BERNT Johann Joseph 1770–1842
Johann Joseph BERNT | |
Narození | 14. 9. 1770 |
---|---|
Místo narození | Litoměřice |
Úmrtí | 27. 4. 1842 |
Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
Povolání | Lékaři |
Citace | Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 454-455 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/41262 |
BERNT, Johann Joseph, * 14. 9. 1770 Litoměřice, † 27. 4. 1842 Vídeň (Rakousko), soudní lékař, pedagog, průkopník očkování proti neštovicím
Gymnázium absolvoval v rodných Litoměřicích, filozofická studia 1789–92 na pražské univerzitě, kde 1792–97 vystudoval i lékařskou fakultu. 1797 byl promován doktorem medicíny, 1807 si rozšířil aprobaci na magistra porodnictví. Po promoci působil krátce jako praktický lékař v Litoměřicích a 1798–99 v České Lípě. 1799 přijal místo továrního lékaře v Kosmonosech. 1801 podnikl studijní cestu do Bambergu, kde se seznámil s výsledky vakcinace. 1804–07 pracoval jako lékař v komisi ustavené v době hladu v Krkonoších. 1808 byl jmenován členem vakcinační komise. Po spojení oborů soudní lékařství a lékařská policie (1807), které do té doby na pražské lékařské fakultě přednášeli jen mimořádní profesoři, byl B. v únoru 1808 jmenován prvním řádným profesorem obou oborů. V červenci 1813 odešel na lékařskou fakultu do Vídně, tam pak působil až do smrti. Byl schopným organizátorem, pedagogem i uznávaným vědeckým pracovníkem. Zasloužil se o rozšíření očkování proti neštovicím v Čechách, kde se tato účinná metoda boje proti chorobě s vysokou úmrtností a trvalými zdravotními následky, objevená 1796 anglickým lékařem E. Jennerem, šířila poměrně pomalu. Ve výuce soudního lékařství prosazoval zásadu, že posluchači mají nejen pitvat zemřelé, ale seznamovat se i s poraněními a poškozeními u živých pacientů. 1818 se mu podařilo ve vídeňské všeobecné nemocnici zřídit pro výuku soudního lékařství zvláštní amfiteátr, který budil obdiv zahraničních kolegů. Zavedl řadu nových vyšetřovacích metod, které výrazně přispěly k rozvoji soudního lékařství. Jeho četné studie byly přínosem i pro patologickou anatomii a B. učebnice patřily v německy mluvících oblastech k nejrozšířenějším. Publikoval řadu monografií i časopiseckých studií. Od 1832 se stal spoluredaktorem významného rakouského lékařského časopisu Medizinische Jahrbücher des österreichischen k. k. Staates.
D: Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, Prag – Wien 1813; Systematisches Handbuch der Staatsarzneikunde, Wien 1816; Systematisches Handbuch der öffentlichen Gesundheitspflege, Wien 1818; Beiträge zur gerichtlichen Arzneikunde I–IV, Wien 1818–1823.
L: A. C. P. Callisen, Medicinisches Schriftsteller-Lexicon der jetzt lebenden Aerzte, Wundärzte, Geburtshelfer, Apotheker u. Naturforscher aller gebildeter Völker 2, Copenhagen 1830, s. 178n., 26, s. 264n. (kde bibliografie); Wurzbach 1, s. 231n.; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte aller Zeiten u. Völker 1, Wien – Leipzig 1884, s. 425; RSN 1, s. 655; ADB 2, s. 504n.; ÖBL 1, s. 77; BSPLF 1, s. 79n.; E. Lesky, Die Wiener medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 112n.
Ludmila Hlaváčková