DUCHEK Adalbert 1824–1882

	Adalbert DUCHEK
	;
Datum narození	1. 12. 1824
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	2. 3. 1882
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Lékaři‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 422–423. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/45978

DUCHEK, Adalbert (též Vojtěch), * 1. 12. 1824 Praha, † 2. 3. 1882 Vídeň (Rakousko), lékař-internista, pedagog

Syn malostranského lékaře, asistenta katedry speciální přírodovědy a 1829/30 děkana Lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity Andrease D. Vystudoval v Praze malostranské gymnázium, filozofii i lékařskou fakultu a po obhájení disertace o tuberkulóze páteře (Über die Wirbel-Tuberkulose) byl promován (Med. Dr. i Chir. Dr. 1848). Jako sekundář pak do října 1850 pracoval v pražském ústavu choromyslných, od listopadu 1850 ve všeobecné nemocnici. Brzy nabyl přesvědčení o důležitosti pitvy v diagnostice duševních chorob. Jeho práce o atrofii mozku jako příčině paralytické blbosti inspirovala k podobnému výzkumu ve Vídni K. Rokitanského a v Praze zaujala J. Hamerníka. Ten v září 1851 přijal D. na II. lékařskou kliniku jako asistenta. 1853 byl Hamerník zbaven profesury a D. pak v zimním semestru 1853/54 pracoval jako provizorní asistent zoochemického ústavu J. U. Lercha, v letním semestru jako provizorní prosektor patologicko-anatomického ústavu J. Engela, od listopadu 1854 opět jako asistent II. lékařské kliniky pod novým přednostou J. Hallou. Poznatky z těchto oborů zužitkoval v pracích o chování alkoholu v lidském těle, o kyselině hippurové, aldehydech aj. 1855 byl povolán jako profesor lékařské kliniky na lékařsko-chirurgické učiliště ve Lvově, odtud 1856 na univerzitu v Heidelbergu (kde zároveň suploval patologickou anatomii) a 1858 díky rostoucí proslulosti a zásluhou J. T. Dreyera na obnovenou Josefovu lékařsko-chirurgickou akademii ve Vídni (Josefinum). Zklamán z ustrnulosti a sebeuspokojení žáků zakladatelské generace druhé vídeňské lékařské školy, jejíž vliv na vývoj evropské medicíny slábl, vyzval 1861 v programovém článku k úsilí o sjednocení anatomie, experimentálně založené patologické fyziologie a klinické praxe ve funkčně zaměřenou klinickou medicínu. Sám na základě přesného klinického pozorování, hluboké znalosti patologické anatomie a přehledu odborné literatury sepisoval velké dílo o speciální patologii a terapii vnitřních nemocí. 1862 vydal první svazek o nemocích srdce, osrdečníku a tepen a nemocích hrtanu, průdušnice a štítné žlázy, v pokračování mu však bránila trvalá pracovní zátěž zvlášť poté, když byl 1871 na Oppolzerův návrh jednomyslně zvolen nástupcem J. Škody na I. lékařské klinice vídeňské všeobecné nemocnice. Patřil k oblíbeným lékařům, vynikajícím diagnostikům, terapeutům držícím střední cestu mezi nihilismem a polyfarmacií a vynikajícím klinickým učitelům (posluchačské záznamy D., Škodových a Oppolzerových přednášek spolu s jejich články zpracoval L. G. Kraus v opakovaně vydávané kompendium), přispěl do proslulé Piťhovy a Billrothovy učebnice obecné a speciální chirurgie statí o kurdějích. Další práce (mj. o anomálních formách tyfu a o nádorech mozku) uveřejnil ve vídeňských odborných časopisech, z nichž některé také redigoval.

Manželství s Marií, roz. Riedlovou, zůstalo bez dětí, své jmění odkázal vídeňské i pražské univerzitě na stipendia. Jako dvorní rada a člen Společnosti lékařů ve Vídni si uchoval sympatie k českému národnímu hnutí a chtěl podpořit i založení české akademie věd, jež promýšlel s J. Hlávkou a J. Jirečkem, ale zemřel ještě před její realizací. Navzdory těžké chorobě pracoval naplno do poslední chvíle. Byl pochován u svého letního sídla ve Weidlingu (u Klosterneuburgu). D. bustu od J. Grünhuta odhalili 1901 v arkádovém nádvoří vídeňské univerzity a jedna z ulic v Eßlingu ve XXII. vídeňském okrese dostala 1954 jméno Duchekgasse.

Pavel Čech

Dílo

výběr: Über Blödsinn mit Paralyse, in: Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde 8, 1851, č. 1, s. 1n.; Über das Vorkommen der Hippursäure im Harn, in: tamtéž 11 (3), 1854, s. 25n.; Standpunkte und Aufgaben, in: Medizinische Jahrbücher 17 (1), 1861, s. 1n.; Über den Skorbut, in: tamtéž, s. 39n.; Krankheiten des Herzens, des Herzbeutels und der Arterien, Krankheiten des Larynx, der Trachea und Schilddrüse, in: Handbuch der speciellen Pathologie und Therapie 1, Erlangen 1862; Scorbut (Scharbock), scorbutus, in: F. Pitha – T. Billroth (ed.), Handbuch der allgemeinen und speciellen Chirurgie 1, 2. Abt. A, Erlangen 1876, s. 273n.

Literatura

L. G. Kraus, Compendium der speciellen Pathologie und Therapie mit Zugrundelegung der klinischen Vorträge der Professoren Skoda, Oppolzer, Duchek, Wien – Leipzig 1873
RSN 11, s. 383n.
Allgemeine Wiener medizinische Zeitung, 1882, s. 110
ČLČ 21, 1882, s. 145
Wiener medizinische Blätter, 1882, s. 309
Wiener medizinische Wochenschrift 32, 1882, s. 255n.
Wiener medizinische Presse 23, 1882, s. 315n.
Prager medizinische Wochenschrift 7, 1882, s. 99
Mittheilungen des Wiener Doctoren-Collegium 1882, č. 8, s. 76
T. Puschmann, Die Medizin in Wien während der letzten 100 Jahre, Wien 1884, s. 276, 281n., 286, 296, 300, 303 A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Aerzte aller Zeiten und Völker 2, Wien – Leipzig 1885, s. 225n.
6, Wien – Leipzig 1888, s. 717
AČL, s. 48 (kde další literatura)
E. Albert, In memoriam, in: Osvěta 20, 1890, č. 5, s. 395n.
L. Eisenberg, Das geistige Wien, Künstler und Schriftsteller-Lexikon II, Medizinisch-naturwissenschaftlicher Teil, Wien 1893, s. 587n.
OSN 8, s. 131–132
Die deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., 1899, s. 204, 259, 291
J. Pagel, Biographisches Lexikon hervorragender Ärzte des 19. Jahrhunderts, Berlin – Wien 1901, s. 419
MSN 2, s. 422
KSN 3, s. 531
L. Schönbauer, Das medizinische Wien, Berlin – Wien 1947, tab. 57, s. 264n., 344, 351, 369, 453
O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1954, s. 39, 72, 126, 167n.
ÖBL 1, s. 201
E. Lesky, Die Wiener medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 136, 247, 308n., 318, 336, 507, 533n., 549
Koerting, s. 162, 184, 187
E. Wondrák, Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii, 1968, s. 11n., 21
BL 1, s. 284
H. Wyklicky, Das Josephinum, Wien 1985, s. 112n.
BSPLF 1, s. 88n.
Czeike 2, s. 105n.

Prameny

Archiv hlavního města Prahy, matrika narozených MIK N15, fol. 570, pag. 359
Juventus gymnasii Micro-Pragensis e moribus et progressu in literis censa exeunte anno scholastico MDCCCXL, Pragae 1840
Archiv UK Praha, Matricula facultatis medicae Pragensis ab anno 1784, s. 112n.
LA PNP Praha, fond Eiselt, Bohumil Jan, č. př. 4/21, 2 dopisy B. J. Eiseltovi (1861).

Reference