HLÁVKA Miloš 1907–1945

	Miloš HLÁVKA
	;
Datum narození	15. 9. 1907
Místo narození	Horšovský Týn
Datum úmrtí	7. 5. 1945
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Překladatel‎; Dramaturg, režisér nebo choreograf‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 659–661. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48694

HLÁVKA, Miloš, * 15. 9. 1907 Horšovský Týn, † 7. 5. 1945 Praha, dramatik, básník, překladatel

Syn soudního adjunkta JUDr. Antonína H. a Mileny Marie, roz. Smolíkové. Po maturitě na gymnáziu v Praze studoval na UK práva (1925–28) a poté na filozofické fakultě dějiny moderních literatur a románskou filologii (1928–33); k jeho učitelům patřili František Xaver Šalda, Otakar Zich a Václav Tille. 1934 předložil disertaci Nonkonformismus v díle André Gida, po neúspěchu u obhajoby studia opustil a obrátil se k literární a divadelní tvorbě. Již od poloviny dvacátých let přispíval původní tvorbou básnickou a prozaickou, překlady a teoretickými statěmi a kritikami do řady periodik (např. Čin, Lidové noviny, Literární noviny, Rozhledy po literatuře a umění, Rozpravy Aventina, Studentský časopis). 1934–37 pracoval jako redaktor nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy, pro něž také překládal z němčiny, francouzštiny a italštiny (knižnice Evropská kultura a Evropský literární klub). 1936 se podílel na založení Klubu překladatelů. 1941–44 byl redaktorem nakladatelství Českomoravský kompas. Zaujal kultivovanými překlady moderních francouzských básníků (Jean Cocteau, Guillaume Apollinaire, André Breton, Paul Eluard, Paul Valéry aj.). Uspořádal a vydal antologie Vzduch Paříže, Hold Prahy Paříži, Hommage de Prague à Paris (vše 1937). Z francouzských autorů čerpal inspiraci pro vlastní básnickou tvorbu. Samostatně debutoval lyricko-epickou sbírkou Ráno vítězné (1939), na niž navázal rozsáhlou epickou skladbou Kormorán (1943) a souborem básní Písně na rozloučenou (publikován až 2012). Ze série drobných próz se knižní podoby dočkala pouze povídka z divadelního prostředí Fána (1940).

Těžiště H. díla spočívalo v práci pro divadlo. V polovině dvacátých let se sblížil s okruhem české divadelní avantgardy, 1927–29 byl členem prvního voicebandu E. F. Buriana. Ztotožnil se s dramaturgickým konceptem básnického divadla, z něhož vycházel až do smrti. Spolupracoval zejména s režisérem Jiřím Frejkou při budování avantgardních scén Dada (1927–28) a Moderní studio (1929), pro něž přeložil a upravil několik dramatických děl (J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce, 1927; Sofokles – J. Cocteau: Král Oidipus, 1927; Euripides: Kyklop, 1929); u dalších titulů byl součástí širšího autorského kolektivu. Po zániku obou scén a po Frejkově odchodu do Národního divadla se 1930 bez úspěchu pokusil vytvořit vlastní hereckou skupinu, s níž na jevišti Intimního divadla nastudoval představení Tři nokturna (scénická úprava Nezvalova Edisona, Návratu Rossa de San Seconda, a hry Pod karibským měsícem E. O’ Neilla). Nezdarem skončil také pokus o založení Uměleckého divadla (1930–31), pro něž H. v součinnosti s režisérem Oldřichem Stiborem dramaturgicky připravil dvě inscenace (Upton Sinclair: Zpívající vězňové /úředně zakázána/; Jerzy Szaniawski: Papírový milenec). Pro taneční skupinu Jarmily Kröschlové napsal libreto k lyrickému dramatu Kolumbus (1936). Ve třicátých letech spolupracoval s činohrou Národního divadla, zvláště s Jiřím Frejkou. Od léta 1939 zde působil vedle dramaturga Františka Götze jako lektor. Přeložil a upravil několik dramat převážně francouzské a německé provenience (M. Achard: Dáma v bílém, 1933; S. J. Hsiung: Paní Studánka, 1937; R. Billinger: Noc běsů, 1940; Čarodějka pasovská, 1941; H. von Kleist: Princ Bedřich Homburský, 1942; Rozbitý džbán, 1944). Za protektorátu měly značný ohlas jeho volné autorské adaptace klasických komedií (C. Goldoni: Lhář, uvedeno s titulem Benátská maškaráda, 1941; týž: Vdova Liška, 1943; L. Holberg: Jeppe z Kopečku, hráno pod názvem Spáč, 1942), při jejichž přípravě vycházel z dramaturgických zkušeností levicové avantgardy. V duchu moderní poezie přebásnil originální text, dal přikomponovat hudební složku, a zejména prováděl rozsáhlé strukturní zásahy ve prospěch spádného dialogu a dynamického děje, jež vedly k razantní proměně původního díla, a nastolovaly tak otázku autorství. Zdramatizoval také Šrámkův Stříbrný vítr (premiéra 1940, tiskem 1942). Současně napsal několik žánrově odlišných a umělecky nevyrovnaných divadelních her (Panama, 1940; Výlet do hor; Světáci, obojí tiskem 1941, premiéra 1942), z nichž nejvýznamnější bylo drama o pokušení smrti Kavalír Páně (premiéra 1943, tiskem 1944). Po přechodu F. Götze do funkce ředitele Městských divadel pražských byl H. v březnu 1944 jmenován dramaturgem a zastupujícím šéfem činohry Národního divadla, funkci vykonával až do nacistického zákazu veškeré divadelní činnosti v protektorátu na konci srpna téhož roku. Následně pobýval s rodinou v Německu u manželčiných rodičů. Po nacisty nařízeném znovuotevření Národního divadla (k 1. 4. 1945) se do čela činohry na několik týdnů vrátil. Ve vedoucí funkci navázal na Götzovo úsilí o zachování personální kontinuity souboru, uvažoval o jeho omlazení. V oblasti dramaturgie čelil mocenskému tlaku nejen nasazováním her německého klasického repertoáru, ale také inscenacemi se skrytě rezistentním obsahem (Lope de Vega – V. Renč: Císařův mim; S. Lom: Člověk Odysseus). Záměr zřídit studiovou scénu nemohl realizovat. Spolupracoval také s rozhlasem (Císař a paňáca, 1939), napsal několik nerealizovaných filmových scénářů (Průchod Fortuna; Případ herce Rubeše; Píseň lásky).

Oženil se 1931 s Irmgardou Otteovou (* 15. 1. 1905 Tettenborn /u Nordhausenu/, Německo, † 1970), členkou taneční skupiny J. Kröschlové, učitelkou pohybové gymnastiky a tanečnicí v Osvobozeném divadle, s níž měl syna Petra (* 1936) a dceru Annu (* 1940); česko-německá rodina čelila za protektorátu českým i německým atakům národnostního charakteru. Tragicky zahynul za Pražského povstání; 6. května byl náhodně postřelen – pravděpodobně německým ostřelovačem – v Celetné ulici na Starém Městě, o den později svému zranění podlehl v nemocnici Na Bulovce. Ve starší literatuře opakovaná tvrzení o sebevraždě či smrti na barikádách se nezakládají na pravdě. Pochován byl v Praze na Olšanských hřbitovech. Vdova byla po válce vyňata z odsunu a získala československé státní občanství.

Kvůli německému původu manželky, nástupu do vedení činohry Národního divadla na sklonku války a několika vynuceným konformním vyjádřením pro protektorátní tisk byl H. 1945 nařčen z kolaborace. Ačkoliv posmrtně (1947) obdržel „osvědčení o státní a národní spolehlivosti“, byl na několik desetiletí fakticky vymazán z dějin české kultury a jeho díla nebyla vydávána. Memoárová a vědecká literatura jej opakovaně obviňovala z ideového příklonu k fašismu. K H. umělecké rehabilitaci došlo až po roce 2010, kdy vyšly dva výbory jeho básnického a dramatického díla s doprovodnými studiemi.

Zdeněk Doskočil

Dílo

Písně na rozloučenou, J. Tomáš (ed.), 2012; M. H. – Světák nebo Kavalír Páně, V. Just (ed.), 2013.

Literatura (výběr)

MČE 2, s. 786
Tomeš 1, s. 467
ND a jeho předchůdci, s. 147–148
LČL 2/1, s. 202–204 (se soupisem díla a literatury do 1967)
http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem divadelních her, překladů, textových a hudebních úprav uvedených v ND, stav k 19. 8. 2021)
https://www.databaze-prekladu.cz (stav k 19. 8. 2021)
cs.wikipedia.org (se soupisem díla, stav k 19. 8. 2021)
https://web.archive.org/web/20180307173306/http://miloshlavka.cz/ (stav k 19. 8. 2021)
DČD 4, 1983, rejstřík
A. C. Nor, Život nebyl sen, 1994, s. 450–451
T. Vučka, Hledejme svou poetiku životní, in: M. H., Písně na rozloučenou, 2012, s. 378–395
týž, Tragická postava životního dramatu. Básník, dramaturg a překladatel M. H., in: Slovo a smysl 10, 2013, č. 19, s. 71–82 (srov. polemické reakce P. Hlávky a V. Justa, in: tamtéž, 10, 2013, č. 20)
V. Just, Divadlo jako dramatizace životního tajemství, in: M. H. – Světák nebo Kavalír Páně?, 2013, s. 7–56
týž, Podivný měsíc, podivná smrt, in: Divadelní noviny 22, 2013, č. 19, s. 10
A. Jochmanová, Dodatek ke znovu nalézanému H., in: Theatralia 18, 2015, č. 1, s. 233–238.

Prameny

LA PNP, Praha, osobní fond M. H.
Archiv ND, Praha, osobní složka
Divadelní ústav, Praha, dokumentace
SOA, Plzeň, sbírka matrik, řkt. f. ú. Horšovský Týn, matrika nar. (1876–1909), sign. 79, fol. 36.

Reference