HLINKA Andrej 1864–1938

	Andrej HLINKA
	;
Datum narození	27. 9. 1864
Místo narození	Černová (č. o. Ružomberok, Slovensko)
Datum úmrtí	16. 8. 1938
Místo úmrtí	Ružomberok (Slovensko)
Povolání	Představitel stran nebo hnutí po r. 1848‎; Náboženský nebo církevní činitel‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 670–671. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/55578

HLINKA, Andrej, * 27. 9. 1864 Černová (č. o. Ružomberok, Slovensko), † 16. 8. 1938 Ružomberok (Slovensko), římskokatolický kněz, politik, publicista

Syn rolníka a vorařského faktora Andreje H. a jeho druhé manželky Márie, roz. Šulíkové; měl osm sourozenců. 1875–83 studoval na gymnáziích v Ružomberku a v Levoči. 1883–89 vystudoval teologii v kněžském semináři ve Spišské Kapitule, 1889 byl vysvěcen na kněze. 1889–1905 působil jako kaplan a farář ve vesnických farnostech na Oravě a Liptově, 1905 se stal farářem v Ružomberku, jímž zůstal až do smrti. Od devadesátých let 19. století byl veřejně činný, soustavně podporoval slovenské národně-emancipační hnutí a sympatizoval s nastupujícími křesťanskými politickými proudy.

1894 vstoupil do Uherské katolické lidové strany (Katolikus Néppárt) hraběte Nándora Zichyho, která se v duchu encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum hlásila ke křesťanskosociální orientaci a k národnostní toleranci. V jejím rámci H. rozvinul rozsáhlou duchovní, národní a osvětovou práci, ostře kritizoval sociální i národnostní politiku uherské vlády a státního aparátu. Publicisticky přispíval do slovenských periodik (Duchovný pastier, Národnie noviny, Katolícke noviny aj.). 1897 stál u zrodu Ľudových novín, které pak několik let redigoval. 1898 neúspěšně kandidoval v doplňovacích volbách do uherského parlamentu. Pro Uherskou lidovou stranu, která na přelomu století opouštěla principy národnostní tolerance a začala propagovat velkomaďarské stanovisko, bylo H. slovenské národní cítění nepřijatelné. Proto 1901 zmařila jeho další pokus o zisk poslaneckého mandátu. H. poté ze strany vystoupil a začal usilovat o vytvoření samostatné Slovenské ľudové strany (SĽS), jež by se opírala o slovenské rolnictvo a katolické duchovenstvo. Záměr však 1905 skončil neúspěchem, H. se podařilo pouze zformovat zvláštní katolické křídlo uvnitř Slovenské národní strany. V následujících letech spolupracoval s jejím martinským vedením i s opoziční skupinou hlasistů, přiklonil se k česko-slovenské vzájemnosti a spolupráci, orientoval se na kulturní a národní činnost českého a moravského kléru. Na pozvání Aloise Kolíska se na podzim 1907 vydal na přednáškové turné po českých zemích. V té době došlo k tragédii v Černové, kdy při potyčce související s neúspěšným pokusem o vysvěcení kostela maďarským farářem zastřelili uherští četníci patnáct slovenských rolníků. H., jemuž uherské úřady předtím zakázaly kostel vysvětit, poté přeměnil turné v protimaďarskou kampaň. Již mezi 1905–07 ostře vystupoval proti maďarizaci, odhaloval protislovenské a protilidové praktiky státních a samosprávných orgánů, požadoval všeobecné volební právo. Navzdory zákazu církevní hierarchie podporoval v parlamentních volbách 1906 slovenské kandidáty (zvláště Vavra Šrobára). Za trest byl spišským biskupem suspendován z kněžské funkce, od června do prosince 1906 držen ve vyšetřovací vazbě a následně za údajnou urážku maďarského národa odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody. Od listopadu 1907 do únoru 1910 si odpykával trest v Segedíně, který mu vynesl auru národního mučedníka. V segedínské věznici došlo u H. k zásadnímu obratu ve vztahu k české společnosti a politice, neboť pro něj byly principiálně nepřijatelné tehdejší představy českého tisku o tom, že by se mohl stát „slovenským Husem“. H., pro něhož katolická víra a církev představovaly nejvyšší hodnotu, se proto začal vymezovat vůči českému liberalismu, bezvěrectví a protikatolickým postojům. Po návratu z vězení získal zásahem Svaté stolice zpět ružomberskou faru. V politice se soustředil na osamostatnění SĽS, jehož definitivně dosáhl 1913, kdy se stal jejím předsedou a hlavním ideologem; po vypuknutí první světové války byly aktivity strany utlumeny. Na podporu katolického hnutí H. vybudoval instituce hospodářsko-kulturního charakteru (1906 Ľudová banka, 1910 Vydavateľský spolok v Bratislavě, 1917 tiskárna Lev v Ružomberku).

Na sklonku první světové války se ztotožnil s myšlenkou společného státu Čechů a Slováků a stal se členem Slovenské národní rady. V říjnu 1918 se zúčastnil shromáždění v Martině, na němž byla přijata Deklarace slovenského národa. 1918–19 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. Jako reprezentant konzervativního katolicismu se ale nedovedl ztotožnit s politickými a společenskými poměry v nové ČSR. Odmítal liberalismus, sekularismus a pokrokářství českého prostředí, stavěl se proti připravované pozemkové reformě, která ohrožovala církevní majetky, a proti státním zásahům do katolického školství. V listopadu 1918 inicioval zřízení Kněžské rady, jež měla organizovat církevní život na Slovensku, a o měsíc později obnovil činnost SĽS a dal podnět k založení jejího deníku Slovák. Bezprostředně poté začal uvažovat o programu autonomie Slovenska. Pod vlivem promaďarsky smýšlejícího Františka Jehličky odjel v létě 1919 na falešný pas do Paříže, aby mírové konferenci předložil memorandum se žádostí o uznání Slováků za svébytný národ a udělení autonomie v rámci ČSR. Ačkoliv H. cesta nepřinesla žádné výsledky, potenciálně ohrožovala jednání o poválečných hranicích republiky. Z tohoto důvodu byl H. po návratu do vlasti v říjnu 1919 zbaven poslaneckého mandátu, obviněn z vlastizrady a do jara 1920 internován na Mírově, v Brodku u Přerova a v Praze. Z vězení se dostal díky tomu, že byl v dubnu 1920 opětovně zvolen poslancem Národního shromáždění. Mezi 1920–38 byl vůdčí osobností Slovenské ľudové strany (od 1925 Hlinkovy slovenské ľudové strany /HSĽS/), která se pod jeho vedením stala nejsilnějším slovenským politickým subjektem v meziválečné ČSR. Programově se hlásil ke konzervativnímu katolickému klerikalismu a slovenskému autonomismu, jenž se vymezoval proti pražskému centralismu a politickému čechoslovakismu. V autonomii spatřoval všelék na řešení slovenských politických, ekonomických a sociálních problémů a předpoklad upevnění republiky jako celku. Ačkoliv nikdy neopustil platformu československé státnosti, k politickým elitám první republiky zaujímal opoziční stanovisko, s výjimkou let 1927–29, kdy byla HSĽS součástí pravostředové vlády tzv. panské koalice. Jako dlouholetý předseda poslaneckého klubu HSĽS v prosinci 1935 překvapivě podpořil kandidaturu Edvarda Beneše na funkci prezidenta republiky. V politickém životě meziválečné ČSR patřil k nejvíce rozporuplným a veřejný diskurz polarizujícím osobnostem. Měl sklon k autoritářským tendencím, vyznačoval se konfrontačním, nekonsenzuálním stylem politiky, pro politické souputníky i oponenty byl v řadě situací nevypočitatelným partnerem. H. byl také literárně činný. Vedle publicistické tvorby, včetně posmrtně vydané vzpomínkové knihy Zápisky z Mírova (1941), se věnoval psaní náboženské literatury, byl autorem modlitebních knížek a zpěvníků. 1921–38 stál v čele Spolku sv. Vojtecha, 1924 byl jmenován papežským komorníkem a 1927 apoštolským protonotářem. Byl pochován v mauzoleu v Ružomberku, odkud byly jeho ostatky v březnu 1945 odvezeny na dosud neznámé místo. Jeho jméno nesou ulice a náměstí v řadě slovenských měst.

Alena Táborecká, Zdeněk Doskočil

Dílo

výběr: Ako založíme gazdovsko-potravný a úverný spolok?, Ružomberok 1895; Katolícka autonómia (samospráva) v Uhorsku, tamtéž 1899; Vianočné piesne, Skalica 1901; Nábožný kresťan. Modlitebná knižka a cirkevný katolícky spevník, Liptovský Mikuláš 1905; Nábožné katolícke dieťa, Ružomberok 1920.

Literatura (výběr)

OSND 2/2, s. 1144
Tomeš 1, s. 468
Kolář Elity, s. 88–91
BLS 3, s. 463–465
V. Cháb, A. H. Život a politika, 1934
K. Sidor, A. H. (1864–1926), Bratislava 1934
A. Bartlová, A. H., tamtéž 1991
A. H. a jeho miesto v slovenských dejinách, tamtéž 1991
R. Holec, Tragédia v Černovej a slovenská spoločnosť, Martin 1997, rejstřík
F. Vnuk, A. H. – tribún slovenského národa, Bratislava 1998
Lexikón katolíckych kňazských osobností Slovenska, tamtéž 2000, s. 488–491
J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, 2005, s. 51
R. Letz – P. Mulík a kol., Pohľady na osobnosť A. H., Martin 2009
J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století, 2012, rejstřík
R. Letz, A. H. vo svetle dokumentov, Bratislava 2015
Odkaz A. H. a černovskej tragédie, R. Letz – Ľ. Hromják – P. Stano (eds.), tamtéž 2017
R. Holec, A. H. Otec národa?, tamtéž 2019.

Prameny

výběr: Slovenský národný archív, Bratislava, fond A. H. (osobní fond)
Liptovské múzeum, Ružomberok, osobní fond a stálá expozice
pamětní desky: Černová (s bustou), Ružomberok, Trnava
budova mauzolea v Ružomberku
sochy: Žilina (1994), Ružomberok (1998), autor L. Berák
papírová bankovka a pamětní mince s jeho portrétem (obojí v nominální hodnotě tisíc slovenských korun)
Řád A. H. I.–III. třídy (udělován 1993–2003).

Reference