HOFMAN Leopold 1913–1990

	Leopold HOFMAN
Datum narození	15. 11. 1913
Místo narození	České Budějovice
Datum úmrtí	18. 1. 1990
Místo úmrtí	České Budějovice
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Voják nebo partyzán‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 737–738. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/77586

HOFMAN, Leopold, * 15. 11. 1913 České Budějovice, † 18. 1. 1990 České Budějovice, interbrigadista, účastník 2. odboje

Syn klempíře Františka H. a dělnice Kláry Gasnárkové, roz. Plosové. Vyučil se zubním technikem. 1931–32 příležitostně pracoval jako dělník ve Francii a Španělsku, 1933–35 vykonával vojenskou prezenční službu v Milovicích. Od mládí inklinoval k radikální levici, 1932 se stal členem KSČ. 1937 vstoupil jako dobrovolník do mezinárodních jednotek, tzv. interbrigád, a odjel do Španělska bojovat v občanské válce na straně republikánů. Nejprve byl členem kulometné roty Jana Žižky z Trocnova, později byl přidělen k praporu „Dimitrov“, kde dosáhl pozice zástupce velitele. Zúčastnil se bojů na aragonské frontě (Quinto, Belchite), obrany Valencie a Barcelony. Byl dvakrát raněn. Po dobytí Katalánska frankisty odešel v únoru 1939 se skupinou interbrigadistů do Francie, kde byl internován v Le Perthus, Marseille, Argelès-sur-Mer a Gurs. V prosinci 1939 se přihlásil do československé zahraniční armády ve Francii, na jaře 1940 se zapojil do ústupových bojů v oblasti řek Marny a Loiry. Po porážce Francie odmítl odjet do Velké Británie, přešel do ilegality a vstoupil do francouzského hnutí odporu jako člen skupiny Main d’œuvre immigré (MOI). V listopadu 1940 byl zařazen do skupiny interbrigadistů, která se měla vrátit na území protektorátu a navázat kontakty s domácím komunistickým odbojem. Prostřednictvím náboru pracovních sil se dostal do Bitterfeldu (u Lipska), kde pracoval v továrně IG Farben-Industrie. V únoru 1941 odtud uprchl do Prahy. Spolupracoval s II. ilegálním vedením KSČ, podílel se na činnosti ilegální organizace mládeže. V listopadu 1941 ho zatklo gestapo. Po půlročním věznění na Pankráci byl v květnu 1942 deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde se dočkal konce války. V květnu 1945 se vrátil do Prahy. Na pokyn stranického aparátu nastoupil do bezpečnostních složek, působil na 2. oddělení zemského velitelství SNB v Praze. V únoru 1948 se podílel na potlačování demonstrace nekomunistických studentů. O několik měsíců později se stal velitelem oddílu SNB „Hrad“, který měl zajišťovat bezpečnost prezidenta Klementa Gottwalda. V poúnorovém období patřil k blízkým důvěrníkům hlavy státu. V atmosféře hledání třídního nepřítele uvnitř strany se H. pro účast v interbrigádách a válečný pobyt na Západě stal předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení řady interbrigadistů (Osvald Závodský, Josef Pavel) musel počátkem 1951 hradní jednotku opustit a byl jmenován náčelníkem hlavní správy Veřejné bezpečnosti. V červnu 1951 byl s Gottwaldovým souhlasem zatčen a vyloučen z KSČ. Následující dva roky strávil v ruzyňské věznici, kde postupně podlehl psychickému a fyzickému nátlaku vyšetřovatelů, jimiž byl obviněn z titoismu a trockismu. V září 1953 ho Vyšší vojenský soud odsoudil k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Počátkem 1954 byl podmínečně propuštěn, 1956 rozsudkem Nejvyššího soudu zproštěn obžaloby, 1959 mu bylo vráceno členství v KSČ. Po návratu z vězení žil v Českých Budějovicích, od 1958 pracoval jako předseda představenstva krajského Svazu výrobních družstev. V šedesátých letech působil v jihočeském krajském výboru KSČ, od března do května 1968 byl dočasně pověřen jeho vedením. 1964 získal mandát poslance Národního shromáždění (volební obvod Humpolec), 1968–69 byl předsedou branného a bezpečnostního výboru parlamentu. 1966 se stal členem Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. V době československého jara podporoval reformní vývoj. Po nástupu tzv. normalizace byl na jaře 1970 zbaven všech funkcí a opětovně vyloučen z KSČ. Nesouhlasil s Husákovou politikou a byl sledován StB (akce Kanovník). Podepsal Chartu 77. Roku 1946 se oženil s Libuší Šerou. Obdržel Československý válečný kříž 1939 (1946), československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně (1946), Řád práce (1963), Řád republiky (1968) aj. Napsal vzpomínkovou knihu Vítr dalekých cest (1963).

Zdeněk Doskočil

Literatura

Politické elity v Československu 1918–1948, I. Koutská – F. Svátek (eds.), 1994, s. 170
K. Kaplan, K politickým procesům v Československu 1948– 1954. Dokumentace komise ÚV KSČ pro rehabilitaci, 1994, rejstřík
týž, Pět kapitol o Únoru, 1997, rejstřík
týž, Nebezpečná bezpečnost, 1999, rejstřík
M. Jirásek, Svědectví jednoho života. Vzpomínky z dětství, prezidentské kanceláře a komunistických kriminálů, 2000
J. Kalous, Vzestupy a pády L. H., in: Sborník Archivu bezpečnostních složek 6, 2008, s. 263–275
K. Kaplan, Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský, 2009, rejstřík
F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 376
S. Motl, Peklo pod španělským nebem. Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936–1939, 2017, passim
J. Bouček, Osudy československých interbrigadistů po druhé světové válce, in: Z. Maršálek – E. Voráček a kol., Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka, 2017, s. 222–234
D. Majtenyi, „Mirek“ z Reportáže, psané na oprátce – Jaroslav Klecan (1914–1943), in: ČNM – Řada historická 188, 2019, č. 1–2, s. 3–58.

Prameny

NA, Praha, fond KSČ-ÚV, Komise pro prošetřování politických procesů v období 1949–1954, Komise II., sv. 44, a. j. 661, záznam pohovoru se soudruhem L. H., 1. 11. 1962
Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, složka L. H.
Osudy, 1964 (dokumentární film, režie J. Šikl).

Reference