HOLÝ Alfred 1866–1948

	Alfred HOLÝ
Datum narození	5. 8. 1866
Místo narození	Oporto (Portugalsko)
Datum úmrtí	8. 5. 1948
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Hudební interpret‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 802–803. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/77108

HOLÝ, Alfred, * 5. 8. 1866 Porto (Portugalsko), † 8. 5. 1948 Vídeň (Rakousko), harfista, hudební skladatel

Prvorozený syn hornisty a skladatele Josefa H. (* 12. 5. 1832 Praha, † 1895 Kamenka /Litva/); rodiče matky pocházeli z Bavorska. Josef H. byl členem Komzákovy kapely, 1865–68 působil jako dirigent v portugalském Portu. Po návratu do Čech se stal prvním hornistou Prozatímního divadla, kde hrál do 1872 a po činnosti v přechodných působištích (Teatro salone italiano v Praze, 1875; lázeňský orchestr v Karlových Varech) se usadil jako vojenský kapelník a šlechtický vychovatel v Litvě.

Alfred H. prožil část dětství v tehdy ruské Litvě. Kolem 1878 se s matkou odstěhoval do Prahy. Nejprve se chtěl věnovat chemii. Studoval na reálce v Karlíně, tamní regenschori Bedřich (Friedrich) Kirchner objevil jeho talent a poskytl mu základy hudebního vzdělání. Na Pražské konzervatoři H. studoval 1882–85 nejprve hru na housle, klavír a kompozici. 1883/84 bylo založeno samostatné oddělení harfové hry. Německý harfista Charles Oberthür zprostředkoval nákup pedálové harfy značky Érard škole z Paříže a setkání s tímto nástrojem určilo další H. směřování. Vedoucím nového harfového oddělení se stal Václav Staněk, s nímž si však H. podle vlastních vzpomínek příliš nerozuměl. 1885 H. nastoupil jako harfista orchestru Německého zemského divadla v Praze, současně působil u vojenské hudby 88. pěšího pluku Josefa von Philippoviče pod Karlem Komzákem st. V počátcích sólové dráhy vystupoval často v Praze a na dalších místech v Čechách s litoměřickým rodákem, houslistou Karlem Schuhem. Budoval si repertoár, k němuž patřily například Koncert č. 4 pro housle, klavír a pedálovou harfu Henriho Vieuxtempse, skladby Charlese Oberthüra, Alphonse Hasselmanse, Camilla Saint-Saënse, Karla Kovařovice i vlastní skladby. Na doporučení Felixe Weingartnera 1896 odešel do Berlína, kde jej Karl Muck angažoval do orchestru Královské dvorní opery. H. získal titul královského komorního virtuosa. Před svým odchodem uspořádal ještě 28. dubna koncert v Německém (dnes Slovanském) domě v Praze, na němž vystoupil se svými žáky. V Berlíně utvořil s kolegy Wilhelmem Possem a Franzem Poenitzem harfové trio. Účinkoval jako harfista také v Bayreuthu, kam za ním Gustav Mahler vyslal 1903 svého asistenta Bruna Waltera, aby jej povolal do orchestru Vídeňských filharmoniků a současně do Dvorní opery.

H. byl označován za zřejmě nejvýznamnějšího harfového virtuosa své doby; kromě dokonalé techniky byla ceněna oduševnělost jeho hry. Též v orchestrální složce oper upoutávalo jeho umění pozornost (např. H. sólo ve světové premiéře opery Donna Diana Nikolause von Rezniceka v Praze 1894). Byl často žádán k pohostinskému účinkování (např. při uvedení oratoria Die Jungfrau von Orleans Karla Adolfa Lorenze ve Zhořelci 1904). Hostoval na území monarchie, také v Londýně, Norimberku aj. Propagoval novinky současníků a byl oslovován výrobci harf k hodnocení výrobků (např. chicagská firma Lyon & Healy, 1908).

Karl Muck, šéf Bostonského symfonického orchestru, ho 1913 pozval do Spojených států. Angažmá v Bostonu znamenalo pro H. definitivní přechod od operního orchestru k symfonickému tělesu. V následujících letech často koncertoval, 1914 vystoupil v Aeolian Hall v New Yorku (W. A. Mozart, Koncert pro flétnu, harfu a orchestr, KV 299; M. Ravel, Introduction et Allegro). V Bostonu vyučoval na New England Conservatory. 1928 se vrátil do Evropy a usadil se ve Vídni, nadále učil soukromě. 1938 po anšlusu Rakouska H. přišel o výslužné z Bostonu a žil v existenční nejistotě, za druhé světové války ztratil vnuka a zemřel jako zlomený člověk. Složil asi čtyři desítky skladeb pro harfu sólo, harfové duo, zpěv a harfu, harfu a varhany a další nástrojové kombinace (housle, violoncello), transkripcí ad., vydaných v hudebních nakladatelstvích v Lipsku, Berlíně, Bostonu a v New Yorku.

Vlasta Reittererová

Dílo

Parish-Alwars in Vienna, in: Aeolian Revue 1, 1921, s. 17–19; Ze zašlých dob, in: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, V. Blažek (ed.), 1936, s. 297–298. Instruktivní skladby: 24 Easy Studies for the Harp op. 26, Boston 1918 (nově jako Twenty-four Easy Studies, 2018); Technische Studien für Harfe, Wien 1923; 30 kurze Harfensätze zum Gebrauch für Unterricht op. 35, Wien–Liepzig 1946. Koncertní skladby, výběr: 3 Lyrical Pieces op. 1; 2 Tonbilder für Harfe op. 4; 3 Vortragsstücke für Harfe op. 7; Albumblätter für Harfe op. 9; Romance op. 14; Elegie op. 17 (památce F. Poenitze); An Evening at Home op. 24; Humoresque op. 27; In Toyland op. 30.

Literatura

Josef H.: HS 1, s. 462. Alfred H.: HS 1, s. 461–462
Harfenvirtuos A. H., in: Znaimer Wochenblatt 17. 3. 1909, s. 1–2
J. Branberger, Konservatoř hudby v Praze, 1911, s. 165 a seznam absolventů
A. H., in: Hudební věstník 28, 1935, č. 7, s. 4–6
M. Zunová, Harfová škola Pražské konzervatoře, in: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, V. Blažek (ed.), 1936, s. 44
A. de Volt, A. H., in: Harp News 3, 1962, č. 6, s. 10–11
H. J. Zingel, Harfenmusik im 19. Jahrhundert. Versuch einer historischen Darstellung, Wilhelmshaven 1976, rejstřík (angl. Harp Music in the Nineteenth Century, Bloomington & Indianopolis 1992)
A. de Volt, A. H. Memoirs, New York 1985 (se soupisem děl)
H. a K. Blaukopf, Die Wiener Philharmoniker, Wien 1992, s. 92–93
W. M. Govea, Ninetieth- and Twentieth-century Harpists. A Bio-critical Sourcebook, Westport 1995, s. 124–129
M. Schmidt-Krickeberg, A. H. – Ein bewegtes Harfenleben, in: Verband der Harfenisten in Deutschland e. V. – Zeitschrift Nr. 82/83, 2006, s. 78–79
Ch. Merlin, Die Wiener Philharmoniker. Das Orchester und seine Geschichte vom 1842 bis heute 1, Wien 2017 (rejstřík)
www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 8. 6. 2021).

Reference