EUGEN Habsburský Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria 1863–1954

	Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria EUGEN Habsburský
	;
Datum narození	21. 5. 1863
Místo narození	Židlochovice (u Brna)
Datum úmrtí	28. 12. 1954
Místo úmrtí	Merano (Itálie)
Povolání	Voják nebo partyzán‎; Náboženský nebo církevní činitel‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 28–29. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/78663

EUGEN Habsburský, Ferdinand Pius Bernhard Felix Maria (též Habsburg), * 21. 5. 1863 Židlochovice (u Brna), † 28. 12. 1954 Merano (Itálie), arcivévoda, polní maršál, velmistr řádu německých rytířů, mecenáš

Byl nejmladším synem arcivévody Karla Ferdinanda Rakouského (1818–1874) a Alžběty Marie Rakouské (1831–1903). Studoval soukromě podle gymnazijních osnov, k tomu i dějiny umění, cizí jazyky a hru na klavír, vyučil se podle rodových tradic rovněž řemeslu, v jeho případě truhlářem. Jako starší bratři byl předurčen k vojenské dráze. Nejprve vystudoval Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Během své kariéry v několika posádkách v Rakousko- Uhersku rychle postupoval v hodnostech. 1877 byl jmenován poručíkem regimentu horských myslivců (Tiroler Jägerregiment). 1881–87 sloužil u husarů, pak jako major a podplukovník u pěšího pluku č. 100, od 1891 v jazygském a kumánském husarském regimentu. 1900 se stal komandantem velícího sboru a velícím generálem v Innsbrucku či komandantem pro Tyrolsko a Vorarlberg. Již 1901 byl generálem kavalérie a od 1908 působil jako generální vojenský inspektor. Na začátku první světové války velel 5. armádě na Balkáně, od 1915 armádě na jihozápadní frontě a 1916 byl polním maršálem. 1918 odešel do výslužby. Během vojenské kariéry neutrpěl porážku.

Již 1885 složil řeholní slib a po svolení císaře vstoupil 1887, v souladu s tradicemi vlastního rodu, do řádu německých rytířů, jehož velmistrem, posledním z řady Habsburků, 1894–1923 byl. Řád měl velký podíl na germanizaci severní Moravy a Slezska. Jako vzorný správce se zasloužil o zvelebení řádového hospodářství, modernizoval průmysl, zemědělství a lesní hospodářství, podporoval výstavbu železnic, zasazoval se o opravy far i kostelů, zavedl telefon z Karlovy Studánky do Vrbna pod Pradědem. Zakládal školy, dětské útulky, sirotčince, nemocnice, hospice; některá zařízení podporoval z vlastních peněz. 1898 získal z rodinného majetku pevnost Hohenwerfen u Salcburku, již dal přebudovat na své sídlo a kde umístil svoji sbírku zbraní a uměleckých předmětů. Dal přestavět hrad Bouzov, rekonstruovat zámek v Bruntále, v němž zřídil galerii, či udržovat lázně Karlova Studánka. V Jeseníkách pomáhal zakládat horskou službu. Propagoval automobilismus, jeho vlastní vůz měl rakouské číslo A 1.

Od dětství studoval umění a později založil několik cenných sbírek. Aktivně působil v uměleckých spolcích a sdruženích: byl protektorem Ústřední komise pro památkovou péči ve Vídni, Společnosti přátel hudby, dále pak nadace Mozarteum v Salcburku, Hudebního spolku v Innsbrucku, 1916–18 kurátorem Akademie věd ve Vídni, či čestným prezidentem Spolku pro nauku o historických zbraních v Drážďanech.

Za vojenské zásluhy, činnost velmistra, ochranu uměleckých a kulturních památek získal řadu ocenění: papežský Kristův řád a velkokříž Řádu svatého hrobu, pruský královský Řád černého orla, řád Pour le Mérite, velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie. Čestné doktoráty mu udělily univerzity ve Vídni, Innsbrucku, Záhřebu, kde byl jmenován i čestným členem Akademie věd.

Po pádu Rakouska-Uherska odmítl přísahu věrnosti Rakouské republice. Odstěhoval se do Švýcarska a do 1934 žil v Basileji. Navštěvoval opery, koncerty a studoval, přijal členství v Dobrovolném spolku basilejské památkové péče, Švýcarské heraldické společnosti i v Hornorýnském lodním spolku a zúčastňoval se zasedání Historické a antikvární společnosti, prostředkoval kontakty mezi příslušníky různých větví rodu. 1934 se směl vrátit do Rakouska, kde byl vřele přijat. Do září 1938 žil v řádovém konventu v Gumpoldskirchenu, za druhé světové války ve vlastním bytě ve vídeňské čtvrti Hietzing. Poté se usadil v Iglsu u Innsbrucku. Zemřel během rehabilitačního pobytu po zápalu plic. Byl pohřben v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku, kde po něm byla pojmenována ulice a 1957 odhalen památník.

Miroslava Kyselá

Literatura (výběr)

MSN 2, s. 633
NDB 4, s. 673
Z. Schildenfeld, Erzherzog E. 1863–1963. Ein Gedenkbuch, Innsbruck 1963
B. Hamannová, Habsburkové. Životopisné encyklopedie, 1996, s. 90-91
R. Rác, Arcivévoda Evžen Habsburský (1863–1954), velmistr Řádu německých rytířů, 2005
K. Vocelka – L. Keller, Soukromý svět Habsburků, 2011, passim (se soupisem literatury).

Prameny

MZA, Brno, fond E 67, sbírka matrik, kniha č. 2 196, řkt. f. ú. Židlochovice, matrika nar. pro Židlochovice, sv. V, kniha 337.

Reference