HORÁKOVÁ Jarmila 1904–1928

	Jarmila HORÁKOVÁ
	;
Datum narození	7. 3. 1904
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	20. 1. 1928
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 55–56. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47691

HORÁKOVÁ, Jarmila, * 7. 3. 1904 Praha, † 20. 1. 1928 Praha, herečka

Dcera podnikatele v masném průmyslu Jaroslava H. (* 1871) a Isabely, roz. Hacklové (* 1880); měla sestry Jaroslavu (* 1900), Miladu (* 1902), provd. Čálkovou, a bratra Vladimíra (* 1908). Základní vzdělání získala v penzionátu Kongregace sester křesťanské lásky ve Veltrusech. Po návratu do Prahy hrála 1917–20 (výjimečně i později) s ochotníky v Lesním divadle v Řevnicích (u Prahy), kde měla rodina vilu. V Praze poprvé vystoupila 1918 v bytě pražského nakladatele Františka Šimáčka v Jeruzalémské ulici v úloze paní kněžny ve hře Vojtěšky Baldessari Plumlovské Babička v zámku. 1919 krátce navštěvovala filmovou školu (pravděpodobně Praga-filmu pod vedením Antonína Fencla), 1920–21 pobývala ve Francii. 1922 byla H. přijata na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, kde studovala do 1926 herectví a režii u Jaroslava Hurta, deklamaci a mimiku u Marie Laudové-Hořicové a po jejím odchodu u Anny Suchánkové. Pod vlivem výuky gymnastické rytmiky Anny Dubské se H. v létě 1925 zúčastnila kurzů Émila Jaquese-Dalcroze v Hellerau (u Drážďan, Německo). Pro svůj výjimečný talent byla 1924–26 obsazována do velkých rolí školního repertoáru i do her paralelně nastudovaných v rámci mimoškolního Volného sdružení posluchačů konzervatoře pod režijním vedením spolužáků Josefa Schettiny, Miloslava Jareše, Hanuše Theina, Jiřího Frejky aj. Vystupovala s nimi převážně na scéně Divadla mládeže Legie malých v Holešovicích a v Masarykově síni na Žižkově. S okruhem herců kolem J. Frejky (Stanislav Neumann, Mira /též Míra/ Holzbachová) a výtvarníkem Antonínem Heythumem uvažovala již na jaře 1925 o založení profesionální konstruktivistické scény; zatím však hráli své první inscenace pod hlavičkou Zkušební scény, Scény adeptů, Divadla mladých. H. účinkovala ve Frejkou přepracované Molièrově komedii Cirkus Dandin (též Jíra Dandin aneb Ošálený manžel, 8. 2. 1926), která zahajovala činnost Osvobozeného divadla Svazu moderní kultury Devětsil. Současně H. hostovala ve Švandově divadle, v Městském divadle na Královských Vinohradech a v Národním divadle, kam ji umělecký šéf Karel Hugo Hilar na podzim 1926 angažoval. Její uměleckou dráhu v Národním divadle poznamenalo vážné onemocnění, pro něž přestala v listopadu 1927 vystupovat a jehož následkům podlehla. Byla pochována na Olšanských hřbitovech v Praze.

Pro svůj štíhlý chlapecký zjev hrála H. v ochotnickém období i mužské postavy domácího repertoáru (Vodník, František Josef Čečetka: Zlatokvět, 1918). Nejvíce však zaujala rolí Runy ve hře Julia Zeyera Radúz a Mahulena (1919). Na konzervatoři vystupovala zejména v klasických titulech od Molièra, Williama Shakespeara, Christiana Friedricha Hebbela a Gerharta Hauptmanna; za interpretaci posledních dvou tvůrců (Judita, 3. a 4. jednání stejnojmenné hry, a Routička ze hry Potopený zvon, 1. akt) získala absolutorium. Mladá generace včetně H. špatně snášela tradiční hereckou výuku a statické rétorské výkony některých starších herců. Příklonem k myšlence konstruktivistického divadla začala H. hledat pod Frejkovým vedením nové formy herectví spočívající v metaforickém zpracování role, technicky založené na nepsychologickém, výrazně pohybově a hlasově stylizovaném výrazu. Dařilo se jí zejména v úlohách experimentálního charakteru (Kolombina, Nikolaj Nikolajevič Jevrejnov: Veselá smrt, 1925; Slečna Five o’clock, Ivan Goll: Pojištění proti sebevraždě, obě 1925, sál na Slovanech), ale i v komplikovaných postavách (např. Mrtvá, Hugo von Hoffmansthal: Bloud, 1925, režie M. Jareš). Zvláště oceňované byly její úlohy milovnic a energických mladých žen (Klaudina, Molière: Jíra Dandin, první nastudování, Divadlo mladých Na Slupi 1925; druhé nastudování jako Cirkus Dandin, Osvobozené divadlo Na Slupi 1926; Mika, Aristofanes: Když ženy něco slaví / Ženy o Thesmoforiích, 1926, Divadlo mladých Na Slupi; vše režie J. Frejka). H. uspěla jak v rolích zdůrazňujících pohybový a gymnastický rozměr výkonu, tak ve stylizovaných, básnicky pojatých postavách poetistického repertoáru. Její nejpozoruhodnější rolí se stala Prodavačka ryb z básnického pásma Vítězslava Nezvala Depeše na kolečkách (1926), jíž dala výraz pocitovému světu své generace. Vyžadované nepsychologické pojetí role vyvažovala neokázalou vřelostí a vlastní jednání promyšleně stylizovala do intenzivní a působivé metafory moderního člověka. Specifické požadavky konstruktivismu a poetismu neortodoxně propojila se svou osobitostí a všestrannými múzickými dispozicemi. Kultura stylizovaného slova ji přivedla také k recitaci veršů, zvláště Vítězslava Nezvala (Týden v barvách, 1925; Abeceda, Osvobozené divadlo 1926, obě režie J. Frejka).

Přechod na jeviště Národního divadla kladl před H. nutnost vyhovět požadavkům velké scény a různorodým režijním představám v rozpětí od expresionistického pojetí herectví K. H. Hilara po neoklasicistické postupy Karla Dostala. Na první pražské scéně debutovala již v sezoně 1923/24 jako elévka v nepatrných rolích, později hostovala v postavách Stázy (Fráňa Šrámek: Léto, 1926, režie Vojta Novák) a Hery (W. Shakespeare: Blažena a Beneš / Mnoho povyku pro nic, 1926, režie K. H. Hilar). Po nástupu do angažmá musela podle dobového zvyku nejprve sehrát několik menších úloh, z nichž se jí nejlépe dařilo v úloze Libky (Karel Konrád: Komedie v kostce, 1926, režie K. Dostal), kde ještě uplatnila lyrický přístup k roli. V úloze Slavíka (Edmond Rostand: Chantecler 1927, režie V. Novák) byla kritikou oceněna za krásu zvučného hlasu, hudebnost mluvy a smysl pro poezii. Úkol opačného ražení ztělesnila v postavě mladého králevice Václava (Jaroslav Hilbert: Falkenštejn, 1927, režie K. Dostal). Po několika menších úkolech ji K. Dostal obsadil do velké role Hildy (Henrik Ibsen: Stavitel Solness, 1927), v níž vytvořila typickou představitelku emancipované, sportovně založené mládeže své doby. H. v ní konečně našla syntézu herectví divadelní avantgardy a stylu velké divadelní scény, kterou vědomě hledala v průběhu svého dvouletého angažmá v Národním divadle. Na sklonku života se objevila ve filmu (Pohádka máje, 1926; Paní Katynka z vaječného trhu, 1927). H. byla považována za největší herecký talent vzešlý z okruhu avantgardních divadel.

Ladislava Petišková

Literatura

výběr: OSND 2/2, s. 1202
Tomeš 1, s. 498
ND a jeho předchůdci, s.160–161
Fikejz 1, s. 424
J. H. Památník, J. Frejka (ed.), 1928
Deník J. H., týž (ed.), 1940
L. Skrbková, Pohled nazpět, in: Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 270
J. Träger, Herecký svět Osvobozeného divadla, in: 10 let Osvobozeného divadla, 1937, s. 385
J. Honzl, J. H., in: Divadelní a literární podobizny, 1959, s. 102–103
J. Vodák, Tváře českých herců, 1967, s. 209
L. Petišková, Jiří Frejka, básník jeviště, in: Jiří Frejka: Divadlo je vesmír, 2004, s. 8, 11, 13–15
A. Jochmanová, Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve 20. letech 20. století, 2012, s. 56, 60–61, 85
http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem rolí v ND, stav k 5. 5. 2022)
Česká divadelní encyklopedie, in: http://encyklopedie.idu.cz (se soupisem rolí a literatury, stav k 5. 5. 2022)
cs.wikipedia.org (stav k 5. 5. 2022).

Prameny

AHMP, sbírka matrik, řkt. f. ú. sv. Štěpán, Praha-Nové Město, matrika nar. (1903–1908), sign. ŠT N42, fol. 36

Státní nemocnice Vinohrady, matrika zemř. (1927–1934), sign. NEMVIN Z1, fol. 29
Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), kart. 99, poř. č. 79, Jaroslav H.
Archiv ND, Praha, složka J. H.
Knihovna Divadelního ústavu, Praha, B. Rádl, Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, 1955, rukopis, s. 7–39.

Reference