HOMOLA Bedřich 1887–1943

	Bedřich HOMOLA
	;
Datum narození	2. 6. 1887
Místo narození	Běleč (č. o. Liteň /u Berouna/)
Datum úmrtí	5. 1. 1943
Místo úmrtí	Berlín (Německo)
Povolání	Voják nebo partyzán‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 1–2. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48770

HOMOLA, Bedřich, * 2. 6. 1887 Běleč (č. o. Liteň /u Berouna/), † 5. 1. 1943 Berlín (Německo), generál, účastník 1. a 2. odboje

Syn rolníka Václava H. a Marie, roz. Beranové. 1903–07 navštěvoval českou Vyšší průmyslovou školu stavební v Praze. Po maturitě nastoupil jako stavitelský asistent u architekta Jiřího Justicha. 1908–09 sloužil jako jednoroční dobrovolník u 75. pěšího pluku v Praze a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze. 1910–11 byl technickým úředníkem města Zemun (dnes součást Bělehradu, Srbsko), 1911–14 stavebním úředníkem pražského magistrátu. Po vypuknutí první světové války nastoupil službu u 88. pěšího pluku v Berouně, s nímž odjel jako velitel čety na ruskou frontu, kde v září 1914 utrpěl zranění. V následujícím roce se v hodnosti poručíka na bojiště vrátil, v září 1915 byl podruhé raněn a padl do ruského zajetí. Léčil se v moskevské nemocnici, odkud byl odeslán do zajateckého tábora. V únoru 1916 vstoupil do československých legií v Rusku. Nejprve podléhal pravomoci generála Jaroslava Červinky při štábu Kyjevského vojenského okruhu v Bělgorodu, v červnu 1917 byl přidělen k 6. československému střeleckému pluku, u něhož postupně vykonával funkce velitele náhrad ní roty, poddůstojnické školy v Pirjatině a štábního vlaku při cestě Transsibiřskou magistrálou. V březnu 1918 se zúčastnil bitvy proti Němcům u Bachmače (Ukrajina). Poté co se československé legie dostaly na jaře 1918 do konfliktu s bolševiky, zapojil se do bojů u Marjanovky (u Omsku). V říjnu 1918 byl v hodnosti majora ustanoven zástupcem velitele československé důstojnické školy v Kyštymu (na Urale), později ve Sljuďance (u Irkutska). V červenci 1919 se stal inspektorem divizních instrukčních poddůstojnických kurzů československého vojska na Rusi se sídlem v Irkutsku. V dubnu 1920 opustil Vladivostok a odjel přes Singapur, Suez a Terst do vlasti.

Po návratu do ČSR krátce působil jako referent výcviku ve 3. oddělení hlavního štábu československé armády, 1920–21 byl přednostou skupiny výcviku a poté školské skupiny školského a výcvikového oddělení výchovného odboru MNO, 1921–22 studoval na Válečné škole v Praze (podplukovník). 1922–23 byl zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích, 1923–25 náčelníkem štábu 7. pěší divize v Olomouci (plukovník), 1925–28 velitelem 27. pěšího pluku tamtéž. 1928–34 velel 14. pěší brigádě v Kroměříži (brigádní generál), 1934–35 1. divizi v Praze (divizní generál). V létě 1935 převzal funkci velitele VII. armádního sboru na Slovensku, sídlícího nejprve v Turčianském Sv. Martině, od 1936 v Bratislavě a nakonec od 1938 v Banské Bystrici. V jeho čele zůstal až do zániku republiky v březnu 1939. Na popud Beranovy vlády vyhlásil 9. března 1939 na Slovensku výjimečný stav, jenž měl zabránit separatistické činnosti slovenských politiků. Odzbrojil Hlinkovy gardy a nechal internovat několik stovek nacionalisticky smýšlejících radikálů. Akce, kterou luďácká propaganda označila za tzv. Homolův puč, však v důsledku německého nátlaku skončila neúspěchem a urychlila vývoj směřující k vyhlášení samostatného Slovenského státu.

Po vzniku protektorátu byl H. přidělen k MNO v likvidaci, kde působil až do léta 1939. Současně se zapojil do aktivit vojenské odbojové organizace Obrana národa (ON) a stal se velitelem jejího Zemského vojenského velitelství Velká Pra ha. V prosinci 1939 přešel do ilegality a skrýval se v Praze, na Berounsku, Hořovicku a Radnicku. Po zatčení armádního generála Josefa Bílého stanul 1940 v čele nového Ústředního vedení ON. Jako vrchní velitel zásadním způsobem přispěl k reorganizaci struktur ON a vytvoření její tzv. druhé garnitury. Podílel se na činnosti Ústředního vedení odboje domácího. Udržoval radiové spojení se zahraničním odbojem v Londýně, v depeších používal krycí jméno Ataman. Na základě udání padl 31. 12. 1941 v Praze do rukou gestapa, které ho podrobilo krutým výslechům v Petschkově paláci. Až do září 1942 byl vězněn na Pankráci, odkud jej převezli do Drážďan a následně po dvou týdnech do berlínské věznice Alt Moabit. V soudním procesu konaném před Lidovým soudem (Volksgericht) v Berlíně ve dnech 26. a 30. 9. 1942 byl za přípravu velezrady a nadržování nepříteli odsouzen k trestu smrti a do životní ztrátě čestných občanských práv. Po vynesení rozsudku H. přesunuli do věznice v Berlíně-Plötzensee, kde byl o tři měsíce později popraven gilotinou. Jeho odbojové zásluhy byly posmrtně oceněny povýšením do hodnosti armádního generála (1946). Dále obdržel např. Československý válečný kříž 1918, Československou medaili Vítězství, francouzský Řád čestné legie, in memoriam Československý válečný kříž 1939 a vojenský Řád bílého lva II. stupně (1998). 1919 se v Rusku oženil s Galinou (* 23. 4. 1900, † 26. 11. 1960), dcerou Polykarpa Faddějeva, ředitele metalurgických závodů v uralském Kyštymu, který byl i s dalšími členy rodiny téhož roku zavražděn bolševiky. Manželům se narodil syn Oleg H. (1921–2001), literární vědec, spisovatel a poslanec Národní ho shromáždění.

Zdeněk Doskočil

Literatura (výběr)

ČBS, s. 224
Tomeš 1, s. 489
Kolář Elity, s. 97
SBS 2, s. 372
BLS 3, s. 545
J. Cebe-Haberský, Dům mrtvých. Věznice Moabit a Plötzensee 1940–1942, 1946
J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 51
Politické elity v Československu 1918–1948, I. Koutská – F. Svátek (eds.), 1994, s. 105
J. Čvančara, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941–1943, 1997, s. 15
E. Stehlík – I. Lach, Vlast a čest byly jim dražší nežli život, 2000, s. 58–59
P. Koura, Podplukovník Josef Balabán, život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“, 2003, rejstřík
Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 100
Z. Homola, Generál B. H., vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina, 2021 (se soupisem literatury)
cs.wikipedia.org (stav k 28. 3. 2021).

Prameny

SOA, Praha, sbírka matrik, řkt. f. ú. Liteň, matrika nar. (1883–1895), sign. 24, fol. 174
VHA, Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační listina B. H.
pomník, Běleč (č. o. Liteň, u Berouna)
pomník padlým a popraveným absolventům Vysoké školy válečné, Tychonova 221/1, Praha
pamětní deska Obětem druhé světové války, U Lanové dráhy 609/3, Praha
kenotaf, STU 8-3400 UH, Krematorium Strašnice, Praha–Vinohrady.

Reference