HOLBEIN Franz Ignaz 1779–1855

	Franz Ignaz HOLBEIN
	;
Datum narození	27. 8. 1779
Místo narození	Zistersdorf (u Vídně, Rakousko)
Datum úmrtí	5. 9. 1855 nebo 6. 9. 1855
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Spisovatel‎; Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 768. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/73920

HOLBEIN, Franz Ignaz, * 27. 8. 1779 Zistersdorf (u Vídně, Rakousko), † 5./6. 9. 1855 Vídeň (Rakousko), herec, divadelní ředitel, dramatik

Pocházel z jihoněmeckého rodu, jehož příslušníkem byl též malíř Hans von H. (1465–1543). Ve studentských letech, kdy se vzdělával v cisterciáckém klášteře v dolnorakouském Lilienfeldu, se věnoval několika uměleckým oborům, včetně divadla. Po nedokončených studiích a opuštění úřednického místa (1796) nastoupil do angažmá jako herec (v Berlíně 1798/99 získal kontakt s významnými divadelníky, zvl. s Augustem Wilhelmem Ifflandem). 1802 uzavřel manželství s hraběnkou Wilhelminou von Lichtenau (1753–1820), které se rychle rozpadlo, a H. se soustředil na divadelní tvorbu. Psal původní dramata, zejména však (leckdy velkými zásahy) upravoval pro jeviště cizí texty. 1806 se uvedl ve dvorním divadle ve Vídni, kde byla nastudována jeho hra Fridolin podle Schillerovy balady Der Gang nach dem Eisenhammer. Zároveň vystupoval jako herec, zvl. v Řezně a ve Vídni (do 1809). Do konce napoleonských válek vystřídal další scény. V Hannoveru 1819 dostal nabídku převzít vedení pražského Stavovského divadla a po několika hereckých hostováních (s Marií Rennerovou, partnerkou a od 1820 manželkou /*1775, † 21. 4. 1824/) nastoupil v Praze jako režisér. Od 1820 vedl Stavovské divadlo spolu s bývalou ředitelkou Johannou Liebichovou a od 1821 byl samostatným ředitelem se smlouvou do 1823. V době jeho příchodu do Prahy bylo Stavovské divadlo v neutěšeném stavu. H. dokázal zlepšit jeho personální situaci v činohře i v opeře, zvýšit všeobecnou kázeň, obohatit scénickou výbavu her a prosadit kvalitní repertoár. Už jako režisér však viděl, že s finanční dotací ve výši, v jaké ji stavovské scéně poskytoval Zemský výbor, není možné udržet slušnou úroveň. Zemský výbor sice prodloužil jeho ředitelskou smlouvu do 1833 a prominul mu placení nájmu za divadlo, přesto H. oznámil na konci roku 1823 platební neschopnost. K 1. 5. 1824 vypověděl dohodou smlouvu a z Prahy odešel (patrně sehrálo roli také úmrtí manželky). Jeho nástupci v ředitelské funkci se stali Ferdinand Polawsky – Jan Nepomuk Štěpánek – Josef Kainz. H. poté působil jako ředitel divadla v Hannoveru (1825–41) a u činoherní a operní dvorní scény ve Vídni (1841–53). 1852 mu byl přiznán šlechtický přídomek von Holbeinsberg.

Z jeho bohatého díla mnohé zapadlo, jen některé práce (úpravy) se udržely na jevišti dlouhodobě, a to zvl. Fridolin (česky jako Fridolín aneb Cesta do železných hutí, v překladu J. N. Štěpánka, ve Stavovském divadle 1812–51) nebo úpravy Kleistových her (H. v. Kleist – H.: Das Käthchen von Heilbronn oder Die Feuerprobe, 1810, česky jako Katynka Heilbronská, tištěný překlad V. Filípek, 1838). H. napsal též několik her pro domácí divadlo v pražském Clam-Gallasově paláci (1820–23).

Jitka Ludvová

Literatura

Wurzbach 9, s. 220–224
NDB 9, s. 521–522
ADB 12, s. 725–727
O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 2, 1885, s. 388, 389
3, 1888, s. 35–132, 134, 141 (zde též Holbein-Renner, Marie)
Kosch, s. 829 (bibliografií)
DČD 2, s. 99, 101, 106, 147, 150, 190, 390
H. A. Mansfeld, Theaterleute in den Akten der k. k. Obersten Hoftheaterverwaltung von 1792 bis 1867, in: Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung XIII, 1961, s. 91
M. Laiske, Pražská dramaturgie 2, 1974, s. 218 (zde překlady H. her do češtiny)
ÖBL 2, s. 399–400
F. Hadamowski, Wien. Theatergeschichte (Geschichte der Stadt Wien III), Wien–München 1988, s. 263n., 341n., 377–384
J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 204 (se soupisem literatury)
230 let Stavovského divadla. Pražský divadelní almanach, J. Ludvová (ed.), 2013, s. 39, 43, 49, 51, 53, 56
Šormová 1, s. 278–280 (se soupisem literatury).

Reference