EITELBERGER Rudolf 14./1817–1887

	Rudolf EITELBERGER
Datum narození	14. 4. 1817 nebo 17. 4. 1817
Místo narození	Olomouc
Datum úmrtí	18. 4. 1887
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Uměnovědec nebo historik umění‎
Významnost	D
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46217

EITELBERGER, Rudolf, * 14./17. 4. 1817 Olomouc, † 18. 4. 1885 Vídeň (Rakousko), historik umění, estetik, muzejní pracovník

Byl synem Johanna E., důstojníka rakouské armády povýšeného za zásluhy do šlechtického stavu s přídomkem von Edelberg, a Magdaleny, roz. Doppelmeyerové. 1827–34 studoval na gymnáziu a pak právní nauky na univerzitě v Olomouci. 1837 přesídlil do Vídně, kde poslouchal klasickou filologii a filozofii. Již 1838–39 získal místo asistenta v ústavu latinského jazyka a literatury u Franze Fickera. Zabýval se estetikou, pak pod vlivem Josefa Daniela Böhma, sběratele, medailéra a pedagoga, a Gustava Adolfa von Heidera, pozdějšího prezidenta AVU ve Vídni, dějinami umění a uměleckého řemesla. Od 1847 přednášel jako soukromý docent teorii a dějiny umění na filozofické fakultě i na polytechnice. 1848 redigoval prorevolučně zaměřený list Wiener Zeitung a ostře vystoupil proti metodám výuky umění Ferdinanda Georga Waldmüllera, profesora vídeňské AVU. 1851 mu byla bez udání důvodů zamítnuta žádost o profesuru v oboru teorie a dějin umění, patrně kvůli dřívějším politickým postojům. Přijal nabídku na studijní pobyt v Itálii. Po návratu 1852 byl jmenován mimořádným profesorem dějin a archeologie umění na vídeňské univerzitě, 1863 profesorem řádným. Založil první samostatný ústav dějin umění, jeden z nejstarších v Evropě, reprezentoval starší nebo též první vídeňskou školu dějin umění. Mezi jeho žáky patřili Moriz Thausing, Franz Wickhoff, Hubert Janitschek či Hugo von Tschudi, ovlivnil i další představitele dějin umění a muzejnictví, jako např. Wilhelma von Bode a Justa Brinckmanna. Cílem oboru i výuky v E. pojetí bylo seznamovat s uměleckými díly veřejnost. Umění podle E. odráželo myšlenky, emoce, víru společnosti a zprostředkovávalo je dalším generacím. Vydal dvousvazkový soupis středověkých památek v rakouském mocnářství (1858–60), dále 1871–82 redigoval osmnáctisvazkovou edici k dějinám umění a 1879–84 byly ve čtyřech svazcích uveřejněny jeho nejvýznamnější práce.

E. 1850 přispěl ke vzniku Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (Ústřední komise pro výzkum a zachování stavebních památek), 1856–58 redigoval její časopis Mittheilungen der k. k. Centralcommission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. Spoluzaložil s Jacobem von Falke a za přispění tehdejšího nominálního ministerského předsedy arcivévody Rainera Österreichisches Museum für Kunst und Industrie (Rakouské muzeum pro umění a průmysl ve Vídni), vůbec první uměleckoprůmyslové muzeum v Evropě mimo území Velké Británie. V instituci, jejímž předobrazem se stalo muzeum v South Kensingtonu, pracoval 1864–85 jako ředitel. Postaral se o mohutnou akviziční činnost a utřídění sbírek na základě systému Gottfrieda Sempera, o otevření nové budovy na Stubenringu, vydávání časopisu Mittheilungen des k. k. Österreichischen Museums für Kunst und Industrie a založení uměleckoprůmyslové školy. Často přednášel ve výstavních prostorách, aby posluchače konfrontoval se sbírkovými předměty. Přispěl k nebývalému zájmu o činnost ústavu, jenž se stal vzorem pro nově vznikající uměleckoprůmyslová muzea např. v Brně, Olomouci a v Liberci. Účastnil se světových výstav v Londýně (1862), Vídni (1873) i v Paříži (1867, 1878), byl jmenován poradcem při ministerstvu kultu a vyučování pro záležitosti umění, snažil se o reformu výuky kreslení na národních a středních školách, 1872 se podílel na reorganizaci AVU, do jejíhož vedení byl zvolen již 1850, významně přispěl ke zdaru prvního mezinárodního kongresu dějin umění ve Vídni (1873). Stýkal se s umělci, sběrateli a mecenáši.

Byl ženatý s Pauline Ledererovou, po její smrti s Marií, dcerou profesora Franze Lotta z Göttingen. Od 2009 je z iniciativy občanského sdružení Za krásnou Olomouc udělována Cena R. E. za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v olomouckém regionu.

Otakar Kirsch

Dílo

výběr: Die Reform des Kunstunterrichtes und Waldmüllers Lehrmethode, Wien 1848; Die Kunstbewegung in Oesterreich seit der Pariser Weltausstellung im Jahre 1867, Wien 1878; Gesammelte kunsthistorische Schriften 1–4, Wien 1879–1884; Mittelalterliche Kunstdenkmäler des österreichischen Kaiserstaates 1–2, Stuttgart 1858–1860 (s G. A. Heiderem a J. Hieserem); Quellenschriften für Kunstgeschichte und Kunsttechnik des Mittelalters und der Renaissance 1–18, Wien 1871–1882.

Literatura

ÖBL 1, s. 239–240
BL 1, s. 306–307
W. Schram, Das Leben und Wirken des Kunstforschers R. E. von E., in: Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde in Brünn, 1887, č. 5 (zvl. otisk)
J. Leisching, R. E. von E., in: ZGLM 15, 1911, s. 135 až 153
T. von Borodajkewycz, Aus der Frühzeit der Wiener Schule der Kunst geschichte. R. E. und Leo un, in: Festschrift für Hans Sedlmayr. K. Oettinger – M. Rassem (ed.), München 1962, s. 321–348
J. Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1, 1996, zvl. s. 152–153
K. Pokorny-Nagel, Zur Gründungsgeschichte des k. k. Österreichischen Museums für Kunst und Industrie, in: Kunst und Industrie. Die Anfänge des Museums für angewandte Kunst in Wien, P. Noever (ed.), Wien 2000, s. 52–89 a zvl. s. 57–75
M. Rampley, The Idea of a Scientific Discipline. R. von E. and the Emergence of Art History in Vienna 1847–1873, in: Art History 34, 2011, s. 54–79
Czeike 2, s. 159–160.

Reference