HOBL Pavel 1935–2007

Pavel HOBL
Narození	20. 6. 1935
Místo narození	Praha
Úmrtí	20. 5. 2007
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Filmař nebo filmový podnikatel‎ Televizní pracovník nebo reportér‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 691-962
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/69703

HOBL, Pavel, * 20. 6. 1935 Praha, † 20. 5. 2007 Praha, filmový režisér, scenárista, dokumentarista

Jako gymnazista si přivydělával ve filmovém komparsu a uvažoval o studiu scénografie na VŠUP. 1953–58 studoval filmovou režii na FAMU u dokumentaristy Jiřího Lehovce; absolvoval poetickým dokumentem o Malostranském hřbitově v Praze na Smíchově Hřbitov, který nezemřel (1958). Poté nastoupil do Studia dokumentárních filmů (1958–62), kde začínal tvorbou šotů pro filmový týdeník. Na přelomu padesátých a šedesátých let natočil sérii dokumentů, v nichž prokázal nejen schopnost neotřelého uchopení realizovaných témat, ale i invenční přístup k vizuální stránce díla. Patřily k nim střihové snímky Poznamenané město (1958) a Pozor, móda (1959), subjektivizující reflexe Pražského povstání Na naší ulici tehdy po ránu a filmová interpretace protiválečné skladby Aleše Jermáře Fantasie pro levou ruku a lidské svědomí (obojí 1960). Ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou natočil výrazově vznosnou Kantátu o současnosti (1961), věnovanou historii Československa ve 20. století, a dynamickou reportáž o práci dřevařů na slovenském Žitném ostrově Hrdinové džungle (1961). Z pobytu v Indonésii vytěžil básnický dokument o životě prostých lidí na Borneu Čekání na Darong Bawana (1962).

V první polovině šedesátých let se začal zajímat o hraný film, 1962 přešel do barrandovského studia. Nejprve asistoval Vladimíru Sísovi při natáčení československo-indonéského filmu Akce Kalimantan (1962) a poté přikročil k vlastní tvorbě. Orientoval se na žánrové snímky (sci-fi, komediální příběhy, muzikály), v nichž kombinoval autenticitu výpovědi s formálními experimenty a výtvarnou stylizací, spočívající v rozmanité manipulaci s obrazovou složkou. Debutoval dětským snímkem Máte doma lva (1963), jenž měl zvláštní formu tzv. muzikálu-leporela, a získal řadu ocenění v zahraničí (např. Lev sv. Marka na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež v Benátkách 1964). Pokračoval dětskou crazy groteskou Za pět minut sedm (1964), fantastickým příběhem Ztracená tvář (1965), absurdně laděným povídkovým filmem Velká neznámá (1970) a hudební komedií 30 panen a Pythagoras (1973), která se kvůli problémům s cenzurou dostala do kin až o čtyři roky později. Ve Studiu kresleného a loutkového filmu natočil krátké animované snímky Být či nebýt (1964) a Kouzelník (1965, s Ivanem Renčem). Od poloviny šedesátých let opakovaně spolupracoval s televizí. Adaptoval operu Iši Krejčího podle Sofoklovy tragédie Antigona (1964, Zlatá nymfa na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu 1965), oratorium Genesis Zbigniewa Wisziniewského (1969), balety Rossiniana podle předeher Gioacchina Rossiniho, Rozkaz Williama Bukového (obojí 1965) a Ze studentského života (polka Bedřicha Smetany v choreografii Luboše Ogouna, 1966). Dále realizoval hudební grotesky Autorevue (1966) a Vltava 12º (1967), pantomimické výstupy a klauniády Krimirevue (1969) a Clownrevue (1971), seriál pro děti Já a můj pes (1970) a revuální grotesku Šest uprchlíků (1970, Chaplinova cena a Cena novinářů na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux). 1968–71 žil částečně v Mnichově a spolupracoval s filmovou společností Bavaria, rakouskou a západoněmeckou televizí (ZDF Mohuč, SWF Baden-Baden), možnosti emigrovat nevyužil. Před kamerou se objevoval také jako herec v epizodních rolích. Po zákazu filmu 30 panen a Pythagoras na hranou tvorbu rezignoval.

Na počátku tzv. normalizace se stal režisérem Krátkého filmu a obrátil svou pozornost znovu k dokumentu. S pobytem v Indii souvisel fejetonisticky laděný portrét města Bombaj (1973) a snímek Konfese (1972), který prostřednictvím tvorby indického malíře Čittaprasáda poukazoval na sociální problémy země. Pro Československý armádní film H. natočil snímek 10× Kuvajt (1972). Pozornost vzbudil Adresářem (1978), nostalgicky pojednávajícím o starých dělnických tradicích pražského Žižkova. O dekádu později vytvořil pro německou televizi čtyřdílnou sérii filmových esejí o významných světových mimech (Marcel Marceau, Samy Molcho, Ladislav Fialka) Mimstory aneb Dlouhá tichá cesta (1987). Hluboký vztah k baroknímu umění promítl do dokumentu Santini (1989), věnovanému architektu Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi. V sedmdesátých a osmdesátých letech dosáhl vrcholu v několika desítkách polyekranů a multivizních filmů, které připravoval pro Laternu Magiku a pro různé muzejní a výstavní expozice (Homo sapiens o negativních důsledcích lidské činnosti pro krajinu 1981; historie animovaného filmu pro zámek Kratochvíle, 1982; Joseph Haydn – tema con variazioni, 1982; Caprichos, spojení grafických listů Francisca Goyi se stejnojmennou, grafikami inspirovanou vokální skladbou Luboše Fišera, 1982; projekce pro vyhlídkovou věž na Dukle a Dům Košického vládního programu v Košicích). Listopadový převrat 1989 fakticky ukončil jeho práci. Chyběly mu náměty a zakázky, Krátký film procházel privatizací a omezoval výrobu, u soukromých producentů se nedokázal prosadit. Stáhl se do ústraní a příležitostně se zúčastňoval besed a retrospektiv. V kontextu dějin znárodněného českého filmu představoval H. mnohostranně talentovaného tvůrce, schopného se uplatnit v nejrůznějších audiovizuálních oborech. Žánrová a formální roztříštěnost, kterou mu občas vyčítala dobová kritika, patří s odstupem let k výrazným kladům jeho díla. Oženil se s tanečnicí a herečkou Ivanou, roz. Pavlovou (* 9. 6. 1946 Plzeň), absolventkou Pražské konzervatoře, členkou tanečního souboru Balet Praha, choreografkou Divadla E. F. Buriana a představitelkou Hanky ve filmovém muzikálu Starci na chmelu (1964)

L: ČBS, s. 215; Tomeš 1, s. 471; SČSVU 3, s. 188; FP, s. 141–143; Český hraný film IV, 2004; V, 2007, rejstřík; M. Štoll, Český film. Režiséři – dokumentaristé, 2009, s. 185–187; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových režií, stav k 6. 8. 2021); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových režií, stav k 6. 8. 2021); https://www.filmovyprehled.cz/ (se soupisem filmových režií, stav k 6. 8. 2021); M. Ledvinka, Televizní oratorium Genesis. Audio-vizuální analýza v kontextu české televizní opery, 2013 (magisterská diplomová práce, FF UK, Praha), passim; L. Skupa, Ten, který měl doma lva, in: Cinepur 21, 2014, č. 91, s. 72–75; nekrology, in: Synchron 6, 2007, č. 3, s. 28; in: Filmový přehled 58, 2007, č. 7, s. 41–45.

P: Národní filmový archiv, Praha, fond P. H.

Zdeněk Doskočil