HOLEČEK Josef 1853–1929

	Josef HOLEČEK
	;
Datum narození	27. 2. 1853
Místo narození	Stožice (u Vodňan)
Datum úmrtí	6. 3. 1929
Místo úmrtí	(Praha)
Povolání	Spisovatel‎; Redaktor nebo žurnalista‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 773–774. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47582

HOLEČEK, Josef, * 27. 2. 1853 Stožice (u Vodňan), † 6. 3. 1929 (Praha), spisovatel, překladatel, novinář, publicista

Pocházel z jihočeské selské rodiny Vojtěcha H. (* 1813) a Kateřiny, roz. Bláhové (1829–1866); po matčině smrti se otec podruhé oženil s její mladší sestrou Eleonorou (1840/41–1927). H. měl několik mladších sourozenců z obou manželství svého otce; bratr František (1865–1934) emigroval 1891 do USA, kde se stal redaktorem českých novin, bratr Jan (* 1860) zdědil po otci grunt ve Stožicích.

Po několika třídách gymnázia v Písku a v Českých Budějovicích H. absolvoval 1873 vyšší hospodářskou školu v Táboře, poté nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník. Během studia navázal četné kontakty s jihoslovanskými a bulharskými studenty a začal se zajímat o soudobou jihoa východoslovanskou problematiku. 1875–77 referoval jako dopisovatel Národních listů nejprve o povstání v Hercegovině a pak o situaci v Černé Hoře za osvobozovacích bojů proti Turkům; stýkal se s tamními rodinami a studoval aktuální poměry i slovanský folklor. Po návratu do Prahy krátce pracoval jako redaktor ve staročeských listech Posel z Prahy (1877) a Brousek (1878–79), z nichž po roztržce odešel. Pro neshody ukončil také spolupráci se Sládkovým Lumírem. Pouze několik měsíců přetrval jeho vlastní redakční a vydavatelský podnik Slovanské listy (1879). Od druhé poloviny sedmdesátých let publikoval většinu svých knih vlastním nákladem. 1884 až 1918 byl stálým členem redakce mladočeských Národních listů, v nichž vedl slovanskou rubriku. Stal se dlouholetým členem a funkcionářem Spolku českých žurnalistů, jednatelem a později předsedou Umělecké besedy, od 1902 také předsedou nově založeného Ústředního svazu slovanských novinářů. Od podzimu 1914 do poloviny 1918 zastavila vydávání H. spisů válečná cenzura.

Podnikl poznávací a studijní cesty po slovanských zemích (1873 a 1884 Slovensko, od 1875 mnohokrát Balkán, od 1887 opakovaně Rusko). Z těchto cest vytěžil množství beletristických, často národopisných povídek a črt, které publikoval v souborech Černohorské povídky 1–2 (1880, 1881), Černá Hora v míru 1–2 (1883), Junácké kresby černohorské 1–3 (1884–89) aj. Slavjanofilský ráz měl obsáhlý soubor cestopisných črt Zájezd na Rus 1–2 (1896). S úspěchem se setkala jeho knížka fejetonů Obšit. Nekrvavé obrázky z vojny (1887), v níž humoristickou formou zpracoval vlastní zážitky z vojenské služby. H. stěžejním dílem se stala románová epopej Naši, zasazená do autorova rodného kraje na jihočeském venkově v šedesátých letech 19. století a obsahující devět dokončených dílů v jedenácti svazcích (1/1 Jak u nás žijou a umírají, 1898–Léto [pak jako Frantík a Bartoň], společně 1901; 2/2 Bartoň, 1902; 3/3 Výprava, 1903; 4/4 Boubín, 1906; 5/5–6 Adamova svatba, 1907; 6/7 Rok smrti, 1908; 7/8 Mraky. Vojna 1, 1909; 8/9 Emisaři. Vojna 2, 1921; 8/10 Emisaři [pak jako Křtiny]. Vojna 3, 1922; 9/11 Máje, 1923); poslední, dvanáctý svazek Šlechtic a sedlák (1930), obsahující patrně zárodky dvou dalších dílů, vydala po H. smrti dcera Jelena. V Našich H. kombinoval literární postupy tzv. ideálního a analytického realismu, s jejichž pomocí formuloval své pojetí českého selství, a zachycoval typizované postavy venkovanů i lokální šlechty; významnou pozornost věnoval postavám dětí. Jako literární regrese vyzněl pozdní veršovaný slovanský epos Sokolovič (1922); v pozůstalosti se zachovalo též jeho nedokončené volné pokračování pod názvem Danilo. V memoárových spisech, k nimž náležely zejména Tragédie Julia Grégra (1914–18), „román-paměti“ Pero 1–4 (1922–25) a Má svépomoc (posmrtně 1931), H. subjektivně pojednal o svých zkušenostech s předními českými politiky, novináři a umělci (V. Hálek, J. a E. Grégrovi, J. S. Skrejšovský, F. Šimáček, J. V. Sládek ad.). Publicistické práce reprezentovaly knihy Česká šlechta (1918), Národní moudrost. Studie a úvahy (1920), Prvé tříletí Československé republiky (1922) a Selství (1928).

Rozsáhlá a vysoce ceněná po stránce básnické i dokumentární byla H. překladatelská činnost, zahrnující jednak oblast slovanského folkloru (mj. Junácké písně národa bulharského 1–2, 1874, 1875; Písně hercegovské, 1877; Srbská národní epika 1–4, 1909–1926; Národní epika bosenských mohamedánů 1–2, 1917, 1920; Králevič Marko, Košice 1926), jednak veršovaný epos Kalevala (1894–1896; znovu 2014, J. Čermák /ed./), přeložený H. z finského originálu, který doplňuje soubor finské národní lyriky Kanteletar 1–2 (1904, 1905).

H. se 1889 oženil se Zdenkou, roz. Zemanovou (1870–1940). Syn Jeronym H. (* 17. 4. 1891, † 2. 1. 1941) byl legionář a autor legionářských spisů, po první světové válce pracoval jako redaktor novin. Dcera Darja (1896–1959), provdaná za Jaroslava Podlipského, byla překladatelkou ze slovanských jazyků. Dcera Jelena (1899–1980) byla operní pěvkyní. Jeronym vydal o svém otci knihu O Josefu Holečkovi (1940, pseudonym Václav Polanský).

H. byl pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Jeho osobnost a dílo výrazně vstoupily do soudobé kulturní paměti, zvláště jižních Čech. 1925 byla po něm za jeho osobní přítomnosti slavnostně pojmenována nově založená vesnice Holečkov (č. o. Malovice /u Netolic/). Jeho jméno nesou sady v Táboře (s pomníkem) a od 1923 ulice v Praze na Smíchově (dříve Karlova třída).

Michal Charypar

Dílo

Sebrané spisy J. H., 25 sv., 1909–1932; výbory: Naši 1–4, 1949–1959; Naši 1–2, B. Svozil (ed.), 1973; Pero. Román-paměti, A. Linke (ed.), 1976.

Literatura

OSN 11, s. 490–491
OSN 28, s. 586
MSN 3, s. 258
OSND 2/2, s. 1179–1180
ČAVU, s. 146
BL 1, s. 669
LČL 2/1, s. 239–242 (se soupisem díla a literatury do 1984)
J. Karásek, Příspěvek k psychologii českého lidu. Naši od J. H., 1907
J. Voborník, J. H., 1913
E. Chalupný, Dílo J. H., 1926
J. Janáčková, Poetizace v H. idylické epopeji, in: Česká literatura 17, 1969, č. 1, s. 118–140
táž, J. H., in: J. H., Naši 1, 1973
táž, Doslov, in: J. H., Pero, 1976
K. Kardyni-Pelikánová, Panoramiczne powieści chłopskie w Czechach i w Polsce na przełomie 19. i 20. wieku, in: Slavia 44, 1975, č. 3, s. 259–273
P. Blažíček, Epičnost a naivita Holečkových Našich, 1992 (nově in: týž, Knihy o epice. Naši–Švejk–Zbabělci, M. Špirit /ed./, 2014)
P. Novák, J. H. – Jak u nás žijí a umírají (sonda sociální situace na jihočeské vesnici druhé poloviny 19. století), in: Studie k sociálním dějinám 5, 2000, s. 61–92
Jaroslav Vrchlický a J. H. (1853–2003), O. Macura – T. Riedlbauchová (eds.), 2004 (tam: J. Janáčková, Lidé z „podzemí“ v H. Výpravě
J. Pechar, Dvojí kněžská generace v H. Našich
D. Soukup, Mezi dvěma světy. Putující postavy v H. Našich
A. Scheinostová, Jan Cimbura. Kojanův pozapomenutý bratr
O. Macura, H. Naši mezi poezií a ideologií
P. Poslední, H. Naši a polská chłopománie jako fenomény literární kultury
L. Fárová, J. H. a jeho překlady finské „lidové“ poezie)
B. Zilynskyj, Zájezd na Rus J. H. (Od cestopisu k publicistickému traktátu), Literární archiv, sv. 39 (Múzy na cestách), 2007, s. 169–188
F. Šístek, Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 2011, s. 84n.
D. Soukup, „Cikáni“ a česká vesnice. Konstrukty cizosti v literatuře 19. století, 2013, s. 153n.
M. Hrdina: Prorocké gesto H. Našich a jeho reflexe v kulturní paměti jižních Čech, in: Česká literatura 66, 2018, č. 1, s. 70–92.

Prameny

SOA, Třeboň, řkt. f. ú. Vodňany, matrika nar. (1848–1888), sign. 36, fol. 21 AHMP, řkt. f. ú. sv. Václav, Praha-Smíchov, matrika zemř. (1925–1931), sign. 24, fol. 188
LA PNP, Praha, osobní fond (O. Macura, J. H. Soupis osobního fondu, 2005)
tamtéž, korespondence v jiných fondech. Pamětní desky: Holečkova 105/6, Praha-Smíchov
rodný dům, Stožice.

Reference