BARTOŠ Josef 1887–1952

Josef BARTOŠ
Narození	4. 3. 1887
Místo narození	Vysoké Mýto
Úmrtí	27. 10. 1952
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Literární historik, kritik nebo teoretik‎ Uměnovědec nebo historik umění‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 248-249
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/40293

BARTOŠ, Josef, * 4. 3. 1887 Vysoké Mýto, † 27. 10. 1952 Praha, estetik, hudební kritik, kulturní publicista a organizátor

Narodil se v rodině okresního hejtmana. Z jeho čtyř sourozenců byli vědecky a kulturně činní historik František Michálek B. (1889–1972) a dramatik, divadelní kritik a historik Jan B. (1893–1946). Dětství trávil vedle svého rodiště též v Rychnově nad Kněžnou, kde jeho otec zastával úřad okresního hejtmana. B. vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi (1897–1905). Tam rovněž získal hudební průpravu u skladatele Josefa C. Sychry. Na filozofické fakultě v Praze si zapsal češtinu a francouzštinu (1905–09, PhDr. 1910); svůj odborný záběr rozšířil i o uměnovědné přednášky (žák Otakara Hostinského a Zdeňka Nejedlého) a současně 1905–07 studoval na varhanické škole pražské konzervatoře (mimo jiné jako žák teoretika Karla Steckera). V posledním roce univerzitního studia 1908/09 navíc i vyučoval češtinu a francouzštinu na reálce v Ječné ulici. Školní rok 1909/10 strávil v Paříži a studoval na Sorbonně. Tam ho myšlenkově ovlivnil zvláště Henry Bergson a filozofie novoidealismu; F. X. Šalda, s nímž se B. později stýkal, pak definitivně jeho myšlení posunul do oblasti filozofie estetiky a k syntetickému pohledu na osobnosti české kultury. Po absolutoriu působil B. od 1910 jako suplent na reálce v Praze-Karlíně. V této době začal publikovat hudební referáty v Pokrokové revui (1911) a Z. Nejedlým byl vyzván ke spolupráci v časopise Smetana (1912–27). Zpočátku se po boku svého učitele účastnil sporů o umělecký odkaz Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka; své skeptické stanovisko k Dvořákově hudbě, promítající se mimo jiné v monografii Antonín Dvořák (1914), však brzy překonal a autora hodnotil spolu se Zdeňkem Fibichem, mladým Vítězslavem Novákem a Josefem Bohuslavem Foersterem jako hlavní zdroj novodobé české hudební tradice (monografie Zdeněk Fibich, 1914, Zdeněk Fibich, in: České postavy, 1941; rozbor Námluvy Pelopovy, 1941, aj.). 1913–18 a 1920–21 byl řádným profesorem na reálce v Rakovníku a svou práci směřoval k popularizaci umění, estetiky a osobností s ní spjatých (Jak naslouchati hudbě, 1916; Miroslav Tyrš, 1916; ed. M. Tyrš: O zákonech komposice v umění výtvarném, 1916). Pak přesídlil do Prahy a 1920–41 a od 1945 až do své smrti vyučoval na Státním reálném gymnáziu (dříve reálce) v Ječné ulici. Ve 20. a 30. letech se ve své tvorbě soustředil k filozofickým aspektům estetiky (Umění, 1922; O proudech v soudobé hudbě, 1924; Ilusionismus. Skeptická nálada přítomnosti, 1927) a objevně uváděl a sám překládal díla těch autorů, při jejichž studiu byl sám myšlenkově inspirován (E. Carriére Spisy a vybrané listy, 1922; H. Bergson Komika charakteru, 1926, s úvodem; B. Croce Brevíř estetiky, 1927, s obšírnou studií), z filozofických pozic přistupoval i k interpretaci díla svého přítele J. B. Foerstera (Josef Bohuslav Foerster, 1923, též edice a studie) a Otokara Ostrčila (Otokar Ostrčil, 1936). Vydával materiálově náročné práce Dějiny pražského Hlaholu 1911–1936 (1936) a Prozatímní divadlo a jeho opera (1938); B. životní dílo obdobného charakteru Dějiny zpěváckých spolků v Čechách zůstalo v rukopise. 40. a 50. léta znamenala u B. návrat k smetanovskému bádání v souvislosti s osobností Smetanova libretisty Josefa Wenziga, zejména kritická vydání libret Dalibora (1944) a Libuše (1951). B. ediční, publicistická a organizátorská činnost kulminovala ve 20. a 30. letech. 1921 založil a redigoval Český časopis estetický, 1921–28 psal hudební kritiky pro Prager Presse, 1939 až květen 1945 pro Národní práci, pak přispíval do Práva lidu (do zániku deníku 1948). Pětadvacet let byl jednatelem Společnosti Bedřicha Smetany a hojně přispíval do obou časopisů Smetana, v jejichž redakčním kruhu působil. Dále byl předsedou Foersterovy společnosti a redaktorem Zpráv Foersterovy společnosti a Zpráv Ostrčilovy společnosti, jednatelem a předsedou Klubu českých hudebních referentů. Znalost několika jazyků, také rumunštiny, ho přivedla k účasti na organizaci Světových kongresů hudební kritiky (při prvním kongresu v Bukurešti 1929 byl B. vyznamenán rumunským státním řádem, druhý kongres 1930 v Praze organizačně zaštiťoval). Organizoval a spoluorganizoval rovněž řadu hudebních a jiných výstav (J. B. Foerster, 1935, 1950; J. Herold, Rakovník 1935; Památky české hudební kultury, 1936; Zikmund Winter, Rakovník 1936; J. Wenzig, 1936; E. Axman, Kroměříž 1949). Kulturní akce inicioval a pořádal i v regionálním měřítku, zvláště v Rakovníku, kde byl členem Musejního spolku královského města Rakovníka a okresu rakovnického a přispěvatelem jak Muzejního věstníku, tak Rakovnických novin. Koordinoval také tamní oslavy pěvce Karla Buriana (studie Karel Burian, Rakovník 1934), houslisty Jiřího Herolda (uspořádal a přispěl do sborníku Za Jiřím Heroldem, Rakovník 1934) a zvláště sérii kulturních akcí tzv. Wintrova roku 1936 (uspořádal a přispěl do sborníku Zikmund Winter a Rakovník, 1937). Připomínku významu regionu pro založení Sokola publikoval v monografii J. Fügner (Rakovník 1934), podílel se též na sborníku Malátův památník (Nový Bydžov 1940) a na Almanachu státního reálného gymnasia v Praze, Ječná ulice (1948).

D: HSN 2, 1937, s. 42 (kde bibliografie díla); HS 1, s. 57n. (s bibliografií).

L: F. M. Bartoš, Z kroniky Bartošova rodu, soukromý tisk, 1938; F. Pala, Šedesátka dr. B., in: Věstník muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, sv. 32, 1947, s. 30n.; PSN 1, s. 175; OSND 1/1, s. 464; Malá encyklopedie hudby, 1983, s. 55; KSN 1, s. 437; SČF, s. 24; SČSVU 1, s. 99; HS 1, s. 57; J. Bartoš, Vzpomínky na Rakovník, soukromý tisk Okresního muzea v Rakovníku k 160. výročí nejstarší české reálky – Gymnázia Zikmunda Wintra v Rakovníku, 1993, ed. V. Brožová s předmluvou na s. 3n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Věra Brožová