HOFFMEISTER Adolf 1902–1973

	Adolf HOFFMEISTER
	;
Datum narození	15. 8. 1902
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	24. 7. 1973
Místo úmrtí	Říčky v Orlických horách
Povolání	Právník‎; Pedagog‎; Spisovatel‎; Redaktor nebo žurnalista‎; Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 729–731. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47524

HOFFMEISTER, Adolf, * 15. 8. 1902 Praha, † 24. 7. 1973 Říčky v Orlických horách, malíř, spisovatel, diplomat, pedagog

Jediný syn pražského advokáta JUDr. Adolfa H. (1870–1936) a Marie, roz. Schnöblingové (1881–1967), synovec pianisty Karla H. (1868–1952) a klasického filologa PhDr. Ferdinanda H. (1875–1936), z matčiny strany příbuzný Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861–1943) a Františka Schnöblinga (1885–1949), majitele lékárny a továrny na séra. Výtvarně nadaný chlapec se učil malovat u Kamila Stuchlíka, na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze ho ovlivnil profesor výtvarné výchovy Ladislav Šíma, příslušník kubistické Skupiny výtvarných umělců. H., člen avantgardního kroužku, navázal mezi 1916–17 korespondenci s osobnostmi protiválečné avantgardy a od mládí intenzivně rozvíjel mezinárodní vazby. Na přání otce vystudoval po maturitě (1921) Právnickou fakultu UK (JUDr. 1925).

Své první literární příspěvky uveřejňoval pod pseudonymy Jan Watig, Adolf Hyk a Jaroslav Stý. 1920 se stal nejmladším členem a jednatelem Uměleckého svazu Devětsil. Na první výstavě 1921 představil expresivní linoryty se sociálními náměty, 1922 na jarní výstavě Devětsilu v Rudolfinu olejomalby, pastely, uhly a perokresby ovlivněné naivismem Henriho Rousseaua. 1923 se sochaři Josefem Jiříkovským, Janem Laudou, Bedřichem Stefanem a s malíři Františkem Muzikou, Bedřichem Piskačem, Bedřichem Wachsmannem ad. zakládal Novou skupinu, jejíž členové byli přijati do SVU Mánes. Od 1924 uveřejňoval v Lidových novinách nezaměnitelné karikatury domácích a světových kulturních tvůrců, které nazval Podoby. Jako publicista pronikal do periodik Host, Kmen, Literární noviny, Přítomnost, ReD, Rozpravy Aventina, Tribuna či Tvorba. Od 1925 navštěvoval schůzky tzv. pátečníků ve vile Karla Čapka a kreslil jejich skupinové karikatury. Koncem roku nastoupil jako koncipient v otcově kanceláři a po vykonání advokátní zkoušky se 1930 stal jeho společníkem. 1926 poprvé navštívil sovětskou misi ve vile Tereza. V Londýně se seznámil s Georgem Bernardem Shawem a Gilbertem Keithem Chestertonem, nakreslil jejich karikatury, díky nimž vstoupil do evropského kontextu. Od 1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem a stal se jeho podílníkem. Ve dvacátých a třicátých letech se přátelsky stýkal nejen s domácími, ale i světovými osobnostmi, např. s Josefem Šímou, Jamesem Joycem, Jeanem Cocteauem. 1928–29 vystavoval v Paříži a Bruselu. Od 1930 byl členem Levé fronty a jeho tvorbu ovlivňoval surrealismus. 1931 navštívil Sovětský svaz. Hájil surrealisty jako levicové intelektuály a ostře útočil na fašismus. 1934 byl členem československé delegace na I. sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě. V polovině třicátých let spolupracoval s českoněmeckým židovským skladatelem Hansem Krásou (autorská komedie Mládí ve hře v D 35 v režii Emila Františka Buriana, 1935; libreto dětské opery Brundibár, poprvé hrána 1942/43 v pražském židovském sirotčinci, později mnohokrát v terezínském ghettu; obojí knižně 1963). Stal se členem protinacistického Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Po otcově smrti převzal se dvěma společníky advokátní kancelář, která zastupovala německé emigranty (např. spisovatele Thomase a Heinricha Manny), spoluzakládal Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku. 1938 vystoupil na mezinárodních protifašistických shromážděních v Paříži a Londýně na obranu zájmů ČSR. V Obci československých spisovatelů a v Mánesu hájil program demokratické levice.

Po německé okupaci českých zemí mu Louis Aragon pomohl emigrovat (23. dubna 1939) do Paříže, tam s podporou francouzských komunistů založil exilové kulturní středisko (Maison de la culture Tchécoslovaque). Po vypuknutí druhé světové války byl ve Francii obviněn ze špionáže ve prospěch Moskvy a uvržen do vyšetřovací vazby, na jaře 1940 ho sice vojenský tribunál zprostil obvinění, ale v internaci ho ponechal. Po kapitulaci Francie odplul do Maroka, byl znovu zadržen a konečně se přes Tanger, Portugalsko a Kubu dostal v lednu 1941 do USA, kde se s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem podílel na práci české antifašistické emigrace. Od 1941 byl hlasatelem a redaktorem Hlasu Ameriky, od 1944 vedl jeho československou sekci.

Po návratu do vlasti vstoupil 1945 do KSČ, 1945–48 řídil odbor ministerstva informací pro kulturní styky se zahraničím. 1946 vedl československou delegaci na zahajovací konferenci UNESCO, stal se stálým delegátem ČSR při této organizaci, od 1956 byl členem předsednictva československé komise pro UNESCO. Francouzská vláda mu 1946 udělila Řád čestné legie. Po únoru 1948 se stal členem tzv. akčního výboru českých výtvarníků. Na popud Vladimíra Clementise nastoupil na Ministerstvo zahraničí, v dubnu 1948 se stal velvyslancem ve Francii. Po Clementisově zatčení byl v květnu 1951 odvolán a propuštěn z diplomatických služeb. Vzápětí byl jmenován profesorem Ateliéru kresleného a loutkového filmu VŠUP. 1954 podnikl s kulturní delegací cestu do Číny, 1956 do Egypta a Indie, 1962 do Latinské Ameriky. 1957 uspořádal v Paříži přehlídku soudobého československého umění, účastnil se mezinárodního sjezdu PEN klubů v Japonsku. Podílel se na koncepci výstavy EXPO ’58 v Bruselu. Spoluorganizoval kongres pro odzbrojení a spolupráci ve Stockholmu, stal se rytířem francouzského Řádu umění a literatury. 1960 obdržel Řád republiky, 1962 titul zasloužilého, 1967 národního umělce. Jako člen předsednictva Svazu československých výtvarných umělců (SČVU) vstoupil 1960 do tvůrčí skupiny Mánes; téhož roku na výstavě ve Špálově galerii v Praze představil své první koláže, které vyvolaly ohlas i v cizině. Následovaly výstavy ve východním Berlíně a v Paříži (1961), Brně, Moskvě (1962), Západním Berlíně (1963), Londýně, Káhiře a v Mannheimu (1964). V prosinci 1964 byl H. zvolen předsedou SČVU, funkci vykonával 1964–65 a 1967–69. S Jindřichem Chalupeckým usiloval o vybudování sítě malých galerií po francouzském vzoru. Rozvíjel spolupráci s Francií, Itálií, SRN, Rakouskem, Polskem a se sovětskou opozicí. Ve prospěch českého umění využíval četné osobní vazby k předním světovým umělcům (včetně Pabla Picassa a Marca Chagalla). Opakovaně přednášel ve Francii o české umělecké moderně a avantgardě. H. rozsáhlé mezinárodní aktivity a osobní angažovanost ve prospěch reformního vývoje 1968–69 vedly na počátku tzv. normalizace k jeho vyloučení z KSČ, nucenému odchodu z VŠUP a zákazu publikovat a vystavovat. Poslední roky strávil v soukromí izolovaný od veřejného dění na chalupě v Orlických horách. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

Jeho výtvarné dílo zasáhlo do několika oblastí. Nejvíce oslovil karikaturami charakteristickými kontrastem černé obrysové linie a bílého podkladu. Portrét vždy doprovodil něčím specifickým pro zobrazovanou postavu. Využil estetiky konstruktivismu, poetismu, surrealismu k tomu, aby prolnul poetickou hravost s ironickou kritičností. Jeho karikatura časem nabyla ceny historického dokumentu. Volné tvorbě se systematicky věnoval od 1951, kdy opustil státní službu. Vedle Antonína Pelce, Františka Bidla a Josefa Nováka byl břitkým společenským kritikem, vystupoval proti fašismu a imperialismu. V polovině padesátých let se zařadil ke kritikům stalinismu. Od padesátých let se věnoval také ilustraci jak vlastních knih, tak děl jiných autorů. Jeho výtvarná řešení publikací patřila k vrcholům české poválečné knižní grafiky. H. vydával soubory karikatur (např. F. X. Šalda, Nezvaliáda, Franz Kafka) a tvořil soubory samostatných tušových kreseb. Osobní deprese ze závěrečných tří let života se promítly do jeho posledních koláží. H. literární odkaz zůstal ve stínu výtvarného díla. V mládí vstoupil pod patronátem S. K. Neumanna do literatury jako básník a prozaik, tato část tvorby zůstala dobově podmíněna, podobně jako jeho dramatické pokusy. Nejzávažnější složkou jeho literárního odkazu se staly cestopisné reportáže, jež si sám ilustroval. Svébytným celkem byly H. práce z dějin umění, které si podržely trvalou poznávací hodnotu.

První H. manželkou byla od 1926 Marie Prušáková (1903 až 2004), prozaička a překladatelka. 1927 poznal v redakci revue Pestrý týden Stašu Jílovskou-Procházkovou (1898–1955), překladatelku a novinářku, ta se po H. rozvodu (1929) stala na deset let jeho přítelkyní. 1946 se H. oženil podruhé s Lilly Strichovou (1914–1985), herečkou, s níž měl dva syny: Martina (* 16. 5. 1947 Praha), režiséra a hoteliéra, a Adama (* 20. 11. 1953 Praha), grafika a galeristu.

Martin Kučera

Dílo

bibliografie, in: M. Lamač, Výtvarné dílo A. H., 1966; A. H., K. Srp (ed.), 2004, s. 362–382. Výběr: kresby vydané tiskem: Podoby, 1934; Kreslíř A. H., 1948; Visages écrits et dessinés (s úvodem J. Effela), Paris 1964; Výtvarné dílo A. H., 1966. Knižní ilustrace a typografické úpravy: M. Twain, Yankee na dvoře krále Artuše, 1954; J. Verne, Cesta kolem světa za osmdesát dní, 1959; V. Majakovskij, Vesele i vážně, 1961; B. Brecht, Výhradně proto, 1962; M. Macourek, Žirafa nebo tulipán?; F. Langer, Filatelistické povídky, 1964; I. Erenburg, Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků; J. Tuwim, Tančící Sokrates, 1966. Literární dílo: Abeceda lásky; Obratník Kozoroha; Cambridge–Praha, 1926; Povrch pětiletky, 1931; Americké houpačky, 1937; Tři měsíce v New Yorku (s Miroslavem Galuškou), 1951; Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží, 1956; Pohlednice z Číny; Vyhlídka z pyramid, 1957; Made in Japan; Reportáž o kongresu pro odzbrojení a spolupráci národů ve Stockholmu, 1958; Mrakodrapy v pralese, 1963; Vězení, 1969; Výbor z díla (svazky Trojcestí; Lety proti slunci; Podoby; Předobrazy; Hry z avantgardy; Hry a protihry; Čas se nevrací; Paříž a okolí), 1958–1968. Práce z dějin umění: Jesters in earnest, b. m. 1944; Jean Effel. Politické kresby, 1953; Jak jsem znal V. H. Brunnera; Kuo-chua. Cestopisná reportáž o čínském malířství, 1954; Sto let české karikatury; Karel Václav Klíč, 1955; Současné čínské malířství (s L. Hájkem a E. Rychterovou), 1959; Poezie a karikatura, 1961.

Literatura (výběr)

OSND 2/2, s. 1148
Kunc 1, s. 249–250
Toman 1, s. 350
Tomeš 1, s. 476
NEČVU 1, s. 272–273
SČSVU 3, s. 197–198
LČL 2/1, s. 221–225 (s bibliografií do 1988)
SČS 1, s. 259–261 (též www.slovnikceskeliteratury. cz, s bibliografií, stav k 30. 11. 2021)
EJ, s. 199–200
Knapík, s. 102
Kreslíř A. H., 1948
J. Effel, Visages écrits et déssinés par A. H., 1964
Slovník zakázaných autorů 1948–1980, 1991, s. 137–140
A. H., R. Dačeva (ed.), katalog výstavy, 1992
A. H. (1902–1973), K. Boukalová, Dramatická tvorba A. H., 2007 (magisterská diplomová práce, FF MU, Brno)
J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 358–359
F. Šmejkal, H. ironická kronika doby, 2016
Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, L. Slavíček a kol. (eds.), 1, 2016, s. 448–449 (s bibliografií a další literaturou)
A. Binarová, Svaz výtvarných umělců v českých zemích v letech 1956–72, 2016 (disertační práce, FF UP, Olomouc)
cs.wikipedia.org (stav k 30. 11. 2021)
https://cs.isabart.org (se soupisem díla a výstav, foto, stav k 30. 11. 2021).

Prameny

AHMP, sbírka matrik, řkt. f. ú. sv. Trojice v Podskalí, matrika nar. (1897 až 1905), sign. TRP N14, fol. 214
LA PNP, Praha, osobní fond
Knihovna Divadelního ústavu, Praha, B. Feuerstein – A. H. – F. Zelenka, Kostýmní návrhy k inscenacím Osvobozeného divadla 1929–1935 (pro Divadelní ústav překreslila N. Jirsíková, 1968).

Reference