HORÁKOVÁ Milada 1901–1950

	Milada HORÁKOVÁ
	;
Datum narození	25. 12. 1901
Místo narození	Královské Vinohrady (Praha)
Datum úmrtí	27. 6. 1950
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Právník‎; Představitel stran nebo hnutí po r. 1848‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 57–59. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/51902

HORÁKOVÁ, Milada (roz. Králová), * 25. 12. 1901 Královské Vinohrady (Praha), † 27. 6. 1950 Praha, právnička, politička, účastnice 2. odboje

Dcera Čeňka Krále (1869–1955), disponenta tužkárny Národní podnik v Českých Budějovicích, a Anny, roz. Velíškové (1874–1933); měla tři sourozence, z nichž se dospělosti dožila pouze sestra Věra, provd. Tůmová (* 16. 5. 1915, † 9. 5. 1996). Mezi 1913–18 navštěvovala v rodišti Dívčí reálné gymnázium školských sester řádu sv. Františka v Korunní ulici, 1918–21 Dívčí lyceum a reformní reálné gymnázium ve Slezské ulici. Po maturitě vystudovala Právnickou fakultu UK (JUDr. 1926) a stala se členkou Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Zásluhou senátorky Františky Plamínkové nastoupila 1927 do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy, jehož přednostou byl Petr Zenkl, pozdější pražský primátor a předseda Československé strany národněsocialistické (ČSNS). Pracovala v odborech nadací a péče o mládež. Podílela se na zřízení Masarykových domovů (dnes Fakultní Thomayerova nemocnice) v Praze-Krči. Její občanské a politické postoje byly formovány humanitními ideály T. G. Masaryka. 1929 vstoupila do ČSNS, působila v právní komisi strany, politicky se však neexponovala. Od 1924 se angažovala v ženském hnutí a stala se blízkou spolupracovnicí F. Plamínkové, zakladatelky nestranické Ženské národní rady (ŽNR). Vedla právní odbor této organizace, 1934–40 byla její jednatelkou. Věnovala se problematice zrovnoprávnění žen. Spolu s dalšími členkami ŽNR se zasazovala o reformu zastaralého občanského zákoníku, především paragrafů o rodině. Vyjadřovala se k návrhům nových či novelizovaných zákonů, které měly upravit právní postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí a rozvedených manželek, zrovnoprávnit pozici žen na pracovním trhu v dělnických, úřednických, učitelských či lékařských profesích, vyřešit penzijní otázky veřejných a soukromých zaměstnankyň. Připomínky ŽNR k jednotlivým osnovám však nebyly vládou a parlamentem (s převahou mužů) do 1938 akceptovány. Vedle ŽNR H. vstoupila do řady sociálních, právních a ženských spolků, byla členkou Československého červeného kříže. V souvislosti se sociálními a ženskými otázkami navštívila pracovně Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko, Francii, Velkou Británii, Jugoslávii a Švédsko. Po mnichovské dohodě působila jako výkonná sekretářka Výboru pro pomoc uprchlíkům z pohraničí. 1939 byla jako vdaná žena na základě vládního nařízení o úpravě personálních poměrů ve veřejné správě propuštěna z pražského magistrátu. Za protektorátu se zapojila do protinacistického odboje. Spoluorganizovala regionální odbočky ŽNR, jejichž členky se podílely na předávání zpravodajských informací, opatřování úkrytů, zprostředkování přechodů hranic a distribuci ilegálních tiskovin. Prostřednictvím novináře Antonína Pešla a profesora ústavního práva Zdeňka Pešky udržovala kontakty s vedením Politického ústředí. Po jeho likvidaci 1940 se stala členkou vedení PVVZ, pro jehož ideový program Za svobodu – Do nové Československé republiky připravila nedochovanou kapitolu o sociální péči. Na dovolené v Horním Bradle (u Nasavrk) byla společně s manželem 2. 8. 1940 zatčena gestapem, které ji poté vyslýchalo v Petschkově paláci a věznilo v Praze na Pankráci a na Karlově náměstí, v Malé pevnosti v Terezíně (1942–44) a v Lipsku. V soudním procesu se členy PVVZ byla Lidovým soudním dvorem (Volksgerichtshof) v Drážďanech v říjnu 1944 odsouzena k osmi letům žaláře; obžaloba navrhovala trest smrti. Soudní verdikt si odpykávala v ženské káznici v Aichachu (u Augsburgu, Německo), kde byla v dubnu 1945 osvobozena americkou armádou. Za odbojovou činnost obdržela 1946 Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili I. stupně.

Po příjezdu do Prahy v květnu 1945 se vrátila do Ústředního sociálního úřadu, v němž zastávala funkci přednostky právního odboru. Na popud Edvarda Beneše vstoupila do politického života. Stala se členkou ústředního výboru ČSNS, byla předsedkyní její zahraniční komise. 1945–48 vykonávala za volební kraj České Budějovice mandát poslankyně Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění, byla členkou ústavněprávního a zahraničního výboru. V parlamentu se věnovala hlavně sociálním a ženským otázkám. V poválečném období patřila k předním představitelkám ženského hnutí. Spoluzakládala Radu československých žen (RČŽ) a stála v čele jejího přípravného výboru, v červnu 1946 byla na ustavující valné hromadě zvolena řádnou předsedkyní. Zúčastnila se zasedání orgánů levicově orientované Mezinárodní demokratické federace žen v Paříži, Moskvě a Stockholmu. Byla jmenována přísedící Národního soudu, stala se místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů, v němž také vedla sociální odbor. Připravila návrh zákona o péči o pozůstalé po popravených a zahynulých, který byl později schválen. 1946 byla přítomna na jednáních mírové konference v Paříži. Přispívala do Svobodného slova, Rady žen a Vlasty. Jako demokraticky orientovaná politička se v parlamentu, ženském hnutí i tisku dostávala do konfliktů s představiteli KSČ, opakovaně kritizovala jejich politickou demagogii, autoritářské postupy a tendence ke zneužívání moci. Během komunistického převratu v únoru 1948 odsoudila chování poslance ČSNS Aloise Neumana, který v rozporu s míněním vedení strany vstoupil do nové Gottwaldovy vlády, neúspěšně se snažila přimět národněsocialistického předsedu Ústavodárného Národního shromáždění Josefa Davida ke svolání parlamentu a současně zabránit vstupu RČŽ do Ústředního akčního výboru Národní fronty. S převzetím moci komunisty nesouhlasila a na protest 10. 3. 1948 rezignovala na poslanecký mandát. Bezprostředně po únoru 1948 byla zbavena všech funkcí a odešla z veřejného života. Poté až do svého zatčení pracovala jako řadová úřednice školského referátu Ústředního národního výboru v Praze.

Po únorovém převratu se zapojila do protikomunistické činnosti. Odmítala transformaci ČSNS v Československou stranu socialistickou, která byla plně pod kontrolou KSČ. Společně s Josefem Nestávalem stála v květnu 1948 u zrodu tzv. politické šestky, sdružující bývalé národněsocialistické funkcionáře. Diskutovala s nimi o aktuálním dění a koncepci budoucího politického programu strany. Pomáhala perzekvovaným osobám a snažila se mezi stoupenci národních socialistů udržovat přesvědčení o dočasnosti existence komunistického režimu. Udržovala kontakty s představiteli ČSNS v exilu (Petr Zenkl, Hubert Ripka), jimž posílala zprávy o situaci v zemi. V září 1948 se zúčastnila schůzky představitelů předúnorových nekomunistických stran na faře ve Vinoři (H. a Nestával /ČSNS/, Zdeněk Peška a Vojta Beneš /ČSSD/, Vojtěch Jandečka /ČSL/), kde se rokovalo o politických poměrech ve státě a možnostech dalšího postupu nekomunistických proudů. Návrh H. a Z. Pešky na vytvoření koordinačního ústředí jednotného odboje byl ostatními účastníky odmítnut. Některé kroky H. neunikly pozornosti Státní bezpečnosti (StB), která ji 27. 9. 1949 zatkla v souvislosti s údajnou ilegální činností osob z okruhu E. Beneše a Kanceláře prezidenta republiky, aniž by znala skutečný rozsah jejích protirežimních aktivit. Teprve výpovědi Benešova osobního tajemníka Václava Sýkory a diplomata Jaromíra Kopeckého přispěly k jejich odhalení a zatčení dalších osob. H. byla vyšetřována na Pankráci a od listopadu 1949 v Ruzyni. Na konci 1949 začala StB chystat exemplární soudní přelíčení s představiteli nekomunistických stran. Jednalo se o první politický proces, na jehož koncepci se zásadně podíleli sovětští poradci v StB. Podle vzoru moskevských procesů z druhé poloviny třicátých let ho pojali jako velké spiknutí – s ústředím a s řadou následných procesů v krajích. Hlavní skupinu třinácti osob sestavili z obžalovaných reprezentujících různé politické směry, z nichž někteří se vůbec neznali nebo se po únoru 1948 nestýkali. U vybraných obětí vynucovali vykonstruované doznání různými formami fyzického a psychického nátlaku. Do čela „vedení záškodnického spiknutí proti republice“ postavili H., neboť byla výraznou politickou osobností s vyhraněným politickým myšlením a postojem k poúnorovému režimu, vyznačovala se iniciativou a aktivitou v protikomunistickém hnutí a měla pro proces tolik potřebné mezinárodní styky, zejména s exilem. V přelíčení před Státním soudem v Praze (31. 5. – 8. 6. 1950) byla H. obžalována z údajné velezrady a vyzvědačství. Během soudního jednání se zčásti odchylovala od scénáře připraveného StB a zdůrazňovala politický charakter své činnosti proti snaze prokurátorů a soudců kvalifikovat ji pouze jako zločin. Společně se Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem byla odsouzena k trestu smrti, který Nejvyšší soud v odvolacím řízení 24. 6. 1950 potvrdil. Politický proces doprovázela rozsáhlá propagandistická kampaň v médiích, v jejímž rámci byly odesílány rezoluce jednotlivců a různých skupin obyvatelstva, požadující pro obžalované nejvyšší tresty. Naproti tomu ve prospěch H. se angažovaly zahraniční osobnosti (Albert Einstein, Bertrand Russell, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová, Trygve Lie aj.), které v dopisech Klementu Gottwaldovi a Antonínu Zápotockému prosily o zmírnění trestu. Sama H. odmítla podat žádost o milost, učinil tak za ni její obhájce, otec a dcera. Prezident Gottwald prosbám nevyhověl a H. byla popravena v pankrácké věznici. Po zpopelnění nebyly její ostatky pohřbeny a jejich osud zůstal dodnes neobjasněný. V době pražského jara prezidium Nejvyššího soudu 30. 7. 1968 zrušilo rozsudek Státního soudu z roku 1950 a vrátilo věc prokuratuře k novému projednání a rozhodnutí. Po nástupu tzv. normalizace byla revize procesu z politických důvodů protahována, 1975 Generální prokuratura případ odložila. K úplné rehabilitaci H. došlo až 1990. In memoriam obdržela 1991 Řád T. G. Masaryka I. třídy, 2020 slovenský Řád bílého dvojkříže I. třídy. 27. červen, den její popravy, byl 2004 vyhlášen významným dnem (Den památky obětí komunistického režimu). Byly po ní pojmenovány ulice v řadě českých měst. O její politický a občanský odkaz pečuje Klub Milady H.

1927 se H. provdala za Bohuslava Horáka (* 22. 2. 1899 Černilov /u Hradce Králové/, † 13. 10. 1976 Washington, D. C. /USA/), před sňatkem přestoupila s celou rodinou z římskokatolické do evangelické církve. Bohuslav Horák absolvoval střední hospodářskou školu v Chrudimi (1917) a vyšší reálku v Nymburce (1918), poté vystudoval zemědělský odbor na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze (1923), kde 1935 získal také titul doktora technických věd (Dr. techn.). Od poloviny dvacátých let pracoval jako odborný redaktor zemědělského vysílání Radiojournalu, 1939 se stal ředitelem odboru pro reportáže a odborné rozhlasy. Po vzniku protektorátu se podílel na protinacistické rezistenci a na činnosti PVVZ. Dne 2. 8. 1940 byl zadržen gestapem a poté vězněn na Pankráci, v terezínské Malé pevnosti a Gollnowě (dnes Goleniów /u Štětína, Polsko/). V říjnu 1944 ho Lidový soudní dvůr v Drážďanech odsoudil v procesu se členy PVVZ k pěti letům vězení. Trest si odpykával v bavorských káznicích Ebrach (u Bamberku) a Straubing (u Řezna), kde byl osvobozen americkou armádou. 1945–48 působil jako úředník na ministerstvu informací. Po komunistickém převratu byl propuštěn a nenašel jiné zaměstnání. V březnu 1948 si účelově podal přihlášku do KSČ, aby pomohl zakrýt protirežimní aktivity manželky; kandidátem strany byl do června 1949. V den manželčina zatčení unikl při domovní prohlídce příslušníkům StB a dva měsíce se skrýval. V prosinci 1949 uprchl do SRN, kde žil v uprchlickém táboře Valka (u Norimberku). Zapojil se do činnosti zpravodajské skupiny gen. Františka Moravce, prováděl výslechy uprchlíků a školení kurýrů. Po intervencích představitelů československého exilu mohl 1954 odjet do USA. Ve Washingtonu pracoval pro americké zpravodajské služby (CIA, vojenské zpravodajství), byl činný v krajanském a exilovém hnutí (např. Rada svobodného Československa, Československá společnost pro vědy a umění). Články a úvahami přispíval do krajanského a exilového tisku, spolupracoval s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky. Dcera Jana, provd. Kánská (* 28. 12. 1933 Praha), žila 1940–45 a 1950–68 u příbuzných. Po maturitě na gymnáziu (1952) nesměla studovat na vysoké škole a pracovala jako zubní instrumentářka a laborantka, 1968 se vystěhovala za otcem do USA.

Zdeněk Doskočil

Literatura

výběr: ČBS, s. 228
Tomeš 1, s. 498
Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. H. a společníci, 1950
K. Beran, Před soudem lidu. Proces s dr. M. H. a jejími dvanácti společníky před státním soudem v Praze 31. května až 8. června 1950, 1950
M. Dvořák – J. Černý, Žoldnéři války. Soudní proces s dr. H. a spol., 1950
M. H. K 10. výročí její popravy, Washington 1960
M. H. (1901–1950), 1990
M. H. Sborník dokumentů, vzpomínek a fotografií, 1990
J. Radotínský, Rozsudek, který otřásl světem, 1990
Dopisy M. H. Pankrác 24.–27. 6. 1950, 1990 (a další vydání)
M. Ivanov, Justiční vražda aneb smrt M. H., 1991 (a další vydání)
Z. Dvořáková, M. H., 1991
V. Bednářová, Mravní odkaz JUDr. M. H. v ženském hnutí, 1993
K. Kaplan, Největší politický proces. M. H. a spol., 1995, rejstřík M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 236 až 237
Lidé kolem M. H. Vzpomínky, úvahy, korespondence, O. Hrubá (ed.), 1999
Z. Dvořáková – J. Doležal, O M. H. a M. H. o sobě, 2001 J. Kocian, Československá strana národněsocialistická v letech 1945–1948, 2002, rejstřík
K. Kaplan, Druhý proces M. H. a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990, 2008
P. Formánková – P. Koura, Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň doprovázející proces s M. H. a spol., 2008 Z. Dvořáková, To byla M. H.: ve fotografiích a dokumentech, 2009
P. Kosatík, Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života, 2010, s. 277–282
D. Nečasová, Buduj vlast – Posílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 1945–1955, 2011, passim
M. Košťálová, Soukromí M. H., 2014
K. Kaplan, Politický proces s M. H. a spol. Komentované dokumenty, 2019
D. Anýž, Jdu s hlavou vztyčenou. Příběh rodiny M. H., 2020
E. Uhrová, Po stopách šesti žen, 2020, s. 162–277
J. Synek, Mám klid ve svém svědomí. M. H. ve střetu s komunistickým režimem, 2020
Z. Ležák, M. H., 2020 (komiks)
F. Novák, M. H. a Královské Vinohrady, 2021
https://miladahorakova.cz/ (stav k 15. 7. 2022)
Případ Dr. H., dokumentární film, 1990 (režie J. Mudra)
Nepokořený duch. Životní příběh M. H., dokument, Český rozhlas 2002 (režie J. Lédl)
Dokument o procesu M. H. a spol., dokument, Český rozhlas 2006 (režie M. Janáč)
Případ Horák, dokumentární cyklus Příběhy železné opony, Česká televize 2006 (režie J. Novák)
M. H., rozhlasový pořad, Český rozhlas 6 (nyní Plus), cyklus Portréty, 2007 (autoři J. Sedmidubský – Z. Doskočil)
Proces H, dokumentární série, Česká televize 2009 (režie M. Vadas)
Zabíjení soudruha, seriál České století, Česká televize 2013 (režie R. Sedláček, M. H. hraje P. Jungmannová)
Milada, celovečerní film, 2017 (režie D. Mrnka, M. H. hraje izraelská herečka Ayelet Zurerová).

Prameny

AHMP, sbírka matrik, řkt. f. ú. Královské Vinohrady – sv. Ludmila, matrika nar. (1901–1903), sign. VIN N9, fol. 168

Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inv. č. 6, Matrika doktorů UK VI. (1924–1927), s. 2695
Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, kart. č. 45, inv. č. 829
ABS, Praha, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-6301 MV
fond Kabinet StB materiálů, sign. 323-16-11
NA, Praha, fond M. H. (nezpracováno)
fond Generální prokuratura (nezpracováno), sp. zn. II/3 Vg 1/69
sp. zn. T 620/50
fond Státní prokuratura, sp. zn. Pst. I 774/50
fond Ministerstvo spravedlnosti (nezpracováno), tzv. Klosův archiv, kart. č. 43 e, f, g
fond Státní soud Praha (nezpracováno), sp. zn. Or 1/VII 65/50
fond Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis M. H.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Praha, fond Kancelář prezidenta republiky, Protokol T (tajné), složka T 2461/50. Pomníky a památníky: Sněmovní ulice (Pětikostelní náměstí), Praha 1 – Malá Strana
Vyšehradský hřbitov, Praha 2 (kenotaf)
park Ztracenka, Praha 2 – Nové Město
náměstí Hrdinů, Praha 4 – Nusle
Bieblova ulice, Praha 5 – Smíchov
Smetanovo nábřeží, Česká Lípa
Vrchlického ulice, Teplice
busta, přízemí Karolina, Praha 1 – Staré Město. Pamětní desky: budova Nové radnice, Mariánské náměstí 2/2, Praha 1
Rumunská 18/22, Praha 2 – Vinohrady (rodný dům)
Milady Horákové 691/2, Praha 7 – Holešovice
Vinořské náměstí 16, Praha 9 – Vinoř
Obránců míru 369/2, Kopřivnice. Symbolické hroby: krematorium Strašnice, Praha 10 – Vinohrady
Vinohradský hřbitov, Praha 10 – Vinohrady (na rodinné hrobce)
Ďáblický hřbitov, Praha 8 – Ďáblice.

Reference