší Elektře, 1934), která kombinovala individuální příběhy s obrazem sociálních dějů, doplňoval komediální repertoár (J. Giraudoux: Nový Amfitryon, 1931; J. K. Tyl: Fidlovačka, 1932; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské; N. V. Gogol: Ženitba, 1933). Jako šéf činohry se H. postaral o modernizaci zařízení obou scén Národního divadla a zasazoval se o jeho postátnění (1930). Angažoval dramaturga Františka Götze (1923) a režiséra Karla Dostala (1922). Od poloviny dvacátých let otevíral dveře tvůrcům z okruhu avantgardy (scénografové A. Heythum a F. Zelenka, režiséři V. Šulc, V. Gamza a J. Frejka, herci J. Horáková, S. Neumann, L. Boháč, J. Šejbalová, J. Štěpničková, L. Pešek, J. Průcha, Z. Štěpánek, F. Smolík, J. Pivec aj.). Stati o divadle, jednotlivých hrách, stylových a inscenačních problémech či postavení režiséra shrnul v souborech Divadelní promenády (1915), Odložené masky, Boje proti včerejšku (obojí 1925) a Pražská dramaturgie (1930). S E. F. Burianem, J. Frejkou a J. Honzlem patřil k průkopníkům moderního českého režisérského divadla.

1914 se oženil s herečkou Zdenkou Baldovou, roz. Balašovou (1885–1958), manželství zůstalo bezdětné. Zemřel po záchvatu mozkové mrtvice, který ho zastihl v Jílovišti (u Prahy).

Zdeněk Doskočil

Dílo

Viktor Dyk. Esej o jeho ironii, 1910; O divadle, E. Šormová (ed.), 2002.

Literatura

• OSN 28, s. 82
• OSND 2/2, s. 1119
• MSN 3, s. 184
• Tomeš 1, s. 457
• ND a jeho předchůdci, s. 143–145
• LČL 2/1, s. 173–176 (se soupisem díla a literatury do 1986)
• http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem režií v ND, stav k 24. 3. 2021)
• V. Štěch, Vinohradský případ, 1922
• M. Rutte, Tvář pod maskou, 1926
• J. Maria, H., 1935
• B. Slavík, K. H. H. literát, 1936
• K. H. H. Čtvrtstoletí české činohry, sborník, 1936
• B. Slavík, K. H. H. intimní, 1938
• M. Rutte, Mohyly s vavřínem, 1939, s. 243–258
• V. Vydra, Prosím o slovo, 1940
• S. Lom, Svět na divadle a kolem něho, 1942
• A. Pražák, K. H. H., básník jeviště a slova, 1945
• J. Frejka, Železná doba divadla, 1945, s. 9–46
• Hilarovská vigilie. Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. H., 1946
• F. Tetauer, Sedmero zástav, 1947
• V. Hofman, 30 let výtvarnické práce na českých jevištích, 1951
• V. Müller, Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958
• Z. Štěpánek, Herec, 1961
• K. H. H. Význam inscenační tvorby K. H. H. pro moderní české divadlo, 1968
• E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, rejstřík
• L. Pešek, Tvář bez masky, 1977, rejstřík
• DČD 3–4, 1977, 1983, rejstřík
• F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978
• A. Závodský, H. filozofie režie, in: SPFFBU, řada literárněvědná 27–28, 1978–1979, č. D25–26, s. 37–61
• K. Wnukowa, K. H. H. – reformator teatru czeskiego, in: Dramat i teatr narodów slowiańskich v XX. wieku, Wroclaw 1979, s. 167–174
• L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981
• J. Kopecký (H. Konečná) et al., Čtení o Národním divadle, 1983, s. 163–182
• F. Černý, Hraje František Smolík, 1983
• J. Pivec, Thespidova kára J. Pivce, 1985, rejstřík
• L. Klosová, Život za divadlo (Marie Hübnerová), 1987
• K 100. výročí narození K. H. H., in: AUC – Philosophica et Historica 4, Theatralia 7, sborník, 1988
• J. Černý, Jiřina Štěpničková, 1999
• F. Černý, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000
• J. M. Burian, Leading Creators of Twentieth-Century Czech Theatre, New York – London 2002, s. 1–19
• Z. Silová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007, 2007
• J. Žák a kol., Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský příběh, 2007
• Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, J. Ludvová (ed.), 2013, rejstřík, zvl. s. 135–139
• K. H. H. – D. Špinar, Za krásu, M. Ljubková (ed.), divadelní program, 2019
• K. H. H., televizní dokument z cyklu Česká divadelní režie, režie A. Sobotka, Česká televize 2003
• J. Soprová, Diktátor nebo umělec?, rozhlasový pořad z cyklu Příběhy slavných, Český rozhlas 2018.

Prameny

• LA PNP, Praha, osobní fond K. H. H.
• Archiv ND, Praha, osobní složka Divadelní ústav, Praha, dokumentace
• hrob: Vinohradský hřbitov, Praha, urnová alej (PA S, 30)
• pamětní deska: Sudoměřice u Bechyně, č. p. 62 (rodný dům)
• busta: Divadlo na Vinohradech, Praha, náměstí Míru 1450/7, 1. patro, chodba (autor B. Benda).

Reference

• Bibliografie dějin českých zemí
• A <code>unique_value_constraint</code> constraint is assigned to the "ID NK ČR AUT" property which only permits unique value assignments and the jk01041031 value annotation was already found to be annotated in the "BAKULE Karel" subject.
• A <code>unique_value_constraint</code> constraint is assigned to the "ID Wikidata" property which only permits unique value assignments and the Q1118918 value annotation was already found to be annotated in the "BAKULE Karel" subject.