HNĚVKOVSKÝ Šebestián 1770–1847

	Šebestián HNĚVKOVSKÝ
	;
Datum narození	19. 3. 1770
Místo narození	Žebrák (u Berouna)
Datum úmrtí	7. 6. 1847
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 685. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47471

HNĚVKOVSKÝ, Šebestián, * 19. 3. 1770 Žebrák (u Berouna), † 7. 6. 1847 Praha, básník, dramatik, literární teoretik

Narodil se v početné rodině řezníka, koželuha a uhlíře. 1781 nastoupil na piaristické gymnázium v Berouně, ve studiu v dalším roce pokračoval u piaristů na Novém Městě pražském. Od 1788 navázal tříletým studiem filozofie u Karla Heinricha Seibta, Stanislava Vydry, Ignáce Cornovy a Augusta Gottlieba Meissnera. Poté se rozhodl pro právnickou fakultu, přestože se podle matčina přání původně měl stát knězem. V březnu 1795 studia práv úspěšně zakončil a v červnu téhož roku se stal radním v Plánici (u Klatov). K tomu vykonával úřad justiciára v Žinkovech a působil jako právní zástupce. 1805–26 zastával úřad radního v Žebráku, současně vyřizoval právní záležitosti na panstvích Hořovice, Jince a na statku v Praskolesích. Od 1826 byl purkmistrem v Poličce, po osobních sporech byl v červenci 1836 penzionován a přestěhoval se do Prahy.

Literatuře se H. věnoval již od studentských let. Kromě němčiny a latiny brzy ovládl také italštinu a francouzštinu, což mu umožnilo čerpat inspiraci z řady literárních vzorů. Patřil k družině básníků seskupených kolem almanachů vydávaných Antonínem Jaroslavem Puchmajerem 1795–1814 a svými pracemi přispěl do všech pěti svazků; poezii publikoval rovněž v Časopise Českého musea (1834 báseň Šemík), České včele, Květech českých (Květech) aj. Jeho básnická tvorba zahrnovala anakreontskou lyriku a satirické epigramy, osobitý rukopis však uplatnil především v baladách, v nichž látkově i kompozičně čerpal z kramářské písně. Vlivem dokonalého napodobení tohoto žánru H. sentimentální balada Vnislav a Běla dokonce zlidověla. Záliba v pověstech a hrůzostrašných příbězích, s nimiž se H. seznámil již v chlapeckém věku, spolu se střízlivým odstupem učence dala vzniknout rovněž baladám, které kramářskou píseň parodovaly (Přesmutná historie o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem i s koňmi propadla, Bezhlavý kněz ad.). Ideální látku pro travestii, která vybízela k aktuálním satirickým narážkám, nalezl H. v pověsti o dívčí válce a zpracoval ji v směšnohrdinském eposu Děvín (1805). Ačkoli se dílo těšilo značné popularitě, pod vlivem měnícího se čtenářského vkusu je básník později přepracoval v epos romanticko-hrdinský (1829), ten však věhlasu původní verze nedosáhl.

Literární teorií se H. zabýval v pojednání Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozódii (1820). Polemicky zde vystoupil proti spisu Počátky českého básnictví Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka obhajujícímu časomíru a postavil se na stranu zastánců přízvučné prozódie. Úvahu nad směřováním českého básnictví Rozmlouvání na českém Parnasu publikoval 1840 v časopise Dennice. Další jeho teoretické a literárněhistorické spisy zůstaly nedokončeny či nevydány (Zlomky o české literatuře, druhý díl Zlomků o českém básnictví). H. užíval pseudonym Málokdysmutný. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

Z manželství s Annou Skřivanovou měl šest potomků. Syn MUDr. Jan H. (1811–1879) působil jako praktický lékař a asistent chemie na pražské univerzitě.

Andrea Vítová

Dílo

Básně drobné, 1820; Nové básně drobné, 1841; Doktor Faust, 1844; divadelní hry: Jaromír, 1835; Námluvy v Koloději, 1839.

Literatura (výběr)

RSN 3, s. 816
Wurzbach 9, s. 67–68
OSN 11, s. 400–401
LČL 2/1, s. 211–213 (s bibliografií a literaturou)
M. Červenka, (V)Nislav, Běla a počátky českého daktylu, in: Česká literatura 44, 1996, č. 2, s. 171–180
O. Brandtová, Š. H. a látky lidových balad. K problematice balady Vnislav a Běla, in: Jeden jazyk naše heslo buď I, J. Vyčichlo – V. Viktora (eds.), 2001, s. 147–152
A. Vítová, Dvě verze Děvína Š. H. Proměny textu ovlivněné dobovou normou, in: Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, Z. Hojda – R. Prahl (eds.), 2002, s. 214–223
Šormová 1, s. 272–274
I. Krejčová, „Loajální“ strategie v H. dvojím vydání eposu Děvín, in: Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století, V. Petrbok – T. Petrasová – P. Machalíková (eds.), 2016, s. 213–223
J. Peřina, Z literárního muzea. Š. H., in: Český jazyk a literatura 70, 2019/2020, č. 5, s. 253–256
cs.wikipedia.org (stav k 2. 6. 2021)
https://cs.isabart.org/ person/50615 (stav k 2. 6. 2021)
F. L. Věk, televizní seriál, 1970–71 (režie F. Filip, H. hraje J. Tříska).

Prameny

SOA, Praha, sbírka matrik, řkt. f. ú. Žebrák, matrika nar. (1760–1814), sign. 04, fol. 141
AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), kart. č. 93, poř. č. 234
LA PNP, Praha, osobní fond.

Reference