HOFBAUER Zdeněk 1911–1953

	Zdeněk HOFBAUER
Datum narození	13. 5. 1911
Místo narození	Unhošť (u Kladna)
Datum úmrtí	20. 11. 1953
Místo úmrtí	Beroun
Povolání	Dramaturg, režisér nebo choreograf‎; Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 717–719. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48741

HOFBAUER, Zdeněk, * 13. 5. 1911 Unhošť (u Kladna), † 20. 11. 1953 Beroun, herec, divadelní režisér

Syn ředitele městské spořitelny v Unhošti Tita H. Vystudoval obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, 1927–35 pracoval jako filmový kameraman pro společnost Favoritfilm. Od mládí inklinoval k radikální levici, 1936 vstoupil do KSČ. První herecké a režijní zkušenosti získal mezi ochotníky dramatického odboru unhošťského Sokola, s nimiž se podílel na recitačních pásmech, večerech poezie, dramatizaci Cikánů K. H. Máchy a inscenacích her J. K. Tyla, K. Čapka, L. Stroupežnického a Lope de Vegy. V polovině třicátých let se rozhodl pro profesionální hereckou dráhu. Debutoval ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1936–38), odkud po vyhlášení slovenské autonomie odešel na pražskou Lidovou scénu, hrající v sále Unitarie, která v důsledku protiněmeckého zaměření a ekonomických obtíží 1939 zanikla. Za protektorátu nejprve hostoval v malých rolích na scénách Národního divadla (1939–40) a Městského divadla na Královských Vinohradech, 1940–41 byl členem Zemského divadla v Brně. Po jeho uzavření nacisty získal 1942 angažmá v Městském divadle v Plzni, kde se vedle herectví začal věnovat i divadelní režii (A. de Musset: Se srdcem divno hrát, 1944; N. V. Gogol: Ženitba; Lope de Vega: Vzbouření na vsi, 1945). V květnu 1945 převzal na rok i vedení činohry. 1946 nastoupil jako vedoucí činoherního souboru do Zemského divadla v Ostravě. Do repertoáru nasazoval i sovětské hry a soustředil se téměř výhradně na divadelní režii (F. Werfel: Jacobowski a plukovník; L. Leonov: Vpád; G. B. Shaw: Ďáblův žák, vše 1947). V dubnu 1948 se vrátil do Plzně a byl jmenován uměleckým ředitelem Městského divadla (od 1949 Krajského oblastního divadla). Současně vedl činohru. Jako přesvědčený komunista vycházel v dramaturgické a režijní práci z principů socialistického realismu, vyvaroval se však mechanického přebírání naoktrojovaných doktrín a nerezignoval na originalitu a experimentátorství. Na jeviště uváděl sovětské i současné české hry, jejichž prostřednictvím se snažil rozšířit diváckou obec o dělnické publikum. Nevyhýbal se ani světové dramatice, klasické i moderní (P. Calderón de la Barca, W. Shakespeare, A. P. Čechov, A. Miller), včetně málo inscenovaných a myšlenkově rozporuplných děl západních tvůrců (E. O’Neill: Milionový Marco). Z domácích tvůrců se opakovaně vracel k J. K. Tylovi, A. Jiráskovi, V. K. Klicperovi i K. Čapkovi. Otevíral prostor mladým autorům, jejichž prostřednictvím se vymaňoval ze závislosti na pražské dramaturgii. Spolupracoval s dramatikem Miloslavem Stehlíkem, jehož hry Jarní hromobití (1952) a Nositelé řádu (1953) režijně připravil ve světové premiéře. Z plzeňského divadla vytvořil scénu vyhraněného, do jisté míry generačního profilu, která se významně podílela na zrodu českého socialistického dramatu a současně se neuzavírala nekonvenčním a vládnoucí ideologii nepoplatným titulům. H. režijní práci prostupovala snaha o vystižení hrdinského patosu doby budování socialismu (P. A. Pavlenko: Štěstí, 1949; A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci, 1950; L. Slavin: Intervence, 1952), jejímž protipólem bylo soustavné hledání nového výrazu humoru (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1952; A. P. Čechov: Jubileum; N. V. Gogol: Falešní hráči, 1953). Jednou z jeho zásadních plzeňských inscenací byl Shakespearův Macbeth (1949), v němž výjimečně ztvárnil i titulní úlohu (herecké tvorbě se po 1948 věnoval už jen sporadicky). Jako režisér usiloval o celostní pojetí herectví, organicky propojující mluvený text a psychofyzické jednání. Zásadní význam přikládal jevištnímu přednesu a řeči. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let začínal přejímat básnický, metaforicky náznakový scénický realismus (vycházející z realismu socialistického), který nechtěl jevovou skutečnost popisovat, nýbrž ji specifickými jevištními prostředky přebásnit. Jako interpret a režisér příležitostně spolupracoval s plzeňským rozhlasem, převedl do rozhlasové podoby několik her uváděných na plzeňské scéně (Večer tříkrálový; Jarní hromobití). 1950 se jednorázově vrátil do filmových ateliérů a režíroval budovatelský snímek Karhanova parta (1950) podle divadelní hry Vaška Káni. 1952 obdržel Státní cenu. Na popud ministra kultury Václava Kopeckého byl H. v říjnu 1953 ustanoven šéfem činohry Národního divadla v Praze, kterou měl vyvést z umělecké stagnace. Své záměry již nestačil uskutečnit. Dne 16. listopadu utrpěl vážná zranění při autonehodě u Žebráku, jejichž následkům v nemocnici podlehl. V rodišti byla po něm pojmenována ulice.

H. se oženil s herečkou Inez (vl. jm. Antonií), roz. Burgrovou (* 26. 1. 1908 Unhošť, † 1. 11. 1994 Plzeň), původním povoláním učitelkou klavíru, která se po absolutoriu konzervatoře věnovala výhradně herectví. 1937/38 začínala v Pražském městském divadle Míly Mellanové, 1938–40 hrála v Českém divadle v Olomouci, 1945–80 byla angažována v plzeňském divadle (s výjimkou let 1946–48, kdy působila s manželem v Ostravě), na jehož jevišti vytvořila více než stovku rolí. Oduševnělá tvář propůjčovala jejím hrdinkám zvláštní kouzlo (Máša, A. P. Čechov: Tři sestry, 1949; Marie, W. Shakespeare: Večer tříkrálový, 1950; Paní Hošková, týž: Veselé paničky windsorské, 1952; Raisa Pavlovna Gurmyžská, A. N. Ostrovskij: Les, 1954). Oscilovala mezi tragikou a komikou, ve zralém věku se výrazněji uplatnila ve veseloherním repertoáru (Ema, V. Štech: Třetí zvonění, 1972; Růženka Montefalcová, J. Patrick: Opala hledá manžela, 1975; Kornelie, E. Labiche: Slaměný klobouk, 1979).

Zdeněk Doskočil

Dílo

http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí a režií 1945–1953, stav k 19. 7. 2021).

Literatura (výběr)

Tomeš 1, s. 475
Knapík, s. 101
V. Štěpánek, 90 let stálého českého divadla v Plzni, 1955, s. 46–49
J. Procházka, Cesta plzeňské činohry za socialistickým divadlem (1945–1965), in: Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, 1965, s. 55–56
F. Knopp, Divadelník, od kterého se hodně čekalo, in: Scéna 6, 1981, č. 14, s. 6
J. Šantora, Divadelní návraty (111 osobností vzpomíná na plzeňské angažmá) 1, 2000, s. 55
2, 2006, s. 51–52
3, 2007, s. 12–25
Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík
Český hraný film III, 2001, rejstřík
I. Martinovský, Dějiny Plzně v datech, od prvních stop osídlení po současnost, 2004, rejstřík
J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo 1945–1955, 2007, s. 388
E. Hanzlíková, Plzeňská činohra v letech 1948–1968, 2012 (magisterská práce, FPed ZČU, Plzeň)
K. Zdeňková, Éra působení Z. H. v Plzeňském městském divadle v letech 1948–1953, 2013 (bakalářská diplomová práce, FF UK, Praha)
G. Kuthanová, Šéfové činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, 2013 (bakalářská diplomová práce, FF MU, Brno)
A. Waldsteinová, Osobnost Z. H. a plzeňské divadlo po 2. světové válce, 2015 (bakalářská diplomová práce, FF ZČU, Plzeň)
http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem rolí v ND, stav k 19. 7. 2021)
http://stary.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv (soupis rolí v Zemském divadle, Brno)
Česká divadelní encyklopedie, in: http://encyklopedie.idu.cz (se soupisem děl, rolí, režií a literatury, stav k 19. 7. 2021)
N. Stejskalová, Divadlo od prvních počátků. Divadlo v Unhošti, in: https://www.narodnikronika.cz/listovat-kronikou/zacatky-divadla/ (stav k 19. 7. 2021). K Inez H.: https://encyklopedie.plzen.eu/ (zde parte, stav k 19. 7. 2021)
http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–1981, stav k 19. 7. 2021)
nekrolog: Plzeňský deník 29. 11. 1994, příloha Kultura, prosinec, s. 4.

Prameny

Divadelní ústav, Praha, dokumentace
Archiv divadla J. K. Tyla, Plzeň, osobní složka Z. H. (sign. H-13/8), výstřižky, divadelní programy, soupis repertoáru, fotografie
Archiv ND, Praha, osobní složka Z. H. (sign. P-831), výstřižky, divadelní programy, soupis repertoáru. Hrob: hřbitov, Unhošť
busta: Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Velké divadlo, Smetanovy sady 1129/16, foyer.

Reference