HOLZKNECHT Václav 1904–1989
Václav HOLZKNECHT | |
Narození | 2. 5. 1904 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 13. 8. 1989 |
Místo úmrtí | Jindřichův Hradec |
Povolání |
Pedagog Spisovatel Literární historik, kritik nebo teoretik Hudební interpret Mecenáš nebo organizátor hudebního života |
Citace | Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 812-813 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47626 |
HOLZKNECHT, Václav, * 2. 5. 1904 Praha, † 13. 8. 1988 Jindřichův Hradec, klavírista, hudební spisovatel, pedagog
Syn majitele realitní kanceláře Jana H. (1866–1926) a Barbory, roz. Smolíkové (1877–1951). Maturoval 1923 na Akademickém gymnáziu, základy hudebního vzdělání získal v žižkovské škole Bohumila Reimera, poté vystudoval hru na klavír u Albína Šímy na Pražské konzervatoři a současně práva na UK (JUDr. 1928). Od mládí se řadil k meziválečné levicové avantgardě, hudbu dlouho provozoval jen ve volném čase. Do 1942 pracoval ve státní finanční správě na úrovni okresní, zemské a nakonec ministerské a zároveň byl činným hudebníkem, především sólovým klavíristou, specializovaným na soudobou tvorbu. Absolvoval novým koncertem Ernsta Tocha. Věnoval se nové francouzské hudbě a dílům Albana Berga, Ervína Schulhoffa, Emila F. Buriana a svých přátel z Hudební skupiny SVU Mánes, jejímž byl spoluzakladatelem (Jaroslav Ježek, Iša Krejčí, František Bartoš, Pavel Bořkovec). Řadil se k vynikajícím propagátorům českého meziválečného klavírního díla, např. k dosud nejlepším interpretům J. Ježka. Hrál, mnohdy též premiéroval, skladby Bohuslava Martinů, Aloise Háby, Václava Dobiáše. Kromě domácích vystoupení účinkoval na festivalech soudobé hudby v Lutychu (1930), ve Vídni (1932), Amsterodamu (1933) a Florencii (1934). Oceňováno bylo jeho slohové podání při dokonalém technickém zvládnutí skladeb. Před druhou světovou válkou spoluúčinkoval s Pražským kvartetem, v poválečném období s Komorním sdružením profesorů konzervatoře v Praze. 1942 byl jmenován profesorem Pražské konzervatoře, od září toho roku pověřen její správou a 1946–70 zastával funkci jejího ředitele. Zasloužil se o přeměnu Mistrovské školy konzervatoře v Hudební fakultu AMU, kde externě vyučoval. Zorganizoval přestěhování konzervatoře do vhodné budovy sousedící s Rudolfinem. Kromě rozsáhlé činnosti pedagogické a organizační (např. předseda Společnosti Otakara Ostrčila, Společnosti Bohuslava Martinů) působil jako hudební publicista a významný kritik koncertní i operní. Po stranických prověrkách 1970 byl zbaven místa ředitele konzervatoře. Na popud vedení Národního divadla se stal šéfem operního souboru (1970–72), v divadle se významněji uplatnil 1972–73 jako operní dramaturg. S ND spolupracoval i po odchodu do důchodu, jako externí dramaturg se zasazoval o kvalitní moderní repertoár.
Roku 1946 spoluzaložil Mezinárodní hudební festival Pražské jaro a 1957–73 předsedal jeho výboru. Působil v četných organizacích a institucích, zasedal v porotách hudebních soutěží, krátce před smrtí předsedal klavírní komisi firmy Petrof v Hradci Králové. Od mládí rozvinul bohatou přednáškovou, literární a publicistickou činnost. Spoluredigoval časopisy Rytmus (1940–44) a Tempo (1946–48), byl členem redakčních rad (např. Hudební rozhledy). Hudbu popularizoval v rozhlase a v televizi, vystoupoval v pořadech Obrazy z dějin české hudby a Profesor Václav Holzknecht vypravuje. Mnohé H. publikace o hudbě mají vědeckou hodnotu, např. monografická studie Claude Debussy (1958), Beethovenovy klavírní sonáty (1964), Maurice Ravel (1967), Johann Sebastian Bach a synové (1968), Franz Schubert (1972), Iša Krejčí (1976), Bedřich Smetana (1979), Jaroslav Ježek (1982). K nim se řadí eseje Chopin v obrozenecké Praze 1829 (1979) a Cesta Bohuslava Martinů (1984). Výpovědní a pramennou hodnotu neztratily memoárové a hudebněvědné práce Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (1957) a Hudební skupina Mánesa (1968). Popularizační publicistický charakter měly knihy Národní umělec Vítězslav Novák (1948), jehož paměti H. připravil k vydání (1970), či Tak žil Jaroslav Ježek (1949), Antonín Dvořák (pro mládež, 1955), Česká filharmonie. Příběh orchestru (1963) či Ema Destinnová (s výtvarníkem Bohumilem Trittou, 1972). Mimoto byl H. autorem a spoluautorem publikací didaktického nebo informačního rázu. V časopisecky vydaných statích se zabýval problémem atonality v klavírní technice, klavírním dílem Josefa Bohuslava Foerstra, orchestrální tvorbou Pavla Bořkovce a okolnostmi převozu ostatků Bohuslava Martinů do Poličky. Kritické projevy vyšly v autorském výběru Portréty, úvahy, kritiky, morality (1983). H. vedl autorský kolektiv příručky Kniha o hudbě (1962). Z francouzštiny přeložil román surrealisty Reného Crevela Těžká smrt (1929). Rukopis svých nedokončených memoárů na konci života zničil. Dlouholeté partnerství udržoval od studií s klavíristou Alfrédem Holečkem. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.
D: studie, výběr: Problém atonality v klavírní technice, in: Klíč 1, 1930–1931, s. 9–14; Klavírní dílo, in: J. B. Foerster, 1949, s. 85–94; Orchestrální tvorba, in: Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo, Jaroslav Kasan (ed.), 1964, s. 45–66; Případ Bohuslava Martinů, in: Literární měsíčník 9, 1980, č. 6, s. 94–99; Drei Dirigenten. Ein Profil. Chalabala, Vogel, Krombholc, in: Oper heute 8, 1985, s. 144–148.
L: OSND 2/2, s. 1187; HS 1, s. 463–464; F. Bartoš, O autoru knihy, in: V. H.: Hudební skupina Mánesa, 1968, s. 239–260; Dějiny české hudební kultury 1890–1945, R. Smetana (ed.), 2, 1981, passim; ND a jeho předchůdci, s. 156–157; J. Šeda, Za V. H., in: Hudební rozhledy 41, 1988, č. 11, s. 490–491; EJ, s. 200; Tomeš 1, s. 489; Grove 11, s. 666; https://www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla); cs.wikipedia.org; http://archiv.narodni-divadlo.cz (vše stav k 7. 5. 2021).
P: SOA, Praha, Č. P. 212/2013 (podklady pro jmenování docentů a profesorů), kart. 1; Divadelní ústav, Praha, dokumentace.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Mojmír Sobotka, Martin Kučera