BAAR Jindřich Šimon 1869–1925

	Jindřich Šimon BAAR
	;
Datum narození	7. 2. 1869
Místo narození	Klenčí pod Čerchovem
Datum úmrtí	24. 10. 1925
Místo úmrtí	Klenčí pod Čerchovem
Povolání	Náboženský nebo církevní činitel‎; Spisovatel‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 154–155. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/39830

BAAR, Jindřich Šimon, * 7. 2. 1869 Klenčí pod Čerchovem, † 24. 10. 1925 Klenčí pod Čerchovem u Domažlic, římskokatolický kněz, spisovatel, představitel katolického modernismu

Pocházel z patriarchální rodiny chodských rolníků. 1888 maturoval na českém klasickém gymnáziu v Domažlicích. Pod vlivem svého strýce, lidového dramatika P. Josefa B. (1835 až 1908), a populárního moravského „kukátkáře“ P. Václava Kosmáka se rozhodl působit na vzdělávání selského lidu rodného Chodska v nábožensko-obrodném a národním duchu. Ve studiu filozofie mu zabránila finanční krize rodičů, proto vystudoval bohosloveckou fakultu české univerzity v Praze a nastoupil kněžskou dráhu. I když byl hluboce věřící, nikdy se zcela neztotožnil s církevními postupy. Jako farář vědomě navazoval na příklad Bernarda Bolzana a Augustina Smetany. Za studií se těžce vyrovnával s kázeňským řádem v semináři. Se svými spolužáky Sigismundem Bouškou, Františkem Teplým či Karlem Dostálem-Lutinovem, kteří měli podobné názory, pracoval v literárním spolku bohoslovců Růže Sušilova a nedlouho mu také předsedal. Po vysvěcení byl 1892–93 kaplanem v Přimdě, 1893–95 ve Spáleném Poříčí u Blovic, 1895–97 v Ořechu u Prahy a 1897–99 v Úněticích u Prahy. Nato působil po deset let jako farář v Klobukách u Slaného, kde se mj. spřátelil se slovenským básníkem, evangelíkem Jánem Bottem (Ivanem Kraskem) a byl svědkem vzniku jeho poezie i jeho niterně prožívaných lásek. V desetiletí 1909–19 byl farářem v Ořechu.

V polovině 90. let se stal vedle S. Boušky a Xavera Dvořáka nejvýznamnějším představitelem Katolické moderny v Čechách. Skupina neměla jen umělecký program, nýbrž i společenský a politický, a katolickou církev chtěla prostřednictvím radikálních reforem přiblížit národu a lidovým vrstvám. Rozvíjela obsahové teze početných encyklik papeže Lva XIII., usilovala o bohoslužbu v národním jazyce, o autokefalitu, o zdobrovolnění či zrušení celibátu apod. Mimoto se zasazovala o angažovanost duchovních v politických, sociálních a kulturních zápasech nikoli na základě vůle církevní hierarchie, ale vlastního svědomí jednotlivce. S podobně smýšlejícími druhy, k nimž dále patřil např. Bohumil Zahradník- -Brodský, František Jan Kroiher, Alois Svojsík nebo František Kašpar, spoluzakládal B. 1902 Zemskou jednotu katolického duchovenstva jako organizační ústředí katolického modernismu v Čechách. Protože nový papež Pius X. modernistické hnutí zakázal, místodržitelský úřad vyšel vstříc přání pražského arcibiskupství a Jednotu 1907 násilně rozpustil. Od 1906 byl B. členem Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj, čímž posílil své vazby na světskou literaturu. Politicky organizován nebyl, nejbližší mu bylo původní křesťansko-sociální hnutí. Za války dával veřejně najevo nesouhlas s proválečným a provídeňským postojem většiny církevní hierarchie. Jako uznaný představitel rezistentního proudu v katolické církvi byl 3. 9. 1918 zvolen předsedou přípravného výboru Jednoty katolického duchovenstva československého, v jehož čele vyjádřil 28. 10. odpoledne podporu československému státu. Předsedou Jednoty byl od její první valné hromady 7. 11. 1918 do 5. 2. 1919. Spolu s X. Dvořákem, F. Teplým, B. Zahradníkem- Brodským, Františkem B. Vaňkem aj. nasadil všechny síly, aby se uskutečnila reorganizace katolické církve na území republiky. V programových spiscích a na stránkách časopisů Archa, Meditace a Kazatelna vyjádřil sumu svého teologického i liturgického myšlení. Došel tu až na práh náboženské reformace, o níž byl poučen též několika předválečnými cestami do zahraničí (mj. do Belgie, Holandska, Švýcarska). Po několikaměsíčním marném boji s vysokým kněžstvem, intrikami i pomluvami a vyčerpán těžkou srdeční neurózou rezignoval spolu s X. Dvořákem na funkci, vzápětí se dal penzionovat a odešel do svého rodiště.

Literární tvorbu zahájil B. tradicionálními verši, jimž zůstal věrný po celý život a které shrnul třicátý svazek jeho Sebraných spisů (Básně, 1934). Jejich vrcholem se stal cyklus Bolestné Vánoce (1917), doplněný o pendant Radostné Vánoce (1918). První prózy z 90. let tiskl časopisecky. Měly mravoličnou tendenci, byť už do nich pronikly drsné realistické tóny. Knižně debutoval románem Cestou křížovou (1900). Podobně jako v několika dalších dílech apeloval i zde na nápravu poměrů v katolické církvi tím, že jako první český autor tyto problémy zveřejňoval. Zaměřoval se především na konflikty venkovského duchovenstva s církevní i světskou mocí a na neblahé důsledky nedobrovolného celibátu (Farská panička, 1906, Farské historky, 1908). Sociální cítění projevil v prózách s realisticky pojatou venkovskou tematikou (Pro kravičku, 1905, Páter Kodýtek, 1912, Skřivánek, 1912, Hanče, 1917, Holoubek, 1921). Historický a etnografický obraz Chodska vytvářel rozměrnými kronikami Jan Cimbura (1906), Poslední rodu Sedmerova (1908), trilogií Poslední soud (1913–19) a především plánovanou tetralogií Naše máma. Začal ji psát na penzi ve snaze představit proces modernizace Chodska v předbřeznové a revoluční době 40. let 19. století. Romány, zcela oproštěné od náboženského pietismu, mají volnou kompozici, nesvázanou postavou hlavního hrdiny, obsahují lyrická přírodní intermezza a věrný a přitom básnivý popis sociálních změn i rozporů, přeměny selství, jeho oslavu i kritiku. V trojici dokončených románových eposů Paní komisarka (1923), kde vyjádřil svůj obdiv k B. Němcové, Osmačtyřicátníci (1924) a Lůsy (1925) dosáhlo B. dílo vrcholu, čtvrtý svazek Svatba zůstal ve fragmentu. Významná byla B. sběratelská činnost a interpretace chodských pohádek, pro děti napsal např. povídku Hanýžka a Martínek (1930). B. kázání vydal ve čtyřech svazcích F. Teplý (1936–40).

Martin Kučera

Dílo

H. Hudíková, J. Š. B. Personální bibliografie, 1975; J. Š. B., Sebrané spisy beletristické, sv. 1–30, 1923–30.

Literatura

J. Skarlant (vyd.), B. památník, 1926
F. Teplý, Ze života J. Š. B., 1937 J. Žáček, J. Š. B. Strážný duch Chodska, 1948
P. Křivský, J. Š. B. Literární pozůstalost, 1976
OSND 1/1, s. 383
LČL 1, s. 101n.
B. Hofmeisterová, Okouzlený milenec Chodska, 1988
P. Marek, České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva 1917–1924, 2000
D. Frýdl, Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismu v Čechách a na Moravě, 2001
P. Marek, Český katolicismus 1890–1914, 2003
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_%C5%A0imon_Baar.

Prameny

Muzeum J. Š. B. Klenčí pod Čerchovem
LA PNP Praha.

Reference