HORA Josef 1891–1945

	Josef HORA
	;
Datum narození	8. 7. 1891
Místo narození	Dobříň (u Roudnice nad Labem)
Datum úmrtí	21. 6. 1945
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Překladatel‎; Literární historik, kritik nebo teoretik‎; Redaktor nebo žurnalista‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 32–34. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47658

HORA, Josef, * 8. 7. 1891 Dobříň (u Roudnice nad Labem), † 21. 6. 1945 Praha, básník, literární kritik, publicista, překladatel

Syn statkáře Antonína H. a jeho ženy Marie, roz. Aubkové. 1894 rodina přesídlila do Prahy na Letnou. Po rozchodu rodičů (1896) žil H. s matkou, tetou a mladšími sourozenci Marií a Jiřím v Roudnici nad Labem, kde 1902–10 studoval na gymnáziu, jeho spolužákem byl prozaik Jiří Mařánek. První verše publikoval 1908 v časopise Vesna pod pseudonymem Jan Hron. Po maturitě odešel studovat práva na českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze (studia nedokončil). Nadále pobýval v Roudnici. Od 1915 působil v redakci týdeníku Podřípan, kde se seznámil se svou budoucí ženou Zdenou Janouškovou (1893–1969, sňatek 1919; dcera Zdena, * 1920). První světovou válku strávil v zázemí (pro srdeční vadu nebyl odveden); tíživá válečná léta měla vliv na jeho osobní zrání, dílo i politickou orientaci. Od 1912 byl členem Českoslovanské (později Československé) sociálnědemokratické strany dělnické, odkud 1921 po rozkolu mezi sociálními demokraty odešel do nově založené KSČ. 1919 přesídlil natrvalo do Prahy, s manželkou a dcerou bydleli v Košířích. Téhož roku nastoupil do redakce Práva lidu na uvolněné místo po Františku Václavu Krejčím. 1921–29 působil jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva. Za nesouhlas s bolševizací KSČ byl na jaře 1929 spolu s dalšími spisovateli (tzv. Manifest sedmi) ze strany vyloučen, následně odešel i z redakce Rudého práva. Své stanovisko odůvodnil ve stati Literatura a politika (1929). Mezi 1929–40 řídil kulturní rubriku Českého slova, kterou převzal po Jindřichu Vodákovi; v ní se proti dřívějším převážně kulturně-politickým úvahám a komentářům soustředil na literární kritiku a eseje o obecnějších problémech a trendech české meziválečné literatury (posmrtně vydáno v 15. sv. Díla J. H. pod titulem Poesie a život, 1959). V meziválečném období podnikl řadu cest do zahraničí, často v návaznosti na svou přednáškovou či kulturně-politickou činnost. Pro vývoj jeho básnického díla se staly nejvýznamnější cesta do Itálie v létě 1924 (v Římě se stýkal s básníkem Josefem Machem) a do Sovětského svazu na podzim 1925, kam odjel jako člen delegace Společnosti pro sblížení s novým Ruskem. 1927 se setkal s Vladimirem Majakovským, jehož vystoupení v Národním domě na Vinohradech zahajoval. Založil a vedl dva ročníky revue pro literaturu, umění a vědu Plán (1929/30, 1930–32). Roku 1931 uspořádal a úvodem doprovodil antologii z děl básníků debutujících po první světové válce Mladá česká poesie. 1934 se stal prvním předsedou Obce československých spisovatelů. 1935 založil a řídil edici Postavy a dílo v nakladatelství Fr. Borový, v níž jako třetí svazek sám vydal monografickou studii Karel Toman (1935). Postupně připravil komentované výbory z poezie S. K. Neumanna (1928), Antonína Macka (1932) a Jana Nerudy (1940). Při manifestačním uložení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradě 6. 5. 1939 byl jedním z šesti, kteří nesli básníkovu rakev. Pod tlakem postupující nemoci (Parkinsonova choroba) zanechal 1941 novinářské práce a stáhl se do ústraní. Poslední léta života strávil v bytě v Jindřišské ulici na Novém Městě. Léčil se v sanatoriích v Dobříši (1941) a ve Vráži na Písecku (1942). Pohřben byl na Slavíně. 1929 a opět 1931 obdržel za skladbu Deset let a za sbírku Tvůj hlas Státní cenu za literaturu. Jako první získal titul národního umělce (in memoriam, 22. 6. 1945). Roku 1991 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. H. rodný dům je od 1958 kulturní památkou (stálá expozice: pamětní světnička J. H.).

H. byl výrazným meziválečným básníkem stojícím stranou generačních kolektivů. V jeho díle se prolínaly modernistické výboje autorů sdružených kolem Almanachu na rok 1914 a postupy poválečné avantgardy. Jeho ranou tvorbu charakterizoval na jedné straně intimní vitalismus, na straně druhé kolektivní vědomí společenské odpovědnosti, které z H. na počátku dvacátých let učinilo vůdčího představitele tzv. proletářské poezie. Později se od názorné sociální tendence odvrátil a ve své poezii posílil kontemplativní polohu, jíž ve třicátých letech a později během okupace modeloval univerzální, existenciální témata (čas, poezie, domov, sen, lidský osud). Svým založením byl H. básníkem dvojdomým, v přímé následnosti jednotlivých sbírek často dialekticky vyrovnával protikladné skutečnosti či postoje ke světu, např. právo na individuální prožitek a účast s druhými; jižanskou senzualitu a severskou racionalitu; prožívající subjekt a analytický intelekt. Emblematickým tématem H. poezie se stal čas, jehož pojetí se proměňovalo v závislosti na dobových okolnostech. Od objevu časového, procesuálního rozměru lidského vnímání a prožívání světa H. typicky soustředil v jediném okamžiku několik rovnomocných pohledů na jednu a tutéž skutečnost. Tradiční melancholické poznání nenávratně uplývajícího času je u H. vyvažováno vědomím plnosti každého okamžiku, kterým se teď a tady uskutečňuje život ve své dynamické mohutnosti. S nástupem společenské krize konce třicátých let se zprvu radostný prožitek životního tempa střetává se skličující nestálostí a pomíjivostí veškeré existence, aktivizují se vzpomínky a nostalgické toužení proti proudu času. Východisko hledal H. v projekci věčnosti do rodové následnosti, do života ohroženého národa, pro nějž je plynutí času náhle a paradoxně nadějí na lepší budoucnost, která zákonitě musí přijít, jakmile pomine beznadějná přítomnost.

Po zralém debutu Básně (psáno 1910–14, vydáno 1915) publikoval H. sbírku básní psaných za války Strom v květu (1920), v níž navázal na civilistní impulzy poezie S. K. Neumanna. V Pracujícím dni (1920) sledoval revoluční perspektivu tzv. proletářského umění, které na rozdíl od mladších souputníků rozvíjel organicky v návaznosti na svou publicistickou činnost. Sbírka Srdce a vřava světa (1922) představovala ideový kontrapunkt sbírky předchozí, neboť proti proletářskému kolektivismu akcentovala intimní oblasti života. Další sbírka Bouřlivé jaro (1923) opět posílila a schematizovala společensky angažovaný pól H. poezie. Toto první tvůrčí období, těžící z poválečného očekávání a odrážející překotnou proměnu československé reality i rozčarování nad společenským vývojem, uzavřela sbírka epigramů a satirických veršů Z politické svatyně (1924). Dvojici hodnotově komplementárních knih představovaly sbírka Itálie (1925), v níž obrazy bezstarostné existence a životního optimismu kontrastovaly s atmosférou zasmušilého středoevropského domova, a sbírka Struny ve větru (1927), inspirovaná zážitky z cesty do Ruska, především nezměrností tamní krajiny a dramatickými projevy sovětské každodennosti. V bilanční skladbě Deset let (1929) vytvořil H. skeptickou fresku kolektivních dějin na pozadí individuálního osudu, tj. vlastního životního i názorového zrání, poznamenaného rozporem ideologie a umění. V obvyklém dialektickém protipohybu, do hájemství privátních meditací, skýtajících úkryt před tragickou podstatou světa a nesmyslností lidského počínání, směřovala čtveřice sbírek rozvíjející téma času, Tvůj hlas (1930), Tonoucí stíny (1933), Dvě minuty ticha (1934) a Tiché poselství (1936), které opět komplementárně doplnila další suma epigramů Popelec (1934). V Máchovských variacích (1936) uctil H. stoleté výročí Máchovy smrti a vzdal poctu poezii jako prostředku útěchy před metafyzickou úzkostí. Sbírka Domov (1938) soustředila verše vznikající z potřeby vyslovit se na obranu ohroženého národa; tuto pozici H. posílil v alegorické skladbě Jan houslista (1939) a diptychu Zahrada Popelčina (1940). Posmrtně vyšly tři soubory textů napsaných za války, lyricko-epická skladba Život a dílo básníka Aneliho (1945), ve které se H. v postavě orientálního básníka ohlíží za vlastní tvůrčí cestou, lyrický deník Zápisky z nemoci (1945) a syntéza H. poezie času Proud (1946).

Vedle básnických knih vydal H. několik próz převážně časového, reportážního charakteru, jimiž průběžně reagoval na aktuální podněty doby. Ve vzpomínkových povídkách (Probuzení, 1925) i společenskokritických románech se opíral o autobiografické motivy, typizoval postavy, sledoval ideologické tendence. V klíčovém románu-pamfletu Socialistická naděje (1922) popsal zákulisí rozkolu uvnitř sociálnědemokratické strany před vznikem KSČ. Kolektivní osud obyvatel maloměsta (Roudnice) za první světové války vykreslil v Hladovém roce (1926). Svůj třetí román, Dech na skle (1938), věnoval osudům nezaměstnaného úředníka na pozadí krize české společnosti třicátých let.

Od poloviny dvacátých let se H. výrazněji projevil jako překladatel prozaických i básnických děl ruských klasických a moderních autorů (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, L. N. Tolstoj, M. Gorkij, A. I. Tarasov-Rodionov, I. G. Erenburg, V. P. Katajev ad.). Spolu s Bohumilem Mathesiem připravil a přeložil výbory z básní Sergeje Jesenina a Borise Pasternaka. 1937 převedl do češtiny Puškinova Evžena Oněgina, jehož lyricko-epický tvar zúročil ve vlastní tvorbě. Podílel se na překladu výboru z moderní slovinské poezie Hvězdy nad Triglavem (1940); posmrtně (1947) vyšel jeho převod eposu Ivana Mažuraniće Smrt Smail-Agy Čengijiče ze srbochorvatštiny. Vedle překladů z ruštiny (rusky se naučil na gymnáziu) a jiných slovanských jazyků se H. průběžně věnoval překladům německé poezie (zejm. J. W. Goethe, F. Schiller, A. von Chamisso či N. Lenau; vydáno posmrtně jako 14. sv. Díla J. H. pod titulem Z německé poesie, 1954).

Martin Lukáš

Dílo

souborné vydání: Dílo 1–13, 1927–1940; Dílo J. H. 1–16, M. Novotný a A. M. Píša (eds.), 1946–1961; bibliografie in: O. Jirečková – J. Kuncová, Dílo J. H., 1960; S. Mouchová, Soupis knižního díla, 1971. Výbory, výběr: Pracující den a jiné básně, 1952; Lásku dej lásce, 1958; Čas, bratr mého srdce, 1965; Loď se zlatem, 1971; Duch stále se rodící [kritiky a recenze], 1981; Prsty bílého hvězdáře, 1985; Slunovrat, 2003.

Literatura

výběr: OSND 2/2, s. 1199–1200
MSN 3, s. 283
Tomeš 1, s. 492–493
LČL 2/1, s. 259–264 (se soupisem díla a literatury do 1991)
HS 1, s. 466 ČAVU, s. 148
BL 1, s. 680
F. X. Šalda, O nejmladší poesii české, 1928 In memoriam J. H., R. Horálek (ed.), 1945
V. Černý, Zpěv duše, 1946
A. M. Píša, J. H., 1947
J. Linhart, Jan houslista J. H., 1947
F. Černý, Rod J. H., 1957
S. K. Neumann, O umění, 1958, rejstřík
M. Nosek, J. H. kritik, in: Česká literatura 8, 1960, č. 4, s. 451–475
J. Hájek, Básník a revoluce, in: týž, Osudy a cíle, 1961, s. 32–46
Slovník českých spisovatelů, R. Havel – J. Opelík (eds.), 1964, s. 163–166
J. Palivec, Halas a H., in: týž, Poezie stále budoucí, 1969, s. 24–27
Z. Kalista, J. H., in: týž, Tváře ve stínu, 1969, s. 75–100
F. Valouch, Česká poezie v období Mnichova, 1970, s. 17–44
V. Závada, Ze vzpomínek na J. H., in: týž, Krajina a lidé mého srdce, 1975, s. 165–169
J. Mourková, J. H., 1981
Z. Pešat, Kořist smyslů (Raná poezie J. H.), in: týž, Dialogy s poezií, 1985, s. 183–186
Dějiny české literatury IV, 1995, rejstřík
V. Vaněk, J. H.: spiritualita bez Boha, in: týž, Disharmonie, 2009, s. 341–364
J. Svoboda, H. spor „duše s tělem“, in: týž, Tvorba a ideje, 2010, s. 83–93
A. M. Ripellino, Dějiny současné české poezie, 2019 [1950], rejstřík
https://www.josefhora.cz (stav k 19. 8. 2022).

Prameny

LA PNP, Praha, osobní fond (J. Mourková, J. H. 1891–1945. Literární pozůstalost, 1988)

SOA, Litoměřice, sbírka matrik, řkt. f. ú. Roudnice nad Labem, matrika nar. (1868–1914), Dobříň, inv. č. 11454, sign. L134/93, fol. 43
pamětní desky: V Zátiší 4, Dobříň (rodný dům)
Jindřišská 901/5, Praha 1 – Nové Město.

Reference