HOFMAN Vlastislav 1884–1964

Z Biografický slovník českých zemí
Vlastislav HOFMAN
Datum narození 6. 2. 1884
Místo narození Jičín
Datum úmrtí 28. 8. 1964
Místo úmrtí Praha
Povolání Architekt‎
Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎
Významnost D
Citace Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 739–741. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48749

HOFMAN, Vlastislav, * 6. 2. 1884 Jičín, † 28. 8. 1964 Dolní Světlá (č. o. Mařenice /u Nového Boru/), architekt, scénograf, malíř, grafik, průmyslový výtvarník

Pocházel z rodiny obuvníka Františka H. a Anny, roz. Hůšové. 1902 maturoval na reálce v rodišti, kde se projevil jeho výtvarný talent. 1902–07 studoval Odbor pozemního stavitelství a architektury ČVŠT, z existenčních důvodů nesložil druhou státní zkoušku, a nezískal proto inženýrský titul. Pedagogicky na něho působili Josef Schulz, Josef Fanta, Jan Koula a Adolf Liebscher, který ho učil kreslení. 1905–06 H. s posluchači techniky cestoval po Německu, zabýval se kresbou architektury a užitou grafikou. V květnu 1907 nastoupil jako asistent do výstavního oddělení technického odboru pražského magistrátu. 1908 přijal místo výpomocného technika v projekční kanceláři technického oddělení Zemského výboru. 1909 vstoupil do Klubu Za starou Prahu společně s Josefem Gočárem, Pavlem Janákem a Josefem Chocholem, s nimiž zanedlouho prosazoval estetiku architektonického kubismu. 1910 se stal výpomocným architektem třetího odboru stavebního úřadu pražského magistrátu. Jeho architektonické a urbanistické návrhy zůstaly pro smělost a novátorství většinou nerealizovány. O to víc se přimkl k okruhu Josefa a Karla Čapků, s nimiž a s Václavem Špálou, Václavem Vilémem Štechem, Františkem Langerem aj. propagoval novou stylovou orientaci českého výtvarného umění. Začátkem 1911 vstoupil do Sdružení architektů při SVU Mánes, zanedlouho s opoziční frakcí Emila Filly, J. Gočára, P. Janáka, J. Chochola ad. ze spolku vystoupil a spoluzakládal Skupinu výtvarných umělců. Přiklonil se ke kubistické avantgardě, kterou rozvinul v osobité pojetí kuboexpresionismu v grafice, malbě, architektuře (hřbitov v Ďáblicích, 1912–17) a zcela inovačně v užitém umění. Pro družstvo Artěl navrhoval nábytek, nádobí i celé interiéry. Jako teoretik přispíval do Uměleckého měsíčníku, později publikoval v četných výtvarných časopisech (Volné směry; Stavba; Architekt SIA; Musaion aj.). Od 1912 spolupracoval jako návrhář a keramik také s Pražskými uměleckými dílnami. Vytvořil bytové interiéry sochaři Josefu Mařatkovi a režiséru Švandova divadla Vojtu Novákovi. S J. Čapkem studijně navštívil Mnichov a Paříž. S bratry Čapky, J. Chocholem, V. Špálou a Vratislavem Hugem Brunnerem se pro neshody s Fillovým dogmatickým kubismem koncem 1912 vrátil do SVU Mánes. Od 1913 publikoval studie, v nichž se zaměřil na pojem „samopohybu“, zvláště v architektuře, a začal se sbližovat s hnutím futuristů. Razil vlastní pojetí tzv. kubofuturismu. Zúčastnil se příprav Almanachu na rok 1914, v němž se představila čapkovská generace; publikoval v něm stať Duch přeměny v umění výtvarném. Zásadní byla H. studie Obrazově zformovaná scéna pro první ročník revue Scéna, v níž prvně upozornil na scénografická řešení jevištního prostoru v pojetí britského divadelního reformátora Edwarda Gordona Craiga. Ve Volných směrech otiskl stať Divadlo a umění, kde se přiblížil teorii futuristického divadla Enrica Prampoliniho. 1913–14 navštívil Itálii. 1914 s přítelem Chocholem vystoupil z Klubu Za starou Prahu; předmětem sporu byl projekt zastavění plochy pod Emauzy. Současně publikoval v orgánu německé avantgardy Der Sturm. Po vypuknutí první světové války byl v červnu 1915 odveden k 14. zeměbraneckému pluku, 1916 obdržel dlouhodobou zdravotní dovolenou. Z podnětu dramatika Jana Bartoše vytvořil cyklus třiceti kreseb na námět postav z děl Fjodora Michajloviče Dostojevského, kde dospěl ke zjednodušení popírajícímu objem, zdůrazňujícímu šikmou plochu a formujícímu figurální znak ve formě masky. O jeho vydání (1917, se studií J. Bartoše) se zasloužili František Xaver Šalda a Růžena Svobodová. Od 1917 H. přispíval do Šaldova Kmene. Při přípravě cyklu portrétů Hlavy (vyd. 1920) zahájil spolupráci s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše a seznámil se s básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem. 1918 pracoval na cyklu Fyziognomie (vyd. 1921) a Svatební košile podle Erbena (vyd. 1920). Stal se členem skupiny Tvrdošíjní, jejichž výstav se účastnil, a přispěvatelem Pfemfertova expresionistického týdeníku Die Aktion. Navázal kontakty s vídeňskou skupinou Bewegung. 1919 H. koncentroval pozornost na knižní grafiku a vytvářel grafický cyklus na biblické motivy Christos, Madona a svatí, jak jsem je viděl v iluminacích starých etiopských kodexů (vyd. 1921). Téhož roku se prostřednictvím J. Bartoše seznámil s Karlem Hugo Hilarem, který mu nabídl práci scénického výtvarníka. Jejich první společný počin, inscenace Husité Arnošta Dvořáka pro Městské divadlo na Královských Vinohradech, učinila z H. scénografa. Scénografie se stala vrcholem jeho tvůrčího úsilí.

V meziválečném období se jako návrhář odmlčel. Jako malíř, kreslíř a grafik se počal věnovat zjednodušení a zpřehlednění viděné skutečnosti, přírodním, architektonickým a zejména památkovým objektům. Jako architekt pracoval na různých úkolech, např. na krematoriu v Moravské Ostravě (strženo 1980). Od 1931 byl H. přednostou mostního odboru pražského stavebního úřadu a úspěchu dosáhl v projektech Jiráskova mostu (1926–32), mostu v Káraném (1934) a lávek na Židovský (dnes Dětský, 1941) a Slovanský ostrov (1948). Po smrti K. H. Hilara navrhl jeho pomník na Vinohradském hřbitově (1937). Po osvobození přijal funkci architekta propagační kanceláře města Prahy a podílel se na řešení Švermova mostu (1949–51). Roku 1949 odešel do důchodu.

Z rozsáhlého H. odkazu je nejvýznamnější jeho dílo scénografické, které má pro české a evropské jevištní výtvarnictví klíčový význam. Zúročil v něm zkušenosti z malby, grafiky, užitého umění, a hlavně architektury. Externě spolupracoval s Městským divadlem na Královských Vinohradech a Národními divadly v Praze a v Brně, po válce také s mosteckým divadlem. Navrhl přes čtyři sta výprav včetně kostýmů, z nichž většina měla průkopnický charakter. Režijními partnery mu byli K. H. Hilar, jeho osobní přítel, dále Jan Bor, Vojta Novák, Karel Dostal, Jiří Frejka, v Mostě Lubomír Poživil, v Brně Aleš Podhorský, v opeře Ferdinand Pujman a Josef František Munclinger. V inscenaci Husitů prvně uplatnil původní malbu na jevišti (po něm Bedřich Feuerstein, Alexandr Vladimír Hrska, Jiří Kroha aj.). Zahájil tím několikaletou éru expresionistické scénografie, trvající přibližně do 1926. Kombinoval malbu, architekturu a světlo, které osvobodil od dekorativismu. Užíval barevné reflektory, světelné projekce a transparenty. Podobně uplatnil na jevišti poprvé architekturu funkčně promyšleného schodiště a otočné scény. Konstituoval trojrozměrnost scénického prostoru, iluzivní malovaný hloubkový prostor zrušil, zdobnost vystřídal stavebností. Náladu jednotlivých dějství nejdříve fixoval expresivními obrazovými prostředky. Jeviště zbavil perspektivismu a nechal vystoupit robustní kubisticky zpracované objekty. Ve druhé polovině dvacátých let etapa puristického oproštění a zklidnění postupně přecházela do konstruktivismu. Goticky protáhlý tvar našel u Wagnerova Tristana a Isoldy, naddimenzovanou prostorovost u Racinovy Faidry, geometrii těles u Sofoklovy Antigony. Konstruktivismus uplatnil v Šaldově hře Tažení proti smrti nebo u Chestertonova Kamaráda Čtvrtka. V Dostojevského dramatu Zločin a trest v Městském divadle na Královských Vinohradech dosáhl funkčního propojení exteriéru a interiéru v jeden celek. Podobně nekompromisně postupoval u Bergova Vojcka, Jeremiášových Bratrů Karamazových a při Borově inscenaci Šolochovovy Rozrušené země. Inscenaci přizpůsobil svému vidění v případě Shakespearova Hamleta a Krále Leara nebo Sofoklova Oidipa (šnekovitě se zvedající schodiště na točně). 1930 H. napsal polemickou úvahu Renesance kulis a zkoumal možnosti divadelního realismu. Ve třicátých letech došel k jistému optimu sdělnosti v působivé monumentalitě oproštěné od všeho vnějšího (Smutek sluší Elektře od E. O’Neilla, Shakespearův Macbeth, Ibsenovi Nápadníci trůnu, Čapkova Bílá nemoc a Matka). Scény z let po osvobození až na výjimky nedosahovaly kvalit výprav meziválečných (nově v některých z nich užil např. secesních prvků pro zdůraznění dobovosti). 1953–55 navrhl několik dekorativizujících výprav pro Divadlo pracujících v Mostě a 1957 inscenací Vomáčkovy opery Boleslav I. ukončil jevištní dílo. H. byl také zakladatelem českého divadelního kostymérství. Kostým mu byl spolunositelem divadelního výrazu. Konvenčně vypravil Smetanovu Hubičku (20. 3. 1924) a Prodanou nevěstu (18. 10. 1925) v Novém německém divadle v Praze (dirigent Alexander Zemlinsky) jako první české opery na pražské německé scéně, na níž inscenoval i několik činoher (mj. Henrik Ibsen: Peer Gynt, 29. 4. 1924, režie Max Liebl, hudba Viktor Ullmann).

Oženil se 1920 se Zdenkou Ledererovou (1896–1949), překladatelkou z angličtiny, dcerou spisovatele a teoretika českožidovské asimilace Eduarda Lederera-Ledy. Počátek nacistické okupace narušil H. život. 1940 se s ohledem na děti po dohodě rozvedl s manželkou, která byla s rodiči a sourozenci od 1941 internována v terezínském ghettu. Po válce manželství obnovil. Měl dvě dcery: Zdenka (1928–1946) studovala grafickou školu a podlehla těžké chorobě; Adriena (1924 až 1989) vystudovala lékařství, stala se farmakoložkou a provdala se za Itala Angela Ragusu, s nímž žila od 1963 v Římě. Na konci otcova života mu uspořádala v Itálii výstavu.

Knižně vydal studie O kostýmování a maskách (1927), Herec rozervaného století. Výtvarná monografie V. Vydry (1946) a přehled svého díla V. H. Třicet let výtvarnické práce na českých jevištích (1951). Jako scénograf byl H. oceněn na přehlídce světové scénografické tvorby v New Yorku 1933, kde zastupoval ČSR. 1924 obdržel státní cenu, 1937 Grand Prix v Paříži, 1938 Gran Premio v Miláně, 1954 Řád práce, posmrtně mu vláda udělila titul zasloužilého umělce. V literatuře se někdy jako místo H. úmrtí chybně uvádí Praha, byl pohřben u krematoria v Praze-Strašnicích.

Martin Kučera

Literatura

Prameny

  • Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Reference

Citováno z „https://biography.hiu.cas.cz/index.php?title=HOFMAN_Vlastislav_1884–1964&oldid=707231“