HONZÍKOVÁ Milena 1925–2001

	Milena HONZÍKOVÁ
Datum narození	28. 11. 1925
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	22. 8. 2001
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Dramaturg, režisér nebo choreograf‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 22-23. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/60769

HONZÍKOVÁ, Milena (roz. Bláhová), * 28. 11. 1925 Praha,† 22. 8. 2001 Praha, prozaička, literární historička, dramaturgyně, účastnice 2. odboje

Jako místo narození se v literatuře někdy chybně uvádí Jihlava. Pocházela z rodiny lékaře, vysokoškolského pedagoga, sokolského činovníka, politika a účastníka druhého odboje Františka Bláhy (1896–1979) a Františky, roz. Chmelové (1901–1974); bratr Vladimír (* 1928) pracoval jako lékař nemocnice IKEM v Praze-Krči. Mládí prožila v Jihlavě, kde 1936–41 studovala na českém reformním reálném gymnáziu. Po jeho uzavření nacisty pokračovala na jazykové škole v Praze. Na základě udání byla začátkem jara 1942 zatčena gestapem. Po krátkém věznění se léčila v Bechyni. Za heydrichiády byla znovu zadržena a několik měsíců vyslýchána ve věznici gestapa v Táboře. Na sklonku léta 1942 byla propuštěna a poté nasazena jako pomocná dělnice do jihlavské výtopny. Prostřednictvím železničářů navázala na podzim 1944 kontakt s partyzánskou jednotkou Jermak operující v oblasti Českomoravské vrchoviny, v jejíž řadách posléze sloužila jako zdravotnice a spojka až do konce války. Po osvobození maturovala na jihlavském gymnáziu. 1945–49 vystudovala historii a literaturu slovanských národů na Filozofické fakultě UK (PhDr. za práci Dítě v díle F. M. Dostojevského, obhájila u Bohumila Mathesia). Během studia pracovala v předsednictvu Sdružení československých partyzánů a ve Svazu vysokoškolského studentstva (jistou dobu místopředsedkyně). Po komunistickém převratu v únoru 1948 vstoupila do KSČ. Od podzimu 1948 do jara 1949 byla předsedkyní fakultního akčního výboru Národní fronty a členkou fakultního výboru KSČ na Filozofické fakultě UK. 1949 se podílela na tzv. studijní prověrce, v jejímž důsledku byla řada posluchačů z politických důvodů vyloučena ze studia. 1949–59 pracovala jako referentka, později jako vedoucí kulturního oddělení v Kanceláři prezidenta republiky. 1954–57 externě vyučovala český jazyk a literaturu na jedenáctileté střední škole v Praze-Břevnově. Absolvovala externí aspiranturu v oboru česká literatura na Vysoké škole pedagogické (1960 CSc. za práci Problematika českého venkova v literatuře 80. a počátku 90. let 19. století). V letech 1958–76 (část literatury uvádí 1959–76) působila jako odborná asistentka na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK. V oblasti literárněvědného výzkumu se zabývala především prózou poslední třetiny 19. a první poloviny 20. století (monografie Julius Zeyer a Vilém Mrštík. Dvě možnosti moderní české prózy, 1971). V letech 1963–66 a později při krátkodobých pobytech vyučovala bohemistiku na Istituto universitario orientale v Neapoli a na Facoltà di lettere v Římě; pobyty v Itálii inspirovaly její reportážní knihu Život po italsku (1967). Od konce padesátých let externě spolupracovala jako dramaturgyně s Filmovým studiem Barrandov. Podílela se na snímcích Antonína Kachlíka (Pršelo jim štěstí, 1963; Náš dědek Josef, 1976), Evalda Schorma (Psi a lidé, 1971), Jiřího Sequense (Pokus o vraždu, 1973), a zejména Zdeňka Podskalského (Světáci, 1969; Noc na Karlštejně, 1973; Drahé tety a já, 1974; Trhák, 1980). V období československého jara podporovala reformní vývoj. Po nástupu tzv. normalizace byla 1970 vyškrtnuta z KSČ a její habilitační řízení 1973 pozastaveno. O tři roky později musela z politických důvodů opustit fakultu. Útočiště nalezla v Laterně magice, kde byla 1976–2000 zaměstnána jako lektorka a později dramaturgyně. Spolupracovala především se scénografem Josefem Svobodou a režiséry Evaldem Schormem a Antonínem Mášou. Snažila se rozšířit převážně taneční repertoár divadla o činoherní představení. Podílela se na projektech Kouzelný cirkus (1977), Sněhová královna (1979), Noční zkouška (1981), Jed-noho dne v Praze (1982), Černý mnich, Žvanivý slimejš (1983), Vivisekce (1987), Odysseus (1987, 1993), Casanova (1995) a Past (2000). K programům jednotlivých představení psala doprovodné texty. Po pádu komunistického režimu externě přednášela na katedře české literatury Filozofické fakulty UK (1990–92), roku 1991 absolvovala přednáškový pobyt na Kalifornské univerzitě v Berkeley (USA). 2000 uspořádala v Itálii retrospektivní výstavu J. Svobody spojenou s mezinárodní vědeckou konferencí.

Ve své literární tvorbě H. reflektovala osobní prožitky, celoživotně se umělecky vracela k traumatickému období nacistické okupace, jež analyzovala s různým stupněm životní zkušenosti a nadhledu. Na poválečné, impresionisticky pojaté svědectví Bojovala jsem (1946) navázala novelou A když byl čas (1960, přeprac. 1962), jež v době vydání vyvolala diskusi o podobách beletristického zpracování okupační tematiky. Bilancující pohled zralého člověka na válečné i poválečné dění představila v autobiografické novele Ohlédnutí (časopisecky 1968), kterou v témže roce zfilmoval A. Máša. Sazba její rozšířené verze pod názvem Návrat byla 1972 rozmetána. K textu novely se H. vrátila na sklonku života v knize Dopisy zmizelému (vydáno posmrtně 2003), v níž úvahy o vlastním chování i jednání dalších osob posunula do obecnějších hodnotových poloh. Odbojovou problematiku zpracovala také v knize literatury faktu Naplněný čas života (1980, pod pseudonymem Miloslav Chmela), věnované činnosti partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Literárně spolupracovala na pamětech J. Svobody Tajemství divadelního prostoru (1992). Příležitostně překládala z ruštiny a francouzštiny (deníky Alberta Camuse). Edičně připravila několik děl českých spisovatelů, podílela se na sestavování čítanek a literárních antologií. Televizní scénář Dcera národa (1976) o osudech Zdeňky Havlíčkové zůstal nerealizován.

1946 obdržela československou medaili Za chrabrost. 1950 se provdala za PhDr. Jiřího Honzíka (* 19. 4. 1924 Košumberk /č. o. Luže, u Chrudimi/, † 12. 3. 2018), literárního vědce, překladatele, editora a básníka; manželství zůstalo bezdětné. Společně s ním byla pochována v hrobu rodiny Bláhových na Lesním hřbitově v Písku.

Zdeněk Doskočil

Dílo

práce o literatuře: Jiří Wolker, 1953; Antologie české poezie 20. století, 1972 (s J. Nejedlou); výbory: S. K. Neumann, Ve jménu života, radosti i krásy, 1950; J. Wolker, Z díla, 1954; A. a V. Mrštíkové, Okouzlené putování, 1977.

Literatura

ND a jeho předchůdci, s. 157
R. Denemarková, Ohlédnutí za M. H., in: M. H., Dopis zmizelému, s. 104–159 (s kalendáriem a bibliografií)
Český hraný film IV, 2004
V, 2007
VI, 2010, rejstřík
Tato fakulta bude rudá! Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků a v dokumentech, J. Holý (ed.), 2010, rejstřík
J. Jareš – M. Spurný – K. Volná a kol., S minulostí zúčtujeme. Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století, 2014, rejstřík
J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík
F. Bláha, Stopami života. Torzo vzpomínek, M. Kučera (ed.), 2020, rejstřík
www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 7. 2. 2022)
cs.wikipedia.org (se soupisem literatury, stav k 7. 2. 2022)
http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních dramaturgií 1977–1999, stav k 7. 2. 2022).

Prameny

Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Reference