DRAŽIC Jan IV. z ?1250–1343

	Jan IV. z DRAŽIC
	Portrét ; Znak Jana IV. z Dražic ;
Datum narození	okolo 1250
Místo narození
Datum úmrtí	5. 1. 1343
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Náboženský nebo církevní činitel‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 368–369. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46942

z DRAŽIC, Jan IV., * kolem 1250 ?, † 5. 1. 1343 Praha, biskup, diplomat

Narozen v rodě drobnější středočeské šlechty s tradicí přímé služby církvi a králi. Otec Řehoř (Řehník) byl jedním z úředníků dvora Přemysla Otakara II. a podkomoří královny, matka Anna pocházela z vladyckého rodu ze Skyšic. Oba známí otcovi bratři, Abel a Trojan, byli kanovníky (u sv. Jiří a v pražské kapitule), děd Budivoj (Budislav) byl, zřejmě po ovdovění, uváděn 1264 rovněž jako pražský kanovník, pak probošt mělnický a 1296–98 jako děkan pražské kapituly. Prastrýcem D. byl pražský biskup Jan II. (v úřadě 1227–36), s rodem byl spřízněn i biskup Jan III. (1258–78). Jako kanovníci nebo arci jáhni je známo i osm D. synovců. Rod vymřel ve druhé polovině 14. století.

D. byl prvně zmíněn 1274 jako držitel farního beneficia v Žatci a současně pražský a vyšehradský kanovník. 1301 byl Václavem II. vybrán a kapitulou zvolen pražským biskupem, králem investován a vysvěcen na biskupa Petrem z Aspeltu, tehdy basilejským biskupem a kancléřem Václava II. 1304 založil v katedrále bohatě nadaný rodový oltář sv. Silvestra. Bojů o trůn po vymření Přemyslovců se příliš neúčastnil, ke králům Rudolfovi Habsburskému i Jindřichu Korutanskému si zachoval odstup, podmíněný i konfiskací kostelního pokladu Rudolfem. Vojenskou spoluúčastí biskupských sborů podpořil až Jana Lucemburského: při dobývání Kutné Hory a Prahy, při tažení na Moravu 1311, na Slovensko a 1315 při dobývání východočeských měst. 1313 doprovázel krále Jana na říšský sněm v Norimberku, 1315 se stal na několik měsíců zemským správcem. V následujících letech vrcholících panských bojů se stáhl do ústraní.

Již 1306–08 prosadil důsledné respektování biskupské pravomoci nad farnostmi. 1308 konal diecézní synodu, jejíž statut se jako první v pražské diecézi dochoval. Shrnul v něm základní normy církevního práva. D. vizitace benediktinských klášterů následujících let souvisela s metropolitovou vizitací diecéze a obojí výsledky sloužily biskupově informaci před účastí na viennském koncilu (1311–13). Po návratu z Vienne konal na podzim 1312 další synodu. Zlomkovitě dochovanými statuty byly doloženy rovněž synody z 1329–32, 1333, 1334, 1336 a před 1341.

V období 1313–15 probíhala v Čechách první kacířská vyšetřování valdenských, kteří sem uprchli z rakouských zemí, a současně vyšetřování pravověrnosti filozoficko-lékařského spisu mistra Richardina z Pavie, zřejmě učitele na pražské kapitulní škole a biskupova chráněnce. Spis byl odsouzen a Richardin vypovězen z Prahy. V následujících letech se D. dostal do řady sporů se šlechtici nebo městy; ze sporů se stal biskupovi osudným konflikt s litoměřickým proboštem Jindřichem ze Šumburka, kterého po návratu z Vienne sesadil. Jindřich sestavil na biskupa obsáhlý žalobní spis, v němž ho mj. představil jako ochránce kacířů. Žalobu předal v zimě 1316 papeži Janu XXII. V Čechách po kulminaci domácích bojů vypukl na jaře 1317 hlad. Tehdy D. sepsal a dal do oběhu list vyzývající k obecnému smíru. Sám ostře vystupoval proti rušitelům veřejného pokoje a církevními tresty stíhal i nejmocnější šlechtice. Před uzavřením dohod mezi spornými stranami na sněmu v Domažlicích však obdržel list Jana XXII., který reagoval na Šumburkovu žalobu, biskupa suspendoval a předvolal ke kurii k vyšetřování. D. odcházel do Avignonu 1318 a navrátil se až po jedenácti letech, 1329.

Z průběhu biskupova sporu u kurie se nedochovaly žádné záznamy. Jisté je jen to, že postup procesu závisel na vnitropolitické a církevněpolitické situaci Čech, takže ke změně od biskupovi krajně nepříznivého stavu vyšetřování k situaci jemu příznivé došlo na přelomu let 1324/25. V dalších letech už D. mohl nepřímo ovlivňovat situaci ve své diecézi využitím papežských provizí na důležitá správní beneficia, především arcijáhnů; systém se tehdy v Čechách prvně soustavněji uplatnil. Proto po biskupově návratu proběhla celkem rychle restituce biskupských statků i obnova diecézní správy. Po návratu za vedl funkci biskupského inkvizitora (vedle inkvizitora papežského působícího od 1318). Během jeho nepřítomnosti se změnil oficialát v trvale působící úřad, když do čela vedle něho působící biskupovy kanceláře nastoupil kancléř. Od D. nepřítomnosti působil v pražské diecézi také světící biskup a zřejmě v té době vznikl znak pražského biskupství (zlaté břevno v černém poli). Pravidelně fungující administrace diecéze umožnila biskupovi věnovat se záležitostem širšího politického a kulturního dosahu, k nimž vesměs získal podněty na jihu Francie. Po kulminaci sporů mezi farním klérem a mendikanty prosadil 1334 uplatnění zásad buly Bonifáce VIII. Super cathedram, která je normovala. Současně jmenoval zvláštního stálého kazatele v katedrále a nahradil jím kazatelské působení mendikantů. Při pražské kapitule založil tři nové prebendy, v katedrále fundoval další dva oltáře (sv. Vavřince a Anny a sv. Marty, ten spolu se synovcem), vybudoval náhrobek sv. Vojtěcha a připravil vlastní hrobku s pozlaceným reliéfním obrazem (zanikly při gotické přestavbě katedrály). Ještě v prvém desetiletí 14. století goticky přestavěl staroměstský kapitulní kostel sv. Jiljí a vybudoval kamennou věž a hospodářské budovy biskupského dvora na Malé Straně. Po návratu z Avignonu vyzdobil freskami kapli a palác dvora. Soustavnou pozornost věnoval založení kláštera augustiniánských kanovníků. Tento řád, v Čechách 14. století mimořádně významný, uvedl z jihu Francie do Čech. Když Staré Město pražské znemožnilo vybudování kanonie na svém území, založil ji biskup 1333 v biskupském městě Roudnici. Záhy nato dal avignonským stavitelem postavit kamenný most přes Labe a založil špitál. Kanonii věnoval i rukopisy, které si pořídil v Avignonu a poté v Čechách. Inicioval vznik kroniky Františka Pražského a svodu dějepisných spisů o historii Čech počínaje legendami do jeho současnosti (rukopis G5 Pražské kapitulní knihovny), jenž souvisel s výrazným, křesťansky motivovaným národním cítěním biskupovým.

V době episkopátu D. se ustálily všechny hlavní formy církevní správy a 1341 byla pražská diecéze definitivně vyňata z pravomoci mohučského metropolity. Kulturními iniciativami vytvořil Jan IV. spojnici mezi králi Václavem II. a Karlem IV. Pohřben byl v pražské katedrále.

Zdeňka Hledíková

Literatura

RSN 4, s. 281
OSN 7, s. 948–949
OSND 2/1, s. 245
MSN 2, s. 384
MČE 2, s. 182
BL 2, s. 55
V. Chaloupecký, J. IV. z D., poslední biskup pražský, 1908
J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 153–154
M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 68–72
Z. Hledíková, Biskup J. IV. z D. (1301–1343), 1991 (s bibliografií)
táž, J. IV. z D. a Avignon, in: Svět české středověké církve, 2010, s. 451–460.

Prameny

J. Zachová (ed.), Kronika Františka Pražského, in: FRB, series nova 1, 1997
listiny in: Regesta Bohemiae et Moraviae II–IV, J. Emler (ed.), 1882–1892
formulář v regestech, in: Z. Hledíková, Cancellaria Johannis de D., in: AUC – Philosophica et historica 2 (Z pomocných věd historických IX), 1991, s. 29–59.

Reference

Bibliografie dějin českých zemí
A <code>unique_value_constraint</code> constraint is assigned to the "ID NK ČR AUT" property which only permits unique value assignments and the jx20070731011 value annotation was already found to be annotated in the "JAN IV. z Dražic Jan IV." subject.
A <code>unique_value_constraint</code> constraint is assigned to the "ID Wikidata" property which only permits unique value assignments and the Q1188916 value annotation was already found to be annotated in the "JAN IV. z Dražic Jan IV." subject.