HOLDOŠ Ladislav 1911–1988

	Ladislav HOLDOŠ
Datum narození	14. 5. 1911
Místo narození	Ružomberok (Slovensko)
Datum úmrtí	9. 9. 1988
Místo úmrtí	Bratislava (Slovensko)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 768–770. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/136379

HOLDOŠ, Ladislav (též Laco), * 14. 5. 1911 Ružomberok (Slovensko), † 9. 9. 1988 Bratislava (Slovensko), interbrigadista, politik, publicista, účastník 2. odboje

Syn hajného Františka H. (1877–1940) a Anny, roz. Žírkové (1888–1953). Měl pět sester a bratra Františka (* 23. 4. 1920 Ružomberok, † 22. 3. 1946 Bratislava), novináře a účastníka Slovenského národního povstání. 1926–28 vystudoval dvouletou obchodní školu v Martině a v Kežmarku. Poté byl praktikantem v Rolnické vzájemné pokladnici v Ružomberku, 1929–33 a 1935–36 pracoval jako úředník Slovenské banky ve Spišské Nové Vsi a později v Ružomberku. 1933–35 vykonával vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v Lučenci. Od počátku třicátých let udržoval kontakty s komunistickým hnutím a 1935 se stal členem KSČ. 1936 vstoupil jako dobrovolník do mezinárodních jednotek, tzv. interbrigád, a odjel do Španělska bojovat v občanské válce na straně republikánů. Byl zařazen ke kulometným rotám praporů „Edgar André“ a „Ernst Thälmann“, později sloužil u protiletadlové baterie „Klement Gottwald“, v březnu 1938 se stal po Bohuslavu Laštovičkovi jejím velitelem. Zúčastnil se bojů na madridské a aragonské frontě či obrany měst na středomořském pobřeží (Rosas /Roses/, Valencia); 1937 byl raněn. Po rozpuštění interbrigád na podzim 1938 zůstal ve Španělsku jako politický instruktor. V závěru občanské války odplul 28. března 1939 z Alicante do francouzské severní Afriky, kde byl devět měsíců držen v internačním táboře Boghari (Ksar Boukhari) u alžírského Oranu. Za pomoci francouzských komunistů a Zahraničního byra KSČ v Paříži (Bruno Köhler, Viliam Široký, Jan Šverma) se dostal do tábora v jihofrancouzském Gurs, v němž se nacházela většina internovaných španělských dobrovolníků z Československa. V lednu 1940 se stal příslušníkem československé zahraniční armády ve Francii, do bojů však nezasáhl. Po porážce Francie přešel do ilegality a zapojil se do francouzského hnutí odporu jako člen skupiny Main d’œuvre immigré (MOI), v níž vedl partyzánskou skupinu provádějící ozbrojené akce v Paříži a okolí. Používal krycí jméno Pierre Kaliarik. V únoru 1943 byl zatčen francouzskou policií a žalářován ve věznicích a táborech La Santé, Poissy, Melun, Châlons-sur-Marne a Compiègne. Při vyšetřování nic nevyzradil; odsouzen byl na pět let. V květnu 1944 byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal konce války. Po osvobození odjel do Francie a stal generálním tajemníkem tzv. Československého národního výboru ve Francii, který organizoval repatriaci tam žijících československých občanů. V létě 1945 se vrátil domů. Na Gottwaldův popud byl na žilinské konferenci Komunistické strany Slovenska (KSS) v srpnu 1945 zvolen členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSS a tajemníkem ÚV KSS pro práci s masovými organizacemi (do 1950). Měl tak posílit mocenské postavení nového, centralisticky orientovaného předsedy KSS Viliama Širokého proti funkcionářům spjatým se Slovenským národním povstáním (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský), kteří podle představ pražského vedení KSČ příliš akcentovali slovenské národní zájmy. H. Širokého politickou linii loajálně podporoval a aktivně přispěl k nastolení komunistického režimu. 1945–48 byl poslancem a 1946–48 místopředsedou Slovenské národní rady, 1945–51 poslancem (Prozatímního, Ústavodárného) Národního shromáždění, 1950–51 členem ÚV KSS. V únoru 1948 řídil brannou komisi KSS, která měla zbavit vlivu demokraticky smýšlející důstojníky československé armády. 1948–51 byl generálním tajemníkem slovenského akčního výboru Národní fronty, ovlivnil tak podobu poúnorové „očisty“ veřejného života. V dubnu 1950 byl jmenován předsedou Slovenského úřadu pro věci církevní. Ve funkci se podílel na perzekuci církví (likvidace mužských a ženských klášterů, proces se slovenskými biskupy Jánem Vojtaššákem, Michalem Buzalkou a Pavlem Gojdičem). Angažoval se rovněž v tzv. „Akci P“, zaměřené proti řeckokatolické církvi, která skončila jejím vynuceným sloučením s pravoslavnou církvi (1968 se H. za své činy veřejně omluvil). Rozpoutaná represe padesátých let však postihla i H. V atmosféře hledání třídního nepřítele uvnitř strany se H. pro účast v interbrigádách a válečný pobyt na Západě stal předmětem zájmu Státní bezpečnosti. V únoru 1951 byl zatčen, vyloučen z KSČ a zbaven funkcí. Následující tři roky strávil v ruzyňské věznici, kde postupně podlehl psychickému a fyzického nátlaku vyšetřovatelů. Zpočátku byl vyslýchán jako trockista. 1953 byl nelogicky zařazen do skupiny tzv. slovenských buržoazních nacionalistů (Husák, Novomeský) a v dubnu 1954 odsouzen Nejvyšším soudem v Bratislavě k třinácti letům odnětí svobody. Trest si odpykával na Pankráci, v Leopoldově a v jáchymovských táborech. V dubnu 1957 byl podmínečně propuštěn na svobodu. Po návratu do Bratislavy pracoval jako lektor zahraničního tisku v Novinářském studijním ústavu. 1963 byl občansky a stranicky rehabilitován. Nastoupil jako odborný pracovník do Historického ústavu Slovenské akademie věd. V šedesátých letech podporoval reformní vývoj. Přispíval články do Kultúrneho života, Plamene, Pravdy aj., věnoval se aktuálním otázkám a reflexím válečných událostí ve Španělsku a Francii. Překládal beletrii a divadelní hry ze španělštiny a francouzštiny (s Michalem Chorváthem). V říjnu 1969 byl jmenován československým velvyslancem na Kubě. Za necelý rok byl za politické postoje v éře pražského jara odvolán a podruhé vyloučen z KSČ. 1971 odešel do důchodu. Závěr života strávil v Lukavici (u Zvolena) a v Bratislavě. Stýkal se s disidenty a byl soustavně sledován StB. 1975 natočil s historikem Karlem Bartoškem vzpomínkový rozhovor Svědek Husákova procesu vypovídá, vydaný knižně 1991.

Oženil se 1945 s Margitou, roz. Vinařovou (* 16. 4. 1916 Jablonec nad Nisou, † 3. 6. 1970 Bratislava), s níž měl dceru Magdalenu (* 1947); 1950 se manželé rozvedli, 1958 opět vzali. 1971 uzavřel manželství se Šarlotou Vierou Rosinovou, roz. Korytčanovou. Obdržel Československý válečný kříž 1939 (1945, 1948), Řád Slovenského národního povstání 1. stupně (1946), Řád bílého lva „Za vítězství“ 1. stupně (1948), Řád práce (1968), francouzský Croix de guerre 1939–1945, byl důstojníkem francouzského řádu Čestné legie (1947).

Zdeněk Doskočil

Dílo

Stanovisko KSS v dočasnom NS k vládnemu vyhláseniu 14. nov. 1945, Bratislava 1945; Čo povedali komunisti v SNR a čo chce Dr. Lettrich „disciplinárne stíhať“, tamtéž, 1947; Rendez-vous s históriou (Komunistickí intelektuáli v Ružomberoku za prvej republiky), in: DAV. Spomienky a štúdie, tamtéž 1965, s. 452–465; Niektoré problémy československého zahraničného odboja vo Francúzsku v rokoch 1939–1940, in: Historický časopis 17, 1969, č. 3, s. 379–419.

Literatura

BLS 3, s. 509–510
J. Pelikán, Potlačená zpráva. Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968, Wien 1970
Politické elity v Československu 1918–1948, I. Koutská – F. Svátek (eds.), 1994, s. 170
K. Kaplan, K politickým procesům v Československu 1948–1954. Dokumentace komise ÚV KSČ pro rehabilitaci, 1994, rejstřík
J. Pešek – M. Barnovský, Štátna moc a cirkvi na Slovensku, Bratislava 1997, rejstřík
K. Bartošek, Zpráva o putování po komunistických archivech. Praha–Paříž (1948–1968), 2000, rejstřík
K. Kaplan, Stb o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka, 2002, rejstřík
J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948–1989, Prešov 2003, s. 127–129
J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992, 2012, rejstřík
J. Rajlich – D. Majtenyi, Jan Ferák a ti druzí – čs. interbrigadisté, letci a letouny v občanské válce ve Španělsku 1936–1939, 2012, s. 144–148
J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 358–359
M. Macháček, Gustáv Husák, 2017, rejstřík
Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989), 1, P. Anev – M. Bílý (eds.), 2018, s. 447–450
D. Majtenyi, L. H.: interbrigadista ze Španělska jako „buržoazní nacionalista“ v procesu s Gustávem Husákem, in: Moderní dějiny 26, 2018, č. 2, s. 165–207.

Prameny

Mestský úrad, Ružomberok, rodná matrika, zväzok VII. (1907–1911), s. 280, por. č. 155
Slovenská národná knižnica, Martin, fond Národný biografický ústav, L. H. – složka dokumentů
Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, inv. č. 799, složka L. H.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Praha, fond Osobní spisy pracovníků, kart. 249 – L. H.
Slovenský národný archív, Bratislava, fond ÚV KSS, tajomník ÚV KSS L. H., 1945–1947
Archiv bezpečnostních složek, Praha, fond Ministerstvo národní bezpečnosti, sign. 63, vyšetřovací spis, arch. č. 2276 MV
Archív Zboru väzeňskej a justičnej stráže, Leopoldov, osobný spis L. H.
NA, Praha, fond KSČ-ÚV, Komise pro prošetřování politických procesů v období 1949–1954, Komise I., sv. 36, a. j. 892, Komise II., sv. 7, a. j. 104
Komise pro přezkoumání závěrů IX. sjezdu KSS z hlediska oprávněnosti kritiky tzv. buržoazního nacionalismu (barnabitská komise), sv. 2, a. j. 18–21
fond Generální prokuratura Praha – neuspořádáno, rehabilitační řízení Nejvyššího soudu z r. 1963
Archív Ústavu pamäti národa, Bratislava, f. XII. S ZNB, č. spisu KR-0036/S-10-75
č. spisu KR 00205/S-10-75
f. KS ZNB S ŠtB Bratislava, inv. č. 844. Hrob: Martinský cintorín, Bratislava, sektor XIV, hrob. č. 784 (s bratrem Františkem).

Reference