HORVÁTOVÁ Gabriela 1877–1967

	Gabriela HORVÁTOVÁ
	;
Datum narození	25. 12. 1877
Místo narození	Varaždín (Chorvatsko)
Datum úmrtí	29. 11. 1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Hudební interpret‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 98–100. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47736

HORVÁTOVÁ, Gabriela (též HORVÁTHOVÁ, HORVÁTOVÁ-NOLČOVÁ/NOLTSCHOVá, HORVÁTOVá-HEJDOVÁ, HORVÁTOVÁ-PERKO), * 25. 12. 1877 Varaždín (Chorvatsko), † 29. 11. 1967 Praha, operní pěvkyně

Pocházela z učitelské rodiny s hudebním zázemím. Pomýšlela na kariéru klavíristky, avšak při přijímací zkoušce na Zemský hudební ústav v Záhřebu jí bylo doporučeno studium zpěvu. Školu absolvovala 1896, debutovala 6. října téhož roku (nikoli 1899, jak uvádějí některé životopisy) v záhřebské opeře rolí Siebela (Ch. Gounod: Faust a Markétka), 1897 se představila v titulní úloze Bizetovy Carmen. Obsazení do této úlohy se setkalo sice s jistými výhradami k pěvecké složce, které však vyvážil její temperament. V rodišti H. vystoupila 1898 na jubilejních oslavách vlády Františka Josefa I. a svým strhujícím výkonem se zasloužila o jejich mimořádný úspěch. Po dvouletém působení v Záhřebu se dále školila ve zpěvu u Johanna Resse ve Vídni. Pokusy o její angažmá na některé německé scéně selhaly. Pohostinsky vystoupila v říjnu 1902 v městském divadle ve Štýrském Hradci (Bizetova Carmen a Ortrud ve Wagnerově Lohengrinu), kritika však postrádala pro obě role nutný znělý hlas v hluboké poloze, vytkla zpěvačce nepochopení stylu Wagnerovy dramatické postavy, v Carmen pak přehnaný naturalismus, a přijetí nedoporučila. Podobně dopadlo i její hostování, resp. krátkodobé působení v Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem; nedošlo k vystoupení v Mnichově a Berlíně, oznámenému v záhřebských listech. Úspěšný start kariéry pro ni znamenala Praha. 1903 debutovala v obou výše zmíněných rolích v Národním divadle (1. 3. jako Carmen a 11. 3. Ortrud), od dubna byla angažována, členkou souboru zůstala do 30. 6. 1929. Neztratila ani kontakt s rodným Chorvatskem. 1904 účinkovala na koncertě pořádaném na podporu chorvatského podpůrného spolku v Praze, v březnu 1908 hostovala v záhřebské opeře jako Amneris ve Verdiho Aidě při představení konaném ve prospěch zbudování pomníku biskupa Josipa Juraje Strossmayera. V říjnu 1908 se sice nekonalo její už oznámené účinkování v premiéře opery chorvatského skladatele Ivana Muhviče Uskok (Zběh), avšak v květnu 1909 hostovala v Záhřebu jako Carmen. Ještě 1925 se za letního pobytu v černohorské Budvě zúčastnila sokolské slavnosti, při níž zpívala české a srbské písně.

Na jevišti Národního divadla účinkovala v období Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila v celkem osmdesáti šesti titulech, nezřídka v několika inscenacích a v různých postavách téhož titulu. Hlavní doménou H. byly mezzosopránové role, postupně přebírala také role dramatického sopránu. Ve třech nastudováních ztělesnila hlavní roli Smetanovy Libuše; ačkoli se objevily výhrady, že tato postava je mimo její vlastní obor, kritika oceňovala pietní přístup k dílu, cit pro smetanovskou vokální linii, a především – opakovaně jako H. velkou přednost – výtečnou deklamaci. V Libuši zpívala také Radmilu a ve třech inscenacích Čajkovského Pikové dámy Pavlínu (v roli účinkovala také při hostování Národního divadla ve vídeňské Volksoper 1924). Jako Cizí kněžna vystoupila ve čtyřech nastudováních Dvořákovy Rusalky a ve třech rolích (jako Radka, Vlasta i Šárka) ve čtyřech inscenacích Fibichovy Šárky. K jejím nejoceňovanějším výkonům patřily v průběhu let wagnerovské role: Ortrud v Lohengrinovi, Brangäna v Tristanovi a Isoldě, Venuše v Tannhäuseru, Kundry v Parsifalu, Brünnhilda ve Valkýře, Fricka ve Zlatu Rýna. V českém repertoáru náležely ke klíčovým rolím umělkyně postavy v operách Zdeňka Fibicha: kromě Šárky také titulní role Hedy ve stejnojmenné opeře, Dona Isabella v Nevěstě messinské či Radana v Pádu Arkuna. H. byla také královnou Alžbětou v Noci na Karlštejně a Eliškou ve Zvíkovském raráškovi Vítězslava Nováka, Porcií v Jessice a Albou v opeře Nepřemožení Josefa Bohuslava Foerstera, a zejména první interpretkou stěžejních postav v operách Otakara Ostrčila (Morana, Vlasty skon; Ryšja Rakšita, Kunálovy oči; Grania, Legenda z Erinu), roli Anežky v operní aktovce Poupě napsal Ostrčil přímo pro ni. Její podporu nové tvorbě dokládají role Evy v operní prvotině Emila Františka Buriana Před slunce východem či Mileny v opeře Záboj Emanuela Chvály. Interpretaci H. stavěla na spolehlivém hereckém cítění, vyhovovaly jí především postavy hrdinek, odpovídající jejímu temperamentu. K těm patřila především Carmen poté, co H. ukáznila vnější projev a dospěla k vyrovnanosti hlasových rejstříků. S touto rolí hostovala také v Plzni a v Brně.

Na četných dobročinných akcích a koncertech se zasloužila o propagaci moderní české písňové tvorby. V repertoáru měla kromě písní Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka také písně Pavla Haase nebo Jaroslava Křičky. V listopadu 1915 premiérovala baladu Otakara Ostrčila Osiřelo dítě. Často uváděla písně jihoslovanských skladatelů a lidové písně bosenské, srbské, chorvatské, slovinské. Ze světového repertoáru provedla 1910 tři písně z cyklu Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera (s Orchestrálním sdružením a Otakarem Ostrčilem). Vystoupila jako sólistka v české premiéře Mahlerovy Symfonie č. 2 (18. a 28. prosince 1903) s rozšířeným orchestrem České filharmonie za řízení Oskara Nedbala, sólový part zpívala v uvedení téže symfonie 2. listopadu 1913 s Českou filharmonií a v provedení Šakovou filharmonií 7. dubna 1921.

Dlouholeté přátelství ji spojovalo s Leošem Janáčkem, významně se zasloužila o prosazení jeho tvorby. Ztělesnila Kostelničku Buryjovku v prvním pražském uvedení Její pastorkyně (26. května 1916) a H. interpretace se poté stala vzorem dalším představitelkám. Pěvkyně se vypravila do Velké nad Veličkou, kde studovala pohybový a mluvní projev tamních žen. Janáček její výkon považoval za dokonalé ztělesnění svých představ. Jako Kostelnička H. hostovala 1930 také v Olomouci. Touto rolí se 18. května 1930 rozloučila s Národním divadlem v představení za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka, ministra zahraničí Edvarda Beneše a dalších osobností veřejného života. Jako Kostelnička se objevila 1929 také v němém filmu Její pastorkyňa režiséra Rudolfa Měšťáka. Ve Varaždíně zůstala zachována nahrávka jejího výstupu (Co chvíla), pořízená za doprovodu neznámého klavíristy. Další výraznou janáčkovskou postavou se stala Kabanicha v Kátě Kabanové, kterou H. zaujala už 1924 v Praze v rámcovém programu festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. H. hrála Hátu v první němé filmové podobě Prodané nevěsty (1913, režie Max Urban). Ve snímku Mikoláš Aleš režiséra Václava Kršky ztělesnila šlechtičnu (1951). Naposled účinkovala pohostinsky 13. prosince 1947 v roli Kněžny v opeře Čert a Káča Antonína Dvořáka při příležitosti svých sedmdesátin. S publikem se definitivně rozloučila v pražském Rudolfinu 12. března 1961. H. získala 1927 Státní cenu za operní interpretaci, byla jmenována čestnou občankou města Budva, rok nato ji jugoslávský král Alexander I. udělil komandérský kříž Řádu sv. Sávy.

Jejím prvním manželem se stal velkostatkář Bedřich Noltsch (Nolč), podruhé se provdala za Jana Hejdu († 1930), úředníka spořitelny a někdejšího brankáře fotbalového klubu Slavia (k jehož fanouškům H. patřila), potřetí si 1931 vzala starostu Varaždína Dragutina Perka; úmyslu vrátit se natrvalo do Chorvatska se však nakonec vzdala. Byla pohřbena na Vinohradském hřbitově.

Vlasta Reittererová

Literatura

OSND 2/2, s. 1214
HS 1, s. 476
ND a jeho předchůdci, s. 164–165 (se soupisem rolí)
J. Racek – A. Rektorys, Korespondence L. Janáčka s G. H., 1950
A. Rektorys, Naši operní pěvci, 1958, s. 63–69
E. Kopecký – V. Pospíšil, Slavní pěvci Národního divadla, 1968, s. 66–71
Tomeš 1, s. 503 J. Zahrádka, Příběh Janáčkovy Její pastorkyně. Jenůfa, 2021, rejstřík. Ohlasy v tisku: Vom Landestheater, in: Agramer Zeitung 6. 10. 1896, s. 4
Regierungsjubileum des Monarchen, in: tamtéž 5. 12. 1898, s. 2
Theater und Kunst, in: Grazer Tagblatt 3. 10. 1902, s. 18
Verdi’s Aida für das Strossmeyr-Denkmal, in: Agramer Zeitung 29. 2. 1908, s. 6
Theater und Kunst, in: Grazer Volksblatt 6. 10. 1902, s. 1
F. W., in: Národní politika 3. 9. 1925, s. 9
Národní listy 21. 3. 1928 (Příloha), s. 3
Hollywood, Hollywood (příloha časopisu Film), 1929, č. 12, s. 6
Lidové noviny 20. 5. 1930, s. 7
Divadlo 4, 1953, s. 1126
Divadelní noviny 1, 1957/1958, č. 5, s. 9
Literární noviny 11, 1962, č. 11, s. 2
Divadelní noviny 6, 1962–1963, č. 10/11, s. 2
Lidová demokracie 26. 5. 1966, s. 2
Rovnost 20. 12. 1966, s. 4
Lidová demokracie 22. 9. 1973, s. 5. https://operaplus.cz/padesat-let-od-umrti-prvni-prazske-kostelnicky (M. Weinmann, 28. 11. 2017)
http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2076 (soupis rolí, foto)
www.csfd.cz
cs.wikipedia.org (vše stav k 7. 4. 2022).

Reference