HOŘEC Jaromír 1921–2009

Jaromír HOŘEC
Datum narození	18. 12. 1921
Místo narození	Chust (Ukrajina)
Datum úmrtí	22. 11. 2009
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Politický publicista‎ Spisovatel‎ Literární historik, kritik nebo teoretik‎ Redaktor nebo žurnalista‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 102–103. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47742

HOŘEC, Jaromír (do 1945 Halbhuber), * 18. 12. 1921 Chust (Ukrajina), † 22. 11. 2009 Praha, básník, novinář, spisovatel, historik filatelie

Pocházel z rodiny legionáře a lesníka Karla Halbhubera (1888–1973) a Ludmily, roz. Zemanové (1898–1952). Vyrůstal na Podkarpatské Rusi, která v té době byla součástí ČSR. Jeho strýcem byl národněsocialistický politik Prokop Drtina (1900–1980). Od 1932 žil v Praze, kde 1940 maturoval na II. státním reálném gymnáziu na Královských Vinohradech. 1941 absolvoval abiturientský kurz při obchodní akademii, po krátkodobých zaměstnáních (např. úředník v pojišťovně Slavia) pracoval 1943–45 jako totálně nasazený dělník v Českomoravských strojírnách, a. s., v Praze-Libni. Od dětství psal a publikoval verše, recenze i filatelistické zprávy ve školních časopisech (cyklostylovaný gymnaziální časopis Šíp) i ve studentských sbornících (Tvář ve světle, 1941). Od 1941 byl dopisovatelem Národní politiky a Národní práce, 1943 volným novinářem pod záštitou Národního svazu novinářů. Zároveň od 1942 působil v ilegálním hnutí mládeže (např. Hnutí za svobodu, člen vedení Ústředního výboru mládeže). S Františkem Listopadem, Janem Grossmanem, Ivanem Andrenikem, René Zachovalovou, Oldřichem Kryštofkem, Jaroslavem Morákem a Ladislavem Fikarem založil ilegální literární skupinu Pětník, která se po květnu 1945 stala základem deníku a pozdějšího nakladatelského koncernu Mladá fronta. H. působil jako šéfredaktor novin (1945–46, 1947–50) a ředitel nakladatelství (do 1950).

V poválečném období H. vydal generační básnické sbírky (skupina tzv. Dynamoarchistů), evokující revoluční patos povstání (Květen č. 1, 1946) i existenciální odkaz války (Jasina, 1946). Současně vznikaly tradiční verše pro děti (Zimička, 1947). Později se H. prosadil také jako textař řady dobových písňových šlágrů (Sedmikráska, Dva modré balónky, Docela všední obyčejný den). 1945–48 studoval dálkově na Filozofické fakultě UK češtinu a literární vědu, po studijních prověrkách byl vyloučen a školu dokončil 1955 jako promovaný filolog. V letech 1950–53 pracoval jako redaktor nakladatelství Mír, 1953–65 jako šéfredaktor časopisu Hlas revoluce a vedoucí vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků, kde byl později redaktorem edice Magnet (1965–70). Vedle básnického díla vycházejícího pouze časopisecky (opožděný návrat až sbírkou Hněv trávy, 1966) H. publikoval řadu knih, které se zpočátku věnovaly bipolárnímu rozdělení světa (Takový je fašismus, 1953) a později usilovaly o překonání jednostranného pohledu na protinacistický odboj.

Od 1965 byl H. odborným asistentem Fakulty osvěty a novinářství UK (od 1968 Fakulta sociálních věd a publicistiky), kde obhájil rigorózní (PhDr. 1967) a kandidátskou práci (CSc. 1969). Zároveň působil jako šéfredaktor časopisu Univerzita Karlova. V srpnu 1968 byl několik týdnů dočasným šéfredaktorem deníku Mladá fronta. Na podzim 1969 byl vyloučen z KSČ a následně propuštěn z fakulty, od 1970 byl v invalidním důchodu. Na počátku tzv. normalizace již nemohly vyjít H. básnické sbírky Malá sluneční soustava a Půloční jam session (obojí 1970). Kopie sazby a jejich přepisy byly společně s knihami veršů (Pozdvihování slov, Bohemus ad.), psanými již ve strojopise, základem samizdatové edice Česká expedice, kterou H. založil 1978.

Od května do listopadu 1981 byl H. ve vyšetřovací vazbě v pražské Ruzyni za podvracení republiky a šíření ineditní literatury. Po propuštění pokračoval ve vydávání a distribuci samizdatových publikací, svou zkušenost z věznění popsal v několika básnických sbírkách (souhrnně Brzy jazyk nazývati Ruzyně, 2005). Redigoval samizdatové kulturně-politické časopisy In margine (1977–81) a Pokus (1984–89), publikoval však sporadicky i oficiálně (leporela, písňové texty na LP deskách), často pod propůjčeným jménem (první díl Kroniky české synkopy, 1975, pod jménem spoluautora Josefa Kotka).

Vedle ediční a redakční činnosti H. v České expedici dlouhodobě vydával v českém samizdatu ojedinělý konvolut životního básnického díla. Vlastní sbírky uveřejňoval v řadě Asyl (např. Vnitrozemí, 1979; Přísežné svědectví, 1980; Úpadek hvězd, 1981; Anežka Česká; Soudný den, obě 1988). Mezi 1984–90 vycházela nově vytvořená ediční řada Lyrika J. H., proponovaná do padesáti tří svazků (celkem vyšlo 38 sv.) a řada Články, statě, reportáže J. H. (1987–89, 2 sv.). H. uspořádal své dílo od juvenilních začátků až po současnost. Současně však publikoval v jiných samizdatových edicích (Edice Petlice). Po 1989 změnil samizdatovou edici Česká expedice na soukromé nakladatelství (do 2007) a samizdatové období uzavřel 1991 vydáním strojopisného jubilejního sborníku ke svým sedmdesátým narozeninám. Na přelomu devadesátých a nultých let nového tisíciletí se krátkodobě pokoušel obnovit edici Česká expedice jako novodobý samizdat.

Od konce šedesátých let převládal v H. poezii kritický pohled na dobovou situaci, ostře se vymezující proti nesvobodě. Využitím dokumentárních pásem a kolážového střihu demaskoval lživou řeč tisku a sebeobelhávání konformistického způsobu normalizačního života. Pateticky, za pomoci rétorických gest i pamfletů, hledal východiska z pokřiveného stavu společnosti po srpnu 1968 (Soudný den) také po vzniku Charty 77 (Pozdvihování slov, 1981), byť sám byl paradoxně signatářem tzv. Anticharty. Cestou z morálního marasmu mu byl návrat k vlastnímu dětství a rodině (Chléb na stole, 1998; Světlá, 2001), nebo k mýtům či základům křesťanství (Anežka Česká, 1988). Hrozby rozpadu a deziluze vyvažovaly lyrizující pasáže některých H. sbírek (Ale svoboda je přece na dosah! V tvé lásce, 1989).

V devadesátých letech navázal opětovnou spolupráci s edicí Magnet (1990–92). Roku 1991 byl jmenován docentem Fakulty sociálních věd UK, ve stejné době se stal předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, které věnoval pozornost v řadě studií (např. Podkarpatská Rus – země neznámá, 1994; Země naděje, 1995). Od 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí (též v jeho předsednictvu), 1993 obnovil s Vratislavem Preclíkem vydávání časopisu Čas (do 2004 předseda redakčního kruhu). Roku 2000 získal čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu. Po 1989 oficiálně vyšla řada H. sbírek, vydávaných v samizdatu, stejně jako série literárně-historických studií (Doba ortelů, samizdat 1988, 1992; Halasové, samizdat 1989, 1992). Vedle pokračování Kroniky české synkopy (1990, s J. Kotkem) se H. věnoval životu a dílu výtvarníka a filatelisty Jindřicha Schmidta (Život mezi rytinami, 2002). Jeho polistopadová poezie nadále aktuálně zkoumala a kritizovala nesvobodu světa po roce 1989 (Noclehy pod mostem, 2003). Posmrtně vydané vzpomínky Poválečná léta (2010, původně časopisecky 2002) pojednávaly o vzniku a činnosti koncernu Mladá fronta do 1950. H. publikoval pod jmény Jan Čech, Zdeněk Hrubý, Jiří Hynek, Ignotus, Severus, Mauritius, Jan Svoboda nebo J. H. K. (Jaromír Horský Karpatský).

Michal Jareš

Dílo

výběr: Na časy, 1947; K úloze československých legií v Rusku, 1953 (s J. Muškou); Cesty zrady, 1957; Žluté nebe, modrá louka, 1980; Svěcení hlíny, Mnichov 1982 (pseudonym Jiří Hynek), 1995; Anežka Česká, Mnichov 1988, 1990; Ne, 1995; Vnitrozemí, 1996; Dějiny Kamýka nad Vltavou, 1996 (s T. Durdíkem a K. Sklenářem); Psí parta z Ungeltu, 1998; Testamenty, 1999; Hamleti v texaskách, 2000; Rány z milosti; Bez glejtu. Cejchy, 2001; Půlnoc moskevského času; Počátky české knihy, 2003; Celá ze svítání, 2004; Bylo nebylo, 2005; Ne, pane Shakespeare; Sjezd Erínyí, 2007.

Literatura

• SČS 1, s. 279–280
• Tomeš 1, s. 503–504
• M. Bergl, Tvář ve světle, in: Taneční hudba a jazz 1962, 1962, s. 93–94
• I. Soeldner, Textař básník, in: Melodie 1, 1963, č. 10, s. 148
• M. Leták, Proč byl vyloučen J. H., in: Mladá fronta 2. 6. 1970, s. 3
• -jm- (J. Morák), In margine, in: J. H., Svěcení hlíny, Mnichov 1982, s. 51–53
• J. Morák, Kniha soudu a naděje, in: J. H. Soudný den, Kolín nad Rýnem 1988, s. 59–60
• V. Novotný, H. oblouk dvou květnů, in: J. H., Přísežné svědectví, 1997, s. 89–92
• L. Soldán, Hledání mýtů přírody a lidství, in: J. H., Chléb na stole, 1998, s. 113–115
• F. Kautman, Hlas rozhněvané generace, in: J. H., Hamleti v texaskách, 2000, s. 63–69
• J. Rambousek, Ta tma, tos býval ty?, in: J. H., Úpadek hvězd, 2000, s. 99–105
• F. Cinger, Balónky J. H., in: Právo 18. 12. 2001, s. 15
• T. Libánek, Proměny novináře v realitě totalitního státu, in: Marginalia historica 1, 2010, č. 1, s. 51–85
• P. Novotný, J. H. Život a dílo, 2011 (magisterská diplomová práce, FSV UK, Praha)
• týž, Budoval komunismus, skončil v ruzyňské cele, in: Mladá fronta Dnes 9. 7. 2014, s. B9
• www.slovnikceskeliteratury.cz (foto, soupis díla a bibliografie, stav k 12. 10. 2022)
• www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 25. 10. 2022)
• cs.wikipedia.org (se soupisem díla a literatury, stav k 12. 10. 2022)
• nekrology: M. Jareš, Za J. H., in: Tvar 20, 2009, č. 21, s. 19
• Jáchym Topol, Za poezii seděl půl roku v base, in: Lidové noviny 24. 11. 2009, s. 9
• M. Sígl, Poslední rozloučení s J. H., Dokořán 2009, č. 52, s. 56–59
• J. Rejžek, Vojtěch a Jaromír, in: Lidové noviny 26. 11. 2009, s. 12
• V. Dvořák, S trvalou úctou k jeho dílu, in: Národní osvobození, 2010, č. 2, s. 2
• Kam zmizel ten starý song, dokumentární pořad, Česká televize 2005.

Prameny

LA PNP, Praha, osobní fond.

Reference

• Wikidata