HLÁVKA Josef 1831–1908

	Josef HLÁVKA
	;
Datum narození	15. 2. 1831
Místo narození	Přeštice (u Klatov)
Datum úmrtí	11. 3. 1908
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Architekt‎; Mecenáš nebo organizátor hudebního života‎; Mecenáš div. umění‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 657–659. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/136471

HLÁVKA, Josef, * 15. 2. 1831 Přeštice (u Klatov), † 11. 3. 1908 Praha, stavitel, architekt, podnikatel, mecenáš

Syn panského šafáře a přeštického purkmistra Antonína H. (* 13. 6. 1796, † 27. 12. 1860) a jeho ženy Anny, roz. Stachové. Měl dva sourozence. Studoval na gymnáziích v Klatovech a Kolíně a na dvouleté stavovské reálce v Praze, kterou dokončil 1847. Poté si zapsal obor pozemní stavitelství na pražské polytechnice (jako žák Karla Wiesenfelda doložen ve školním roce 1850/51). Na škole také působil jako dobrovolný asistent Carla Jelínka při výkladu deskriptivní geometrie. 1851–54 dovršil své vzdělání na Akademii výtvarných umění ve Vídni (Architekturschule der Akademie der bildenden Künste Wien); 1854 dostal státní cenu za nejlepší posluchačskou práci. 1856 mu Akademie poskytla dvouleté státní stipendium, které mu umožnilo studijní cestu do Itálie, Řecka, Francie, Anglie a německých zemí. 1859 (v době druhé italské války za nezávislost, v níž Rakousko prohrálo) se vrátil do Vídně a ocitl se jak bez zaměstnání, tak bez finančního zajištění potřebného k otevření vlastní architektonické kanceláře. Zažádal proto o stavitelskou koncesi a zatím se živil jako zástupce Eduarda van der Nülla na vídeňské Akademii. Již v době studií H. současně praktikoval u vídeňského vlivného městského stavitele Františka Šebka, 1860 u něho získal mistrovské vysvědčení. Šebek, který 1859 odešel do penze, mu odkázal svou stavební kancelář. Díky tomu se H. mohl osamostatnit a dalších devět let, než vážně onemocněl, pracoval ve Vídni, která tehdy zažívala velký hospodářský rozkvět. Jeho vlastní architektonická tvorba zůstala vymezena jen poměrně krátkým časovým úsekem, v němž ovšem ve Vídni dokončil rozsáhlé a významné realizace podle projektů v té době velmi respektovaných architektů (Friedrich von Schmidt, August Sicard von Sicardsburg, Eduard van der Nüll). H. pracoval na dostavbě rakouské banky, několika kostelů, burzy, dvorní opery nebo univerzitní hvězdárny. Na vlastních parcelách na prestižní okružní ulici Ringstrasse sám projektoval a vystavěl pět činžovních domů. 1862 byl jmenován členem c. k. stavební komise Ministerstva vnitra, 1864 korespondentem a později členem c. k. ústřední komise pro uchování historických památek v Rakousku, 1866 členem Domu umění (Künstlerhaus) a Akademie výtvarných umění. Za stavbu budovy pro dvorní operu získal 1865 od císaře titul vrchního stavebního rady a čestné měšťanství Vídně. H. 1867–68 zasedal v porotě pro dostavbu Hofburgu.

Prostřednictvím ministerského úředníka Josefa Jirečka, přítele z dob pražských studií, dostal od Ministerstva kultu a vyučování nákladnou státní zakázku na projekt a realizaci komplexu budov rezidence moldavského pravoslavného metropolity v Černovicích v Bukovině (dnes univerzita Černovcy, Ukrajina). H. se nejprve seznámil s tradicí tamních ortodoxních sakrálních staveb pod řeckou jurisdikcí (1866 o nich publikoval studii). 1860–62 vyprojektoval a do 1870 sám řídil stavbu rozlehlého poměrně symetrického komplexu, včetně kostela, který byl výtvarně založen na režném cihlovém zdivu. Výraz inspirovala tehdy módní „byzantská“ forma (v podobném duchu jako u rozsáhlého vídeňského Arsenalu). Zároveň tento styl velmi dobře odpovídal po kulturně-historické a teritoriální stránce, neboť řecká církev se logicky hlásila k byzantské tradici. Na světové výstavě v Paříži obdržel H. za svůj projekt v Černovicích druhou cenu. Výstavba černovické rezidence, synodního sálu, semináře a kostelů probíhala 1864–82. V mimořádně obtížných podmínkách – neboť v oblasti chyběly jak podniky na výrobu stavebního materiálu (cihelny, kamenolomy, logistika), tak se nedostávalo vyškolených řemeslníků schopných realizovat náročnou stavbu – H. plně osvědčil i své praktické zkušenosti, tato práce ho však zcela vyčerpala. Pro nemoc a po neshodě s lokální správou 1871 rezignoval a dohled nad stavbou převzal polský architekt Feliks Księżarski. Monumentální biskupský rezidenční areál zůstal největší a vrcholnou H. realizací (2011 byl zapsán na listinu světového kulturního dědictví UNESCO). Šedesátá léta patřila k období H. nejvypjatějšího pracovního tempa. Do 1869 H. kancelář ve Vídni dokončila na sto čtyřicet dva staveb a zaměstnávala devatenáct architektů. Další významné budovy H. projektoval v Praze. 1862 přijal zakázku na velkoryse řešenou novou Zemskou porodnici v Apolinářské ulici na Novém Městě pražském (čp. 441/II). Také v tomto návrhu využil režné cihelné zdivo, dekorované pomocí cihelných tvarovek a různě kladených, případně glazovaných cihel. Na rozdíl od černovické rezidence je zde zřetelná inspirace gotikou, takže polokruhové oblouky či přímé překlady u pražské stavby nahradily lomené oblouky a segmenty. Celkový rozvrh nemocnice, rovněž přísně symetricky komponované, však vycházel z dispozic soudobých francouzských a anglických nemocnic. Stavba probíhala 1867–75 (H. ji vedl do 1870); budova se stala sídlem dvou univerzitních porodnických klinik, české a německé. Obrovské dlouhodobé pracovní vypětí si vyžádalo svou daň, přepracovaný H. na podzim 1869 zkolaboval a ochrnul na obě nohy, stáhl se do ústraní a 1873 vrátil stavitelskou koncesi. Přesídlil na svůj zámek v Lužanech (1867 jej koupil od Ringhofferů), kde se zhruba deset let léčil. Od počátku osmdesátých let se postupně vracel k práci a normálnímu životu. 1886–87 přestavěl lužanský zámek podle návrhu vypracovaného spolu s Josefem Mockerem. Adaptoval a rozšířil jej, připojil k němu novou kapli P. Marie. Pro její vysvěcení zkomponoval Antonín Dvořák, který býval na zámku častým hostem, Mši D dur (zv. Lužanská). V Praze H. postavil novorenesanční činžovní domy ve Vodičkově a Jungmannově ulici (architekti Bedřich Tesař, Josef Fanta, 1887–88), Hlávkovy studentské koleje (architekt J. Fanta, 1903–04). Pseudohistorické slohy použil také v konzervaci architektonických památek, např. při rekonstrukci Karlova mostu po povodni roku 1890. H. inicioval vydávání Soupisu památek historických a uměleckých v Království českém a podporoval archeologické vykopávky.

Od 1862 byl H. ženatý s Marií Čermákovou (1841–1882), manželství zůstalo bezdětné. Po její smrti se 1886 oženil podruhé se Zdeňkou, roz. Havelkovou (1843–1902). Pod jejím vlivem začal ve svém salonu v Praze, Vídni i v Lužanech přijímat české umělce, vědce a politiky. 1883 se stal poslancem Říšské rady za staročechy v městské kurii (obvod Třeboň, Jindřichův Hradec), 1885 v kurii velkostatkářské. 1891 ho císař jmenoval doživotním členem panské sněmovny. Od 1885 byl opakovaně volen poslancem českého zemského sněmu.

Neméně aktivně se H. angažoval v podpoře českého umění a vědy; stal se v novodobé české historii nejštědřejším mecenášem. Svou prací shromáždil obrovské jmění a jeho velkorysé finanční podpoře, výjimečným organizačním schopnostem a diplomatickému umění vděčí za existenci řada významných institucí. Jak je patrno z korespondence jeho blízkých přátel, aby dosáhl svého cíle, počínal si jakožto mecenáš s dokonalou rozvahou i značně direktivně. Jeho forma podpory se průběhem let vyvíjela. Zpočátku převládala anonymní nadání, o jejichž účelu se radil s blízkými přáteli a odborníky. 1882 založil České univerzitní nadání Josefa a Marie Hlávkových (s vkladem dvacet dva tisíc zl.), 1883 České technické nadání (dvacet pět tisíc zl.) a 1884 anonymně Jubilejní fond pro českou vědeckou literaturu při Královské české společnosti nauk (KČSN, dvacet tisíc zl.). Sám byl členem KČSN od 1888. Tato společnost, tradičně organizovaná na principu zemského česko-německého utrakvismu, k jejímž členům se řadili především příslušníci významných rodin, byla vědecky málo efektivní. Napjaté vztahy mezi členy KČSN či složité vyjednávání na místodržitelství a Ministerstvu kultu a vyučování oddalovaly plánovanou transformaci a podnítily založení moderní ryze české vědecké instituce s českou jednací řečí, kterému předcházel H. projekt. Josef Jireček vypracoval věnovací listinu, v níž H. anonymně daroval pro tento účel dvě stě tisíc zlatých, 1888 získal souhlas Českého zemského sněmu a 1890 překonal zamítavý postoj rakouské vlády a císaře. Ještě téhož roku byla založena Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa (ČAVU). Svou činnost zahájila 18. května 1891 na slavnostním shromáždění, které bylo spojeno s otevřením nové budovy Národního muzea, kde ČAVU sídlila až do 1945. Podporovala vědecký výzkum, publikační činnost, udělovala studijní stipendia a výroční ceny. Jejími členy se stali vynikající reprezentanti české vědy, literatury a múzického umění. H. byl zvolen prvním předsedou. Teprve 1892 však císař František Josef podepsal její zakládací listinu. 1906 k ČAVU přistoupil nově založený Národohospodářský ústav (měl sloužit k povznesení a zvelebení českého průmyslu), na který H. pamatoval neméně velkorysým darem. Vřelé české vlastenectví se odrazilo v H. nezištné podpoře dlouhé řady dalších aktivit, k nimž mj. patřily: 1891 nadání a soutěž na jezdeckou sochu sv. Václava (patnáct tisíc zl.); 1896 návrh na zestátnění malířské akademie v Praze, stavba její nové budovy umístěné na okraji Stromovky (architekt Václav Roštlapil), 1903 její přestěhování a nadace pro studijní a cestovní stipendia (sto tisíc zl.); dále: finanční podpora Josefu Václavu Sládkovi, který pořídil nové české překlady Shakespearových dramat, jakož i Českému kvartetu; předsednictví v Českém spolku pro komorní hudbu (1894); výstavba Studentské koleje českých vysokých škol pražských (1904, původní H. vklad dvě stě tisíc zl., později ještě sto třicet dva tisíce zl.); podpora krajanských spolků, české školy, českého národního domu či Akademického spolku ve Vídni ad. Díky H. přímé finanční dotaci mohli doma a v zahraničí studovat a tvořit také mnozí jednotlivci. Dary, stipendia a celý promyšlený systém jeho mecenátu měly být impulsem k podnícení zájmu české veřejnosti o duchovní vzestup vlastního národa. O smysluplné využití vynaložených prostředků mecenáš dbal vypracováním podrobných a dokonalých stanov a předpisů instituce tak, aby jejich původního poslání nebylo zneužito. 1904 završil své celoživotní snahy a v závěti odkázal veškeré jmění své dodnes fungující nadaci, v jejímž jméně uctil též památku svých manželek Marie a Zdeňky. Byl pohřben v Přešticích, v rodinné hrobce vybudované podle vlastního návrhu. H. jméno nese např. most v Praze.

Dílo

Novogotické realizace podle projektů Friedricha von Schmidta: Kostel sv. Lazara, Wien 7, 1859–1863; Akademické gymnázium, Wien 1, Beethovenplatz, 1863–1866; farní kostel sv. Othmara unter den Weißgerbern Wien 3-Landstrasse, 1866–1869; novorenesanční realizace podle A. Sicarda von Sicardsburg a E. van der Nülla: Vídeňská dvorní opera (Hof-Operntheater, dnes Wiener Staatsoper), 1861–1869.

Literatura (výběr)

A. V. Velflík, Život a působení prvního presidenta a zakladatele České akademie arch. Dr. Ph. a Dr. Techn. J. H…, [1908]
OSN 11, s. 349–351
OSN 28, s. 574
Wurzbach 9, s. 64
ÖBL 2, s. 341
Toman 1, s. 342
A. Špelda – V. Viktora, Zámek Lužany. Hudba a literatura, 1976
I. Kružíková, K životu a dílu J. H. (1831–1908), 1986 (diplomová práce, FF UK, Praha)
A. Lodr, J. H. Český architekt, stavitel a mecenáš, 1988
J. Beran, Vznik České akademie věd a umění v dokumentech. Práce z dějin Československé akademie věd, serie B, 2/1989, 1989
P. Ries, J. H., největší český mecenáš, 1991
Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad, 1998, R. Baťková (ed.), s. 326–328, 423–424 a rejstřík
ČAVU, s. 104 (s další literaturou)
NEČVU, s. 268–269
K. Ksandr, Od novogotiky k eklektismu: Architektonické dílo J. H., in: Kamenná kniha, sborník k romantickému historismu – novogotice, 1997, s. 156–169
W. Bahr, J. H. Ein tschechischer Architekt, Baumeister und Mäzen im alten Österreich, in: Österreich in Geschichte und Literatur (mit Geographie) 48, 2004, č. 6, s. 356–374
J. H., jeho myšlenkový odkaz a 100 let činnosti jeho nadace. Příspěvky přednesené na vědecké konferenci uspořádané Českým vysokým učením technickým v Praze a Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových 17. a 18. června 2004, 2004
J. Pokorný, Odkaz J. H. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu, 2005
V. Stýblová, Lužanská mše, 2005
T. W. Pavlíček, Korespondence jako pramen. Komunikační strategie a (sebe) stylizace pisatelů dopisů (Rozbor korespondence J. H.), in: Historie 2006. Sborník prací z 12. celostátní studentské vědecké konference, P. Popelka (ed.), 2007, s. 122–141
T. W. Pavlíček, Formování kulturního mecenátu J. H. v souvislosti s komunikačními strategiemi v osobní korespondenci, 2011
AKL 73, s. 413–414
Architekti, s. 238
Myška 1, s. 175–177
Tomeš 1, s. 466
D. R. Beveridge, Zdenka a Josef Hlávkovi – Anna a Antonín Dvořákovi. Přátelství dvou manželských párů a jeho plody v českém a světovém umění, 2012
F. Šmahel a kol., H. Lužany, 2014
M. Kuna, Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla. Lexikon osob, 2017, s. 212–216
K. Regnerová, Životopis Zdenky Hlávkové (1843–1902), 2018 (magisterská diplomová práce, FF JČU, České Budějovice)
http://www.architektenlexikon.at/de/1110.htm
https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Hlavka. shtml (vše stav k 20. 6. 2021).

Prameny

Archiv Marie, J. a Zdenky Hlávkových na zámku v Lužanech
NTM, Praha, Muzeum architektury a stavitelství, fond J. H.
LA PNP, Praha, fond J. H.
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i., Praha, fond ČAVU.

Reference