BÍLEK František 1885–1972

František BÍLEK
Narození	16. 12. 1885
Místo narození	Slaný
Úmrtí	29. 3. 1972
Místo úmrtí	Kunvald u Žamberka
Povolání	Lékaři‎ Odborník živočišné výroby‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 5, Praha 2006, s. 501-502
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/41489

BÍLEK, František, * 16. 12. 1885 Slaný, † 29. 3. 1972 Kunvald u Žamberka, zootechnik, organizátor plemenného chovu hospodářských zvířat, pedagog

Studoval 1896–1904 na státním gymnáziu v Žitné ulici v Praze. Po maturitě pokračoval ve studiích na filozofické fakultě české univerzity v Praze (1904–08). Tam ho zvláště ovlivnili profesoři František Vejdovský, zakladatel české moderní zoologie, v jehož Ústavu zoologie a srovnávací anatomie B. pracoval, a Bohumil Němec. Studium B. zakončil doktorátem filozofie (PhDr.). V době od 16. 9. 1909 do 8. 5. 1918 působil jako suplující a od 9. 5. 1918 do 31. 12. 1919 jako skutečný učitel přírodopisu na státních gymnáziích na Korunní třídě a v Křemencově ulici v Praze. Mezitím 1915–16 hospitoval u profesora Leopolda Adametze na vídeňské VŠZ a začal vyučovat na zemědělském odboru při české technice v Praze. Tam byl v červenci 1917 jmenován soukromým docentem nauky o plemenech a fylogenii domácích zvířat. Škole zůstal věrný po celý život a působil na ní dvaačtyřicet let (1917–59). Kvůli doplnění svých biologických znalostí 1917–22 studoval rovněž na české lékařské fakultě a 1924 byl promován na doktora všeobecného lékařství (MUDr.). Ačkoliv ho zaujala především gynekologie a porodnictví, již 1919 se definitivně rozhodl věnovat se zootechnice. Ministerstvo školství a národní osvěty B. jmenovalo s účinností od 1. 1. 1920 mimořádným profesorem a s účinností od 1. 6. 1923 řádným profesorem obecné a speciální zootechniky na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT. B. nejen učil, ale stal se rovněž ředitelem Ústavu živočišné výroby na škole a též přednostou Ústavu pro plemenářskou biologii Státních výzkumných ústavů zemědělských v Praze; později ještě vedl pokusnou stanici při hřebčíně v Kladrubech a Výzkumnou stanici pro chov koní ve Slatiňanech.

B. vědecké dílo se týkalo obecné zootechniky a genetiky a speciální zootechniky, zejména chovu koní a chovu skotu. Zkoumal vliv prostředí na vývoj domácích zvířat a jejich vlastnosti. Z tohoto hlediska posuzoval význam krajových plemen a rázů, které jsou dokonale přizpůsobeny podmínkám, za nichž se po staletí vyvíjely. Angažoval se ve významných chovatelských akcích. Již na počátku dvacátých let upozornil na chov starokladrubského bělouše a vraníka, kterým hrozila likvidace. Podařilo se zachovat bělouše, vraníci byli z hřebčína odstraněni. 1938 ministerstvo zemědělství povolilo regeneraci starokladrubského vraníka a B. vypracoval metodiku jeho regenerace. Vlastní regenerace byla zahájena 1941 s nízkým počtem koní vykoupených od různých chovatelů a od spišského biskupství. Pokusný hřebčín byl umístěn v Průhonicích, 1945 byl přestěhován do Slatiňan u Chrudimi a později byl přejmenován na Výzkumnou stanici pro chov koní. Po třiceti letech byla regenerace považována za ukončenou. Dále B. 1922 zakoupil od Hagenbecka v Německu dvě čistokrevné klisny a jednoho hřebce koně Przewalského. 1922–33 byli ustájeni na statku pražské VŠZ v Uhříněvsi v oddělení Netluky. Po založení pražské zoologické zahrady bylo stádečko spojeno s novým hřebcem, protože původní kůň uhynul. V pražské zahradě, kde je dodnes vedena plemenná kniha, bylo postupně vytvořeno největší žijící stádo koně Przewalského na světě, chráněné i organizací UNESCO, a jeho potomky chovají největší zoologické zahrady mj. v Paříži, Londýně, Rotterdamu, Antverpách a v Berlíně. B. 1946 navrhl ministerstvu zemědělství zřízení hipologického muzea rozděleného na dvě části – vědeckou a kulturněhistorickou. Ministerstvo zažádalo o přidělení zámku ve Slatiňanech a tam jedinečné muzeum vzniklo. 1950 byla otevřena obrazová část sbírek a 1951 část vědecká. Obě dokumentují, jak kůň přispěl ke kultuře člověka od prehistorie až po současnost.

B. se zapojil také do zušlechťovacího křížení červenostrakatého skotu v podhorských a v horských oblastech. Nastínil program křížení s ayrshirským skotem. Dovezl prvního býka plemene Elsted Buffona. Potomstvo tohoto zvířete se u nás mimořádně osvědčilo. Podporoval regeneraci českých červinek, přeštického prasete, šumavské ovce a české husy. Na těchto úkolech pak pracovali především B. žáci.

Vedle vědecké a učitelské činnosti byl B. znám jako odborný spisovatel. První odbornou studii publikoval 1907 v časopisu Zoologischer Anzeiger. Oblast obecné zootechniky a genetiky obohatil mj. o práci světové úrovně, dvoudílnou Učebnici obecné zootechniky vydanou 1933 Ministerstvem zemědělství ČSR, do níž uložil své rozsáhlé a dodnes platné poznatky. Své stěžejní dílo pak rozvíjel v oblasti speciální zootechniky. Pro posluchače zemědělských fakult napsal dva studijní texty – Chov skotu a jeho čelná plemena (1954) a Chov koně a jeho čelná plemena (1954). Dále se prosadil jako uznávaný odborník u širokého okruhu chovatelů a odborníků řídících chov. Jim věnoval publikaci o metodách zlepšování plemen hospodářských zvířat, Základy nauky dědičnosti. Seznamoval je s novými výsledky výzkumu a praxe dosaženými doma a v zahraničí, při různých příležitostech jim přednášel, četné články pro ně uveřejňoval především v časopisu České hospodářské zvířectvo. Zajížděl na přehlídky zvířat, výstavy, výběry a chovatelské dny.

Vědecké instituce a státní orgány několikrát ocenily B. významné celoživotní dílo v oblastech obecné a speciální zootechniky, za objevné práce v živočišné výrobě a za pedagogickou činnost: byl řádným členem ČAZ, Masarykovy akademie práce, mimořádným členem ČAVU (1935) a KČSN (1940), byl 1948 zařazen na mezinárodním kongresu v Miláně na čtvrté místo světového žebříčku genetiků, 1954 byl zvolen akademikem ČSAZ, 17. 11. 1966 byl promován čestným doktorem VŠZ v Brně, kromě Řádu práce 1970 obdržel zlatou plaketu ČSAZ Za zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu a několik dalších vyznamenání. Obhájil vědeckou hodnost DrSc.

D: výběr: Moderní názory o původu a třídění plemen skotu, in: Zemědělský archiv, 1911; Das K. und K. Hofgestüt Lippiza am Karst, in: Deutsche landwirtschaftliche Tierzucht, 1912; Über den Einfluß des arabischen Blutes bei Kreuzungen mit besonderer Hinsicht auf das Lippizaner Pferd, in: Jahrbuch für wissenschaftliche und praktische Tierzucht, 1914; Kraniologická šetření o původu domorodého skotu v Čechách, in: Zemědělský archiv, 1917; O mikroskopicky zjistitelných rozdílech chlupů různých druhů a plemen Bovidů, in: Zemědělský archiv, 1918; Über die ursprüngliche Ziegenrasse in Böhmen, in: Zeitschrift für wissenschaftliche und praktische Tierzucht, 1918; Problémy dědičnosti v praktickém chovu domácího zvířectva, 1924; Směry chovu koní v Čechách, 1924; O karakulské ovci a možnosti jejího chovu v Čechách, 1924; Rázy skotu a jejich význam pro zemědělství, 1925; Kůň starokladrubský, 1925; Význam krevních linií pro chov dojného skotu, 1926; Česká plemena mizející a vymizelá, 1926; O vlivech působících variace délky gravidity u koní, 1927; Odchování mláďat mlékem kozím a kravským, 1929; Plemena skotu v ČSR, 1930; Jaký význam má váha koně, 1930; O žíru telat mlékem, 1932; Zužitkování spotřebované potravy u domácích zvířat, 1932; Zhlédnutí, 1932; Učebnice obecné zootechniky, 1–2, 1933; Význam individuální potence se zřetelem k pěstění krevních linií, 1934; Chov skotu, in: Zemědělská abeceda, 1947; Základy nauky dědičnosti vzhledem ke kontrole užitkovosti a dědičnosti, 1947; Chov skotu a jeho čelná plemena pro posluchače fakulty agronomické, 1954; Chov koně a jeho čelná plemena, 1954.

L: Album representantů, s. 899; B. Mansfeld, Průvodce světem techniky, 1938, s. 105; 150 let zemědělského učení v Brně, 1967, s. 127n.; J. Kopecký, Profesor F. B. – 85 let, in: Acta universitatis agriculturae, A 18, seš. 4, 1970, s. 813; Živočišná výroba 17, 1972, s. 337n.; Zemědělské noviny, 1. 4. 1972, s. 6 a 25. 4. 1972, s. 3; Náš chov 32, 1972, s. 213; J. Kunc, Kdy zemřeli? 1971–74, 1974, s. 17; L. Skala, Významné osobnosti českého zemědělství, 1992, s. 91n.; týž, Naši předchůdci, 1993, s. 32; ČAVU, s. 41.

P: Archiv ČVUT, fond Rektorát, osobní spisy profesorů a docentů ČVUT, 1914–46, kart. 2; Archiv MZLU, fond A 5 Plenární zasedání profesorského sboru VŠZ, Oslavy 150 let vysokého zemědělského učení, kart. 9; osobní archiv Libuše Březinové.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Libuše Březinová, Gustav Novotný