HLADÍK Karel 1912–1967

	Karel HLADÍK
Datum narození	27. 6. 1912
Místo narození	Králova Lhota (u Jaroměře)
Datum úmrtí	27. 4. 1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Pedagog‎; Sochař nebo medailér‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 629–630. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48681

HLADÍK, Karel, * 27. 6. 1912 Králova Lhota (u Jaroměře), † 27. 4. 1967 Praha, sochař

Syn obuvníka, později obecního zřízence v Nepasicích (u Třebechovic pod Orebem) Jana H. Vyrůstal v chudých podmínkách. 1926 se začal v Českém Meziříčí učit zámečníkem, 1927–29 se vyučil kameníkem ve Stanovicích (u Kuksu). Od 1929 pracoval v kamenické dílně Václava Škody v Hradci Králové, kde ho do základů modelování zasvěcoval zaměstnavatelův bratr sochař Josef Škoda, 1931 H. získal výuční list kamenosochaře. 1934–36 absolvoval vojenskou prezenční službu, po návratu se stal zástupcem V. Škody a začal se vážně zabývat uměním, vynikal jako portrétista (sestřenice Zdenka, maminka). 1940 byl přijat ke studiu v ateliéru Jana Laudy na UMPRUM v Praze. 1944 absolvoval plastikou s kubizujícími prvky Kristus pod křížem. 1944–45 byl totálně nasazen v hrnčířské dílně v Třebechovicích pod Orebem. 1945 se oženil s učitelkou Věrou Cihlářovou. 1945–47 studoval na AVU u Karla Pokorného, 1947 se stal jeho asistentem, 1951 odborným asistentem. 1956 za studijního pobytu v Itálii poznal tendence italské figurální plastiky a osobně se setkal s jejími představiteli (Giacomo Manzù, Marino Marini, Emilio Greco). Rozešel se s východisky tradičního českého sochařství a přiklonil se k osobitě pojaté výrazové plastice. 1958 spoluzakládal tvůrčí Skupinu 58. Roku 1959 byl jmenován docentem AVU, v následujících dvou letech vykonal studijní cesty do Itálie a Francie. 1961 se stal vedoucím sochařské katedry, laureátem státní ceny a 1962 profesorem sochařské speciálky. 1963 cestoval po Francii a Německu, 1965 byl zvolen prorektorem AVU a jmenován zasloužilým umělcem. Navázal kontakty v Západním Berlíně, SRN, Itálii, Francii a Belgii, kde vystavoval. 1966 navštívil studijně SRN, Belgii a Nizozemsko. Na podzim 1966 měl být po Jiřím Kotalíkovi jmenován rektorem AVU, utrpěl však vážný úraz, jehož následkům podlehl. H. byl členem KSČ a stýkal se s vysokými činiteli, ale vymanil se z tradicionalismu a vyprávěcího realismu, zformuloval vlastní verzi nepředmětné plastiky a na evropské úrovni ji systematicky rozvíjel. Patřil k výrazným pedagogům, k jeho žákům náleželi např. Josef Nálepa, Čestmír Mudruňka, Tomáš Rajlich, František Janda, Jaroslav Hladký, Jan Wagner, Magdalena Jetelová, Ellen Jilemnická nebo Jan Hendrych. H. začínal jako realistický sochař, během války vyrostl ve vynikajícího portrétistu, autora bust hlubokého psychologického ponoru (manželka Věra, Jindřich Mošna, Jan Neruda, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Průcha, Jiřina Petrovická, Václav Talich, Miloslav Holý, Karel Souček, Antonín Pelc, generál Ludvík Svoboda, Naděžda Plíšková-Neprašová ad.). Za diplomovou práci (reliéf Mostaři, 1947) získal stipendium na cestu do Říma, kde se sblížil s italskou výtvarnou scénou. Po osvobození tvořil reliéfy modelované pouze špachtlí. Po únoru 1948 se snažil vyrovnat se socialistickým realismem. Získal veřejné zakázky (např. Čest padlým, Děti s holubicí pro Lidice), vyhledával však i jiné možnosti, třeba práci se dřevem nebo s reliéfem v pískovci (Rybáři). Vynikl jako portrétista dětí. V první polovině padesátých let vytvořil cyklus figur z díla Aloise Jiráska. Od 1956 ztvárňoval – s odkazem na dílo Matyáše Bernarda Brauna – ženské akty. Plastika Sedící, později přenesená do tmavého dřeva, se stala součástí sbírky v Essenu. Sádrový reliéf Ležící dívka (1963) patřil k posledním realizacím tohoto typu. Lyrickou krásou se vyznačovala socha mladé dívky Jaro (1959). Pomník Melancholické děvče (1963) zahájil vrcholnou etapu tvorby, v níž H. používal mramor či pryskyřici. Sochy Kukuřice, Ležící (v různých variantách) či Na slunci se dočkaly ohlasu na zahraničních výstavách. K vrcholným dílům patřilo akátové Torzo (1963) ze stejnojmenné série. Samostatný cyklus reprezentovaly reliéfy, experimentální sochařské koláže (např. Válka, Fetiš, Královna, Tanec, Jezdec). Prvky strukturální abstrakce ze stylizovaných písmen hebrejské abecedy H. poprvé použil na pozadí pamětní desky Franze Kafky (na rodném domě na rohu Maislovy ulice na Starém Městě pražském). Od reliéfu Bláto z červené pryskyřice H. přecházel k cyklu vztyčených stél. Předstupněm byly dekorativní reliéfní stěny (fasáda polikliniky studentských kolejí v Praze-Břevnově z barvených betonových panelů, výzdoba vstupní haly kladenského internátu, projektovaného Vladimírem Machoninem, triptych Voda z kašny na Sibiřském náměstí v Praze-Dejvicích). Následovaly plastiky Klec, Sloup, Niké, Dolmen, triptych Zeď pro Malou pevnost v Terezíně, Vítězství a Drama, kde H. využil zkušenost s kostkami ztvrdlé želatiny, dále Štít, Katedrála, série Hlavic a Koulí. H. dílo uzavřela monumentální koláž reliéfních scén Stéla pro Muzeum plenérových plastik v belgických Antverpách (Middelheimu). Malá varianta Stély zdobí i hrob manželů H. na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Martin Kučera

Literatura

Toman 1, s. 336
SČSVU 3, s. 154
NEČVU 1, s. 266
J. L. Nerad, K. H. Podobizny a drobná plastika, 1957
J. Mašín, K. H., in: Výtvarné umění 19, 1969, č. 7, s. 329–338
týž, Katalog Stálé expozice sochařského díla K. H. v Rychnově nad Kněžnou, 1980
V. Hladíková, Můj manžel sochař K. H. Život, dílo, dokumenty, vzpomínky, 2002
https://cs.isabart.org/person/2386 (se soupisem díla a další literaturou, stav k 7. 4. 2021).

Reference