HONZL Jindřich 1894–1953

	Jindřich HONZL
Datum narození	14. 5. 1894
Místo narození	Humpolec
Datum úmrtí	20. 4. 1953
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Dramaturg, režisér nebo choreograf‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 23-25. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47649

HONZL, Jindřich, * 14. 5. 1894 Humpolec, † 20. 4. 1953 Praha, divadelní režisér a teoretik, pedagog, překladatel

Syn z chudé rodiny krejčovského mistra Františka H. a Marie, roz. Sedláčkové, dělnice pracující v soukenické továrně; oba rodiče se angažovali v sociální demokracii. Matčino účinkování v ochotnickém dělnickém spolku v H. vzbudilo zájem o divadlo. V rodišti absolvoval nižší reálnou školu (1905–09). V Praze vystudoval učitelský ústav (1909–13), poté vyučoval 1914–27 chemii a fyziku na měšťanských školách. Za první světové války nebyl odveden do armády. Už za studií byl aktivní v sociálnědemokratickém hnutí, spolupracoval se Sdružením demokratických herců při pražské Dělnické akademii. 1920–22 založil a vedl společně s Josefem Zorou proletářský recitační kolektiv Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor, který spojoval sborový a sólový přednes se střídmými symbolickými gesty. Mezi nejvýznamnější počiny Dědrasboru, originálního projevu českého proletářského divadla, patřila provedení Seifertovy Velké scény a Wolkerovy Nejvyšší oběti (obojí 1922). Roku 1920 H. spoluzaložil Umělecký svaz Devětsil, sdružující levicově smýšlející umělce napříč obory. Po založení KSČ se stal jejím členem a v srpnu 1921 odešel společně s Dědrasborem ze sociálnědemokratické Dělnické akademie k Proletkultu, na jehož vzniku se podílel.

Po zániku Dědrasboru 1922 se H. zaměřil na teoretickou reflexi divadla. Publikoval mj. v časopisech Divadlo (které 1921–22 také redigoval), Červen, Proletkult, Disk, Host, Stavba a Pásmo nebo ve sbornících Život. Kritizoval soudobou „měšťáckou“ divadelní praxi a prosazoval nové pojetí divadla, ovlivněn zejména soudobým sovětským a francouzským divadlem (od poloviny dvacátých let do SSSR a Francie opakovaně cestoval). H. patřil k nejvýznamnějším osobnostem české meziválečné levicové divadelní avantgardy, kterou spoluformoval jako režisér, teoretik, dramaturg a organizátor. Za počátek české divadelní avantgardy je považována jeho stať O proletářském divadle (1922), vydaná v Revolučním sborníku Devětsil. Nové divadlo mělo podle H. nabýt básnického charakteru, inspirovat se filmem, lidovým komediantstvím nebo cirkusem. Vedle prosocialistické orientace zdůrazňoval význam umělecké svobody a fantazie. Společně s Jiřím Frejkou založil 1925 divadelní sekci Devětsilu – Osvobozené divadlo, které představovalo ohnisko experimentů české divadelní avantgardy inspirované zejména francouzskými a sovětskými avantgardisty (G. Apollinaire, J. Cocteau, I. Goll, A. Jarry, V. E. Mejerchold, A. J. Tairov) a domácími teoretiky a literáty (A. Hoffmeister, K. Teige, V. Nezval, V. Vančura). Bezprostřední zkušenost zvláště s Tairovovými a Mejercholdovými inscenacemi inspirovala H. k vlastnímu promýšlení divadelního konstruktivismu a zapracování jeho impulzů do českého poetistického divadla. Režíroval především francouzské experimentující dramatiky, mj. uvedl v české premiéře Krále Ubu Alfreda Jarryho (1928). Podněcoval a inscenoval české poetistické drama (V. Nezval, A. Hoffmeister, J. Mahen, V. Vančura, J. Werich a J. Voskovec), usiloval o vyjádření jeho nezřídka složité básnické struktury pomocí syntézy herecké akce, tance, hudby a scénografie. 1927 byl kvůli své komunistické angažovanosti a spolupráci s amatérským dělnickým souborem Modrá blůza a Proletkultem vyšetřován policií, jako pedagog měl být z disciplinárních důvodů přeložen z Prahy na Sedlčansko. Proto ukončil učitelskou dráhu a stal se profesionálním režisérem Osvobozeného divadla. 1927 přijal do souboru Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou studentskou inscenací Vest Pocket Revue a poté v divadle režíroval dvě desítky jejich her a revuí, jež stále více kritizovaly sílící fašismus v Evropě (Caesar, 1932; Osel a stín, 1933; Kat a blázen, 1934; Balada z hadrů, 1936; Těžká Barbora, 1937; Pěst na oko, 1938). Improvizující klaunství ústřední dvojice V + W zasazoval H. do přesně vystavěné kompozice inscenace, dbal o dynamickou souhru všech jejích složek. Režíroval také první filmy dvojice Pudr a benzin (1931) a Peníze nebo život (1932). Avantgardní postupy se pokoušel prosadit i při práci pro tzv. kamenná divadla (Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha, Městské divadlo v Plzni). Společně s Vítězslavem Nezvalem přeložil esejistické dílo André Bretona Spojité nádoby (1934) a několik dramatických titulů zejména francouzských (G. Ribemont-Dessaignes, I. Goll, J. Romains). H. dlouhodobě tíhl k surrealistické poetice, 1934 spoluzaložil s Karlem Teigem, V. Nezvalem ad. Skupinu surrealistů v ČSR. Nejvýznamněji uplatnil jevištní surrealismus v inscenacích Osvobozeného divadla (V. Nezval: Strach, 1934), Nového divadla (L. Aragon – A. Breton: Poklad jezuitů; V. Nezval: Věštírna delfská, 1935) a v režii opery Bohuslava Martinů Julietta (Snář) v Národním divadle (1938). Po roztržce s Werichem a Voskovcem působil 1929–31 jako dramaturg a režisér Národního divadla v Brně (V. V. Klicpera: Hadrián z Římsů, 1930; za režii inscenace obdržel 1931 Státní cenu). Poté se vrátil do Osvobozeného divadla, kde režíroval až do jeho vynuceného uzavření 1938, po jeho likvidaci se částečně vrátil k učitelské profesi. Souběžně založil 1939 malou scénu Divadélko pro 99, kde uváděl večery poezie a vytvořil žánr scénické montáže, čerpající především z děl a dopisů stěžejních postav české historie. Podporoval tak vlastenectví v době nacistické okupace. K nejúspěšnějším inscenacím patřil Román lásky a cti (1940), založený na korespondenci Karoliny Světlé a Jana Nerudy, a sociálně-kritická montáž z jarmarečních písní České písně kramářské (1941). V inscenacích využíval nerealistické herectví, práci s rekvizitou, projekci a významové možnosti světla. Tlak proti H. sílil, 1941 byl soubor Divadélka pro 99 nucen přesídlit do Divadélka ve Smetanově muzeu a jeho vedení převzal Antonín Dvořák. H. 1941 ukončil svou praktickou divadelní činnost a až do konce války pracoval jako subalterní úředník na pražském magistrátu. Za protektorátu se intenzivně věnoval teorii divadla; publikoval zejména v časopise strukturalisticky zaměřeného Pražského lingvistického kroužku Slovo a slovesnost. Rozvíjel mj. obecné úvahy o funkční povaze divadelního znaku a jeho vztahu k materiálnosti divadla i o vzájemných vztazích divadelních složek. Hlavně díky studiím O pohybu divadelního znaku (1940) a Hierarchie divadelních prostředků (1943) je H. dodnes mezinárodně uznávaným divadelním sémiotikem. Po konci druhé světové války byl členem tříčlenné umělecké správy činohry Národního divadla (s Karlem Dostalem a Jaroslavem Průchou), kde také působil jako režisér; avantgardní postupy v jeho režiích přitom stále více ustupovaly realismu a agitační tendenci (J. K. Tyl: Jan Hus, 1945; J. Čapek – K. Čapek: Ze života hmyzu, 1946; J. Racine: Faidra, 1947; N. V. Gogol: Revisor; A. a V. Mrštíkové: Maryša, 1948; V. Vančura: Josefina; M. Gorkij: Maloměšťáci; L. Bublík – M. Fiala: Veliká tavba, 1949). Mezi 1945–48 H. řídil komorní experimentální scénu Studio Národního divadla, v níž chtěl formovat mladou uměleckou generaci. Po únoru 1948 patřil jako místopředseda Divadelní a dramaturgické rady k ústředním postavám kulturní politiky KSČ, které řídily reorganizaci divadelní sféry, podílel se také na čistkách mezi divadelníky. Socialistický realismus v jeho dogmatické verzi prosazoval i jako autor, člen redakční rady a 1951 rovněž jako vedoucí redaktor časopisu Divadlo. 1948–50 byl šéfem činohry Národního divadla; v září 1951 kvůli narůstajícím neshodám mezi ním a nadřízenými i herci a také kvůli sílícím zdravotním problémům z divadla odešel. Po válce také přednášel teorii divadla na katedře estetiky Filozofické fakulty UK a vedl katedru divadelní vědy na AMU, kde byl jmenován profesorem.

Oženil se 1922 s Marií Dědicovou (1895–1983), dcerou sociálnědemokratického senátora Karla Dědice (* 7. 8. 1862 Vsetín, † 2. 8. 1928 Praha), vyučenou krejčovou. Syn Jan (1927–1983) pracoval v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Pravnučka Zita Skořepová (* 1987) se kromě etnomuzikologického výzkumu věnuje sólovému zpěvu pod jménem Zita Honzlová. H. byl pochován v areálu hřbitova pražského krematoria Strašnice. 1968–89 se v H. rodišti konal festival amatérského divadla Honzlův Humpolec, který byl 2005 obnoven.

Radka Kunderová

Dílo

Hry, pásma a montáže: Román lásky a cti, premiéra 1940, tiskem 1941; Dvě lásky M. Aleše, premiéra 1941, tiskem 1956; Teatralia: O proletářském divadle, in: Revoluční sborník Devětsil, 1922, s. 87–98; Roztočené jeviště, 1925; Moderní ruské divadlo; Osvobozené divadlo, 1928; Francouzská divadelní avantgarda, in: Listy pro umění a kritiku 1, 1933, s. 358–364; Sovětské divadlo, in: Sovětský svaz: Sovětské umění, sešit 25–26, Z. Nejedlý – V. Procházka – B. Šmeral – K. Teige (eds.), 1936; Sláva a bída divadel, 1937; Herecká postava, in: Slovo a slovesnost 5, 1939, s. 145–150; Pohyb divadelního znaku, in: tamtéž 6, 1940, s. 177–188; Hierarchie divadelních prostředků, in: tamtéž 9, 1943, s. 187–193; 30 let sovětského divadla, 1947 (s J. Pokorným); Mimický znak a mimický příznak, in: Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 29–35; souborně: K novému významu umění, J. Pokorný (ed.), 1956; Divadelní a literární podobizny, týž (ed.), 1959; Základy a praxe moderního divadla, M. Obst (ed.), 1963 (se soupisy H. režií, důležitých statí, nejdůležitějších článků a studií o H.); Divadélko pro 99, týž (ed.), 1964; J. H. o režii a herectví, J. Pokorný (ed.), 1979; Odkaz české divadelní avantgardy, L. Klosová – L. Kopáčová (eds.), 1990.

Literatura

výběr: OSND 2/2, s. 1196
MSN 3, s. 280
Tomeš 1, s. 491
Knapík, s. 105 ND a jeho předchůdci, s. 157–159
EJ, s. 201
LČL 2/1, s. 254–257
SČS 1, s. 271–273
PBJ 3, s. 522–528
Česká divadelní encyklopedie, in: http://encyklopedie.idu.cz (se soupisem režií, teatralií a literatury, stav k 24. 6. 2022), Slovník české literatury po roce 1945, in: www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 30. 6. 2022)
http://archiv.narodni-divadlo.cz (se soupisem režií v ND, stav k 24. 6. 2022)
Národní divadlo a H. případ, 1936
Divadelní slovník, 1949, s. 122
A. Dvořák, Trojice nejodvážnějších: J. H., Emil František Burian, Jiří Frejka, 1961
M. Obst, K dějinám české divadelní avantgardy: J. H. – E. F. Burian, 1962 (se soupisem H. režií v Osvobozeném divadle 1926–29 a v Národním /Zemském/ divadle v Brně 1929–31)
F. Černý, Theater–Divadlo. Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku, 1965
M. Obst, J. H. a Národní divadlo v Praze, 1973
V. Effenberger, Osvobozené divadlo, 1974
J. Pelc, Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, 1981, passim
týž, Zpráva o Osvobozeném divadle, 1982
DČD 4, rejstřík
Theater-Lexikon, Zürich 1983, č. 647
H. Konečná, Čtení o Národním divadle, 1983
B. Srba, O nové divadlo, 1988
M. Schonberg, Osvobozené, [Toronto] 1988
A. Jochmanová, Soupis materiálů z pozůstalosti J. H., 2005 (také jako CD–ROM)
J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, rejstřík
V. Just, Divadlo v totalitním systému, 2010, rejstřík
J. Rauchová, Spoutané divadlo: J. H., Jiří Frejka a Emil František Burian v systému kulturní politiky (1945–1959), 2011
J. H., dokumentární film, Česká televize 2004 (režie A. Kisil).

Prameny

Dědicové, pozůstalost J. H.

Archiv ND, Osobní složka J. H.
NA, Praha, fond Archiv Národního divadla, osobní spis J. H.
Městské kulturní a in- formační středisko – Muzeum Dr. Aleše Hrdličky, Humpolec, osobní fond
SOA, Třeboň, sbírka matrik, řkt. f. ú. Humpolec, matrika nar. (1891–1901), sign. 10, fol. 92
pamětní deska (s bustou): Lannova 2061/8, Praha 1 – Nové Město
busta: kino Humpolec, Havlíčkovo náměstí 91, vstupní hala.

Reference