BUDOVEC z Budova Václav 1551–1621

	Václav BUDOVEC z Budova
Narození	28. 8. 1551
Místo narození	Červené Janovice u Kutné Hory
Úmrtí	21. 6. 1621
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Náboženský nebo církevní činitel‎; Náboženský publicista‎; Spisovatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 288-289
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/43175

BUDOVEC z Budova, Václav, * 28. 8. 1551 Červené Janovice u Kutné Hory, † 21. 6. 1621 Praha, politik, diplomat, náboženský myslitel, spisovatel

Narodil se v Janovičkách (nyní Červené Janovice) jako syn českobratrského rytíře Adama B. z Budova a jeho manželky Johanky z Chlumu. Krátce studoval na pražské univerzitě, několik let strávil ve Wittenbergu (Německo), pokračoval pobytem v Ženevě (Švýcarsko) a ve Francii, cestoval do Anglie, při návratu navštívil Nizozemí, Dánsko a Rostock (Německo). 1577–84 sloužil jako hofmistr císařského vyslance Jáchyma ze Sinzendorfu v Konstantinopoli. Během tohoto pobytu se naučil turecky i arabsky a seznámil se s učením islámu, na kterém údajně nenašel nic, co by mohl ocenit. Ani pravoslavné křesťanství ho nenadchlo.

Po návratu se stal soudcem apelačního soudu. 1586 se oženil s Annou z Vartemberka, narodil se jim syn Adam (1587 až 1621) a dcera Magdalena (ta záhy zemřela). Intenzivně se věnoval správě majetku (v Praze vlastnil dům v Kaprově ulici, později v Týnské ulici, hlavní rezidenci si vybudoval v Mnichově Hradišti, které zdědil 1602 po strýci). Celý život sepisoval náboženské a historické spisy, jeho díla vytvořená od 1608 byla úzce provázána s vlastní politickou činností. Vzhledem k jazykovým znalostem vstupoval do kontaktu se zahraničními diplomatickými poselstvy, která přicházela do Prahy.

Po vyhlášení císařského mandátu proti jednotě bratrské 1602 se ujal obhajoby jejích zájmů na českém zemském sněmu a stal se tam významným řečníkem. 1607 byl v důsledku politické aktivity i jistého majetkového vzestupu přijat do panského stavu; následujícího roku zprostředkovával mír mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem arcivévodou Matyášem po jeho vpádu na Moravu a do Čech. Zasloužil se o příklon české stavovské obce k Rudolfovi.

Na zemském sněmu 1609 vedl vyjednávání o náboženskou svobodu pro nekatolíky a sepsal návrh, který se stal základem Rudolfova Majestátu. Ve vypjatých chvílích zažehnal svými veřejnými projevy hrozbu lidových nepokojů. Rovněž později, v obtížné situaci po vpádu Pasovských do Čech a v době abdikace císaře Rudolfa II., sehrál významnou roli. V následujících letech byl jedním z vůdců stavovské opozice a snažil se eliminovat její vnitřní rozpory. Po Rudolfově Majestátu se stal také jedním ze stavovských defenzorů. Udržoval přátelské vztahy s Karlem starším ze Žerotína, byť se jejich názory na další postup při prosazování stavovských zájmů lišily. Byl také členem a vůdčí osobností komise, která 1608–17 připravovala revizi zemského zřízení.

Účastnil se jako jeden z hlavních aktérů českého stavovského povstání. Byl přítomen na tajné schůzce v paláci Smiřických 22. 5. 1618, při které byl dohodnut další postup odpůrců posilování panovnické moci. Následujícího dne sděloval B. poté defenestrovaným místodržícím při improvizovaném soudu obvinění z porušení zemského zřízení. Ve stavovské vládě byl jedním z třiceti direktorů. Kromě toho mu bylo svěřeno řízení apelačního soudu, který však v době povstání nezasedal. Před volbou Fridricha Falckého českým králem vypracoval právní rozklad, že Ferdinand II. nebyl řádně dosazen na český trůn, v rozporu s vlastním postojem z roku 1617.

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře zajistil odchod své rodiny do exilu; sám se nechal zatknout zemským místodržícím Karlem z Lichtenštejna a stal se jedním ze 27 popravených vůdců stavovského povstání.

D: Krátkej spis o zlatém budoucím a již nastávajícím věku, 1584; Antialkorán. To jest: Mocní a nepřemožení důvodové toho, že Alkorán Turecký z ďábľa pošel, a to původem Ariánů s vědomým proti Duchu Svatému rouháním. Rukopis 1593, upravené vyd. 1614; totéž (ed. N. Rejchrtová), 1989; Česká kronika, 1584–1588; Kšaft duchovní, 1596; Nicodemus Philadelphus 1597; Poznamenání, jakým způsobem mandátové královští v království českém … na Bratří anebo Jednotu Bratrskou vycházejí, 1603 (ed. J. Śliziński); Rękopisy Braci Czeskich, Wrocław 1958, s. 203n.; Kratičké poznamenání o přitažení Jeho Milosti arciknížete Matyáše, 1608; Historica narratio, 1609; Acta sněmu 1609–1610; Martina Luthera Antisocinus, Amberg 1614; Circulus et Horologium, 1614; Circulus lunaris et solaris, 1616; Gnomon apologeticus Circuli horologii historici, 1617; V. B. z B. korespondence z let 1579–1619 (ed. J. Glücklich), 1908; Nová korespondence V. B. z B. z let 1580–1616 (ed. J. Glücklich), 1912; Nová redakce zemského zřízení království českého z posledních let před českým povstáním (ed. J. Glücklich), 1936. Někteří badatelé připisují B. další díla vydaná anonymně či pod pseudonymy.

L: A. Gindely, Geschichte der Ertheilung des böhmischen Majestätsbriefes von 1609, 1858; F. M. Bartoš, Ze zápasů české reformace, 1959, s. 80n.; K. Jireček, V. B. z B. v Cařihradě, in: ČNM 51, 1877, s. 417n., 580n.; Č. Zíbrt, Nové zprávy k životopisu V. B. z B., tamtéž 73, 1899, s. 78n.; J. Glücklich, O historických dílech V. B. z B., 1911; J. Petráň, Staroměstská exekuce, 1972, passim; N. Rejchrtová, Politické názory V. B. z B., 1972 (disertační práce FF UK); táž, V. B. z B., 1984; P. Kneidl, Trosky knihovny V. B. z B., Strahovská knihovna 5–6 (1970–71), s. 369n.; H. Bočková, Rytíř křesťanský V. B. z B., in: SPFFBU (řada 5) 1, 1998, s. 19n.; Z. R. Nešpor, V. B. z B. hodnotící recepce islámu, in: Religio 9, 2001, č. 2, s. 139n.; RHB 1, s. 238n.; OSN 4, s. 852n.

P: pomníky a památní desky: Červené Janovice, náves; Praha, Staroměstské nám. (památník 27 popravených pánů, rytířů a měšťanů); Praha, Týnská ul., čp. 627; Mnichovo Hradiště, zámek; pamětní mince 1993.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Kůrka

Palác Budovců z Budova v Praze