HOLUBOVÁ Miloslava 1913–2001

Miloslava HOLUBOVÁ
Narození	19. 2. 1913
Místo narození	Skrchov (u Boslovic)
Úmrtí	3. 11. 2001
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎ Uměnovědec nebo historik umění‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 801
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47614

HOLUBOVÁ, Miloslava (roz. Jeřábková), * 19. 2. 1913 Skrchov (u Boskovic), † 3. 11. 2001 Praha, historička a teoretička výtvarného umění, spisovatelka

Prostřední ze tří dětí Miloslava Jeřábka, majitele továrny na prášková barviva, a Marie, roz. Skoupilové. Její děd Bohumil Jeřábek založil 1910 první továrnu na prášková barviva v monarchii, jeho syn podnikání rozvinul. H. maturovala na klasickém gymnáziu v Brně, 1932–37 studovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde poznala svého manžela Jana Holuba, později právníka pražského magistrátu. Měla s ním syna Martina (* 11. 12. 1938), architekta. Nedlouho po osvobození bylo manželství rozvedeno. 1945–50 studovala v Praze na Filozofické fakultě UK dějiny umění u Antonína Matějčka, Jana Květa, Josefa Cibulky a Jaroslava Pešiny, klasickou archeologii poslouchala u Růženy Vackové a Jindřicha Čadíka. 1948 její otec emigroval, krátce nato byl rodinný podnik znárodněn, 1950–51 strávila osmnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Pro nedostatek důkazů o protistátní činnosti byla v plném rozsahu zproštěna obžaloby. 1951–53 dokončila studium a obhájila disertaci Dílo Hugo Ullika (PhDr. 1953). Krátce (1953–54) pracovala v Památníku národního písemnictví, 1955 v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea, 1955–73 přednášela dějiny umění se zvláštním zřetelem na historii užitých uměleckých oborů na VŠUP, kde se 1961 habilitovala spisem Gottfried Semper a teorie užitého umění. Stala se členkou Svazu československých výtvarných umělců a specializovala se na dějiny textilního umění (časopisecké studie Gobelíny, 1959; Skupina 7 a textilní umění, 1965; Art protis, 1966), uměleckého sklářství (monografie Ludvika Smrčková, 1961) a keramiky (studie Minulost keramiky v Bourges, 1968). Z němčiny přeložila výbor Z deníků Paula Kleea (1965), napsala vzpomínku na Marii Teinitzerovou-Hoppeovou (1962). Od 1954 byla přítelkyní filozofa Jana Patočky, který ji vedl k umělecké próze. Zabývala se jí od 1958, sporadicky zveřejňovala drobné povídky a eseje. Po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se její syn nevrátil ze stáže v Londýně a 1970 emigroval do USA. H. byla 1973 penzionována. Stala se signatářkou Charty 77. V závěru života publikovala poetické vzpomínkové prózy Život posmrtný (Mnichov 1986), Víc než jeden život (1994) a memoáry Necestou cestou (1998). Rekapitulace vztahu s Janem Patočkou, uvedení důvodu rozchodu s ním a rozsáhlé citace z jeho korespondence vzbudily zájem čtenářů, nezvyklá otevřenost vyvolala rozpaky. H. publikovala v periodikách Výtvarná práce, Výtvarné umění, Kultura, Tvář, Tvar, Československý časopis historický, Dějiny a současnost či Umění a řemesla.

L: Slovník zakázaných autorů 1948–1980, J. Brabec et al. (eds.), 1991, s. 146; SČSVU 3, s. 236; Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, L. Slavíček a kol. (eds.), 1, 2016, s. 460; https://cs.isabart.org/person/20347/artist (se soupisem díla a literatury, stav k 15. 10. 2021); cs.wikipedia.org (stav k 15. 10. 2021); M. H., televizní cyklus T. Brdečkové Ještě jsem tady, Česká televize 1998 (režie Z. Tyc).

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera