HOLAN Vladimír 1905–1980

	Vladimír HOLAN
	;
Datum narození	16. 9. 1905
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	31. 3. 1980
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Překladatel‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 762–764. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47569

HOLAN, Vladimír, * 16. 9. 1905 Praha, † 31. 3. 1980 Praha, básník, překladatel

Narodil se na Maninách do rodiny hospodářského úředníka Františka H. a jeho ženy Marie, roz. Zavázalové. V šesti letech spolu s rodiči a sourozenci Janem, Růženou a Ludmilou přesídlil do tehdy samostatné osady Podolí u Bělé pod Bezdězem, kde otec pracoval jako správce továrny K. C. Menzela na výrobu papíru a izolační lepenky. 1913–16 navštěvoval měšťanskou školu v Bělé (pamětní deska na budově městské knihovny na Masarykově náměstí), kde také docházel do augustiniánského kláštera na hodiny latiny. Atmosféra kláštera, hrad Bezděz a osamělé toulky krajinou Máchova kraje na H. silně působily a spoluformovaly introspektivní založení jeho osobnosti a tvorby. Předčasné úmrtí bratra Jana (1899–1916), který se zabil pádem do skladové jámy v areálu podolské továrny, předznamenalo H. tragický postoj k životu a určilo jeho celoživotní fascinaci tématem smrti. H. básnické a prozaické texty inspirované pobytem v Podbezdězí byly sebrány do výboru Smrt a sen a slovo (1965). Roku 1919 odešel H. studovat do Prahy reálné gymnázium v Truhlářské ulici (maturita 1926). Během studia si přivydělával kondicemi. Ještě v maturitním ročníku vydal svoji první básnickou knihu (Blouznivý vějíř). 1927–34 pracoval jako úředník v Penzijním ústavu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně poslán do penze. Od poloviny dvacátých let se začal stýkat s generačními druhy Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Františkem Hrubínem ad. Ze starších literátů jej pojilo přátelství s Josefem Horou a Josefem Čapkem. 1929 podnikl třítýdenní cestu po Itálii, která významně inspirovala jeho pozdější tvorbu (zejm. skladbu Toskána, 1963). Roku 1932 se oženil s úřednicí Věrou Pilařovou (1907–1988); dcera Kateřina (1949–1977) se narodila s Downovým syndromem. Po odchodu do penze se H. stáhl do ústraní a věnoval se výhradně literární tvorbě a překladům. 1937 navštívil Paříž. Ve třicátých a čtyřicátých letech pracoval příležitostně jako nakladatelský redaktor. 1933–38 redigoval revue Život vydávanou výtvarným odborem Umělecké besedy; za jeho působení se zde rozšířil prostor pro studie a poezii. V sezoně 1939/40 redigoval umělecký časopis Burianova Déčka Program D 40. 1948–49 krátce řídil edici poezie Epilion v nakladatelství Františka Borového. Proti vzestupu autoritářských režimů v Evropě třicátých let, španělské občanské válce a mnichovské dohodě protestoval angažovanými verši. Pod vlivem celospolečenské euforie z konce války vystoupil 1945 z římskokatolické církve a vstoupil do KSČ. Únorový převrat 1948 zprvu vítal (za poválečnou angažovanou tvorbu obdržel 1948 Státní cenu za literaturu), záhy byl však politicko-společenským vývojem zklamán. 1949 mu bylo v důsledku udání za protistátní výroky a pro neochotu přizpůsobit se dobovým estetickým normám znemožněno publikovat, s výjimkou překladů, veršů pro děti a později též bibliofilií. 1950 mu bylo členství v KSČ zrušeno, následně se H. vrátil do římskokatolické církve. 1948–68 žil v Dobrovského vile na Kampě (od 2018 stálá expozice Holanerium), kde se po 1949 uzavřel do své básnické klauzury. Pobíral skromnou měsíční podporu od Svazu československých spisovatelů (členem od 1949); za úplatu pro sběratele přepisoval na ruční papír své verše. S výjimkou letních pobytů u matky ve Všenorech (u Prahy) prakticky nevycházel z domu, pouze přijímal návštěvy. Od 1963 mohl opět bez omezení publikovat; vedle oficiálně vydávaných souborů starých i nových básní vycházely jeho verše také v samizdatových edicích. V průběhu šedesátých let se H. dostalo domácího i mezinárodního uznání; získal řadu ocenění, mj. Státní cenu Klementa Gottwalda (1965, za výbor Noční hlídka srdce), italskou cenu za poezii Etna Taormina (1967) či belgickou cenu Grand prix international de poésie (1974). Roku 1968 mu byl udělen titul národní umělec. 1969 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. 1968–80 žil v ulici U Lužického semináře na Malé Straně (na domě pamětní deska). Po smrti dcery Kateřiny přestal psát. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

H. náleží mezi nejvýraznější a nejoriginálnější české básníky 20. století s řadou inspirovaných následovníků. Jeho rozsáhlé, čtenářsky náročné dílo tematicky i tvarově vyrůstalo z domácí a německé romantické tradice (K. H. Mácha, Friedrich Hölderlin), spirituálního symbolismu Rainera Marii Rilka a expresionismu Georga Trakla. Výrazově, zejm. v hláskové instrumentaci verše, podnítila H. ranou tvorbu mallarméovská koncepce „čisté“ poezie. Intelektualizací a deformací jazyka, neologismy, komplexními metaforami a vrstvením paradoxů a protikladů dosahoval až barokně ornamentální výpovědi o údělu moderního člověka, zbaveného jistot starého světa a hledajícího útěchu v reflexi své vlastní existence. H. obtížně proniknutelné, abstraktní obrazy vycházejí ve svých významových a motivických souvislostech z autorovy osobní zkušenosti, konkrétních (historických) událostí či alegoricky zastřených reálií aktuálního světa. Filozofující orientace H. poezie sledovala metafyzický dualismus dramaticky polarizovaných hodnotových opozic evropské (západní) kulturní tradice v čele s antickou a biblickou mytologií (život a smrt, bytí a nicota, dobro a zlo, čas a věčnost, světlo a temnota).

Prvotinu Blouznivý vějíř (1926) napsanou pod vlivem poetismu H. z celku svého díla vyřadil. Osobitou poetiku našel až v následující sbírce Triumf smrti (1930, přeprac. 1936 a 1948), a především v trojici knih hermetických básní Vanutí (1932), Oblouk (1934, přeprac. 1941 a 1948) a Kameni, přicházíš… (1937, přeprac. 1948). Záměrné, tvůrčí nerespektování jazykových norem otevřelo H. nové významové perspektivy; např. používal nepřechodná slovesa jako přechodná („Mlčím vás, jabloně!“) nebo spojoval sémanticky protichůdné prvky („K tobě se vzdaluji.“). Rafinovaností výrazu a střídáním perspektiv mezi vnější skutečností a obsahy mysli se H. pokusil modelovat rozpolcené vědomí moderního člověka a rozporuplnou povahu světa. Určujícími tématy jeho poezie se natrvalo staly mezní stavy lidské zkušenosti, zejména láska a utrpení, resp. nevyhnutelnost smrti. Jakýsi tematický komplement sbírek třicátých let představuje antologie lidové poezie Láska a smrt (1938), kterou H. připravil spolu s F. Halasem. Od 1938 probíhala H. tvorba v několika motivicky i výrazově se prolínajících žánrových liniích. Nadále psal tradiční reflexivní lyriku, která mu postupem času suplovala deníkový záznam myšlenek, úvah a meditací o povaze skutečnosti a lidského života (Záhřmotí, 1940; Bez názvu, 1963, psáno 1939–42; Na postupu, 1964, psáno 1943–48; Bolest 1965, rozšíř. 1966, psáno 1949–55). Vedle toho publikoval básnické deníky Lemuria (1940, psáno 1934–38) a Hadry, kosti, kůže (1968, psáno 1938–45), jimiž navázal na básně v próze Kolury (1932) a esej-fragment Torzo (1938). Pod vlivem historických událostí vznikly H. časové básně-pamflety (Září 1938, Odpověď Francii) i podobenství o ohrožení českého národa během nacistické okupace (Zpěv tříkrálový, Sen; souborně pod titulem Havraním brkem, 1946). Po 1945 H. ve společensky angažované linii své tvorby pokračoval oslavnými básněmi, jimiž vzdal hold vojákům Rudé armády (Dík Sovětskému svazu, 1945; Panychida, 1945; Rudoarmějci, 1947; Tobě, 1947). Ještě za války začal H. psát rozsáhlejší lyrickoepické, existenciálně laděné skladby tlumočící tragédii individuálního osudu, později označené jako „příběhy“, z nichž první tři (První testament, 1940; Terezka Planetová, 1943; Cesta mraku, 1945) napsal pod vlivem Horova překladu Evžena Oněgina (1937) v tzv. oněginských slokách; souborně vydány jako Příběhy (1963). Během čtyřicátých let se H. poetika výrazně proměnila. Vázaný verš ustoupil verši volnému; ohlas aktuálních témat, prozaizovaný verš, dialogická struktura básně či uplatnění prvků hovorového jazyka propůjčily H. básním civilnější výraz, což posílilo jejich sdělnost. 1948–62 vydal H. v důsledku omezení publikační činnosti pouze několik bibliofilií a sbírku rýmovaných básní pro děti Bajaja (1955). Roku 1964 vyšla H. vrcholná skladba Noc s Hamletem (psáno 1949–56, přeprac. 1962), která spojuje epické pasáže (dialog básníka s Hamletem) s lyrickými reflexemi vyjadřujícími autorovo umělecké i občanské krédo. Závěrečné období H. tvorby, vymezené obsáhlými bilančními sbírkami Na sotnách (1967), Asklépiovi kohouta (1970), Předposlední (1982) a Sbohem? (1982), charakterizuje gnómicky úsečná, meditativní dikce.

Od poloviny třicátých let H. hojně překládal, resp. na základě doslovných převodů filologů zbásňoval světovou poezii v širokém časovém záběru od starověkých autorů přes středověké, renesanční, barokní či romantické klasiky až po prokleté básníky, symbolisty a modernisty. Za H. života i po jeho smrti postupně vycházely, časopisecky i knižně, jeho překlady z němčiny (R. M. Rilke, N. Lenau aj.), francouzštiny (P. de Ronsard, Ch. Baudelaire, Ch. Cros, G. Apollinaire, V. Larbaud, G. Chennevière aj.), angličtiny (W. Wordsworth, P. B. Shelley aj.), polštiny (A. Mickiewicz, J. Słowacki aj.), ruštiny (M. Lermontov, N. Asejev aj.), slovenštiny (J. Kráľ), čínštiny (básníci sungské dynastie), perštiny (I. B. J. Nizámí aj.), španělštiny (L. de Góngora y Argote aj.), arménštiny (A. Isahakjan) a jiných jazyků. Vlastní H. dílo (zejm. Noc s Hamletem, poválečná lyrika a příběhy) bylo od šedesátých let postupně překládáno do italštiny, francouzštiny, švédštiny, němčiny, španělštiny, angličtiny, maďarštiny, slovinštiny, rumunštiny, polštiny, chorvatštiny, bulharštiny, srbštiny a dalších jazyků.

Martin Lukáš

Dílo

souborné vydání: Sebrané spisy V. H. I.–XI., V. Justl (ed.), 1965–1988; Spisy 1–14, V. Justl – P. Chalupa – P. Marešová (eds.), 1999–2011; bibliografie in: V. H., Bagately XI, E. Macek (ed.), 1988. Výbory, výběr: Noční hlídka srdce, 1963; Ptala se tě…, 1965; Pojď se mnou do noci, 1982; Mušle, lastury a škeble…, 1985; Když růže přestaly chrlit krev, 1990; Nokturnely, 2005; Být milován, milovat…, 2017.

Literatura (výběr)

V. Justl, Životopis V. H., in: V. H., Bagately XI, 1988, s. 313–450
LČL 2/1, s. 231–234 (se soupisem díla a literatury do 1991)
Z. Kožmín, Existencionalita, 2003
J. Opelík, Holanovské nápovědy, 2004
V. H. – Noční hlídka srdce. Výstava k 100. narození básníka, A. Petruželková (ed.), 2005
V. H. a jeho souputníci, V. Färber (ed.), 2005
Dějiny české literatury 1945–1989, I.–IV., 2007–2008, rejstřík
V. Křivánek, V. H. básník, 2010
V. Justl, Holaniana, 2010
P. Blažíček, Knihy o poezii. H. – Toman, 2011
Směju se a sténám. Korespondence básníků V. H. a Stanislava Zedníčka, M. Doležal – P. Střešňák (eds.), 2012
X. Galmiche, V. H., bibliotékář Boha. Praha 1905–1980, 2012 [2009]
A. M. Ripellino, Dějiny současné české poezie, 2019 [1950], rejstřík
Umlkám do čekání. Korespondence V. H., M. Dvořák (ed.), 2019
http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a další literaturou, stav k 14. 10. 2019).

Prameny

LA PNP, Praha, osobní fond
AHMP, sbírka matrik, řkt. f. ú. sv. Kliment (sv. Antonín), Holešovice-Bubny, matrika nar. (1905–1907), sign. HOL N5, fol. 65
řkt. f. ú. sv. Gothard, Bubeneč, matrika odd. (1930–1936), sign. BBČ O30, fol. 78.

Reference