HOŘEJŠ Antonín 1901–1967

	Antonín HOŘEJŠ
Datum narození	9. 4. 1901
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	18. 7. 1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Redaktor nebo žurnalista‎; Uměnovědec nebo historik umění‎; Mecenáš nebo organizátor hudebního života‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 103–104. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/49671

HOŘEJŠ, Antonín, * 9. 4. 1901 Praha, † 18. 7. 1967 Praha, muzikolog, redaktor

Syn kupce Josefa H. (* 1865) a Františky, roz. Bakovské (* 1873). Studoval na reálném gymnáziu a 1915–18 na obchodní akademii v Praze, 1919–21 pokračoval na obchodní akademii a 1921–23 na reálném gymnáziu v Bratislavě. 1921–23 byl mimořádným a 1923–27 řádným posluchačem Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, kde studoval hudební vědu u Dobroslava Orla a Frica Kafendy, dějiny umění u Františka Žákavce, filozofii u Bohuše Tomsy a Josefa Krále. Současně navštěvoval muzikologické přednášky Vladimíra Helferta na Filozofické fakultě MU v Brně a Gustava Adlera ve Vídni, soukromě si doplňoval znalosti kompozice u Alexandra Albrechta v Bratislavě. 1929 získal titul PhDr. za práci Taneční formy 17. a 18. věku v tabulaturách ze Slovenska. 1924–33 pracoval jako tajemník Obchodní a průmyslové komory v Bratislavě, kde měl na starosti problematiku umělecké výroby. Na její pokyn založil 1928 Uměleckoprůmyslové muzeum – první takto zaměřené muzeum na Slovensku. Téhož roku byla zřízena Škola uměleckých řemesel v Bratislavě, kde H. zpočátku působil jako člen kuratoria a 1930–34 jako pedagog. V muzeu vybudoval čítárnu se zahraničními časopisy z oblasti moderního umění, architektury, užitkové grafiky, uměleckého průmyslu a reklamy. Pro nedostatečnou finanční podporu města však muzeum neotevřelo stálou expozici a 1933 ukončilo činnost. H. se stal aktivním propagátorem moderního uměleckého průmyslu na Slovensku. V revue Nový svet publikoval příspěvky o moderní bytové kultuře, na potřebu zvýšení úrovně grafické úpravy tiskovin a knižní grafiky na Slovensku upozorňoval v časopise Slovenská Grafia (1929–33 jeho šéfredaktor), 1931–32 vydával avantgardní časopis Nová Bratislava, přinášející články o architektuře, literatuře, hudbě a divadle. 1931 publikoval s Janem Hofmanem sborník Moderná tvorba úžitková, do něhož přispěli Karel Teige, Jozef Vydra, Fridrich Weinwurm, Emil Belluš aj. Zasloužil se o založení bratislavské pobočky Svazu československého díla. Spoluorganizoval několik uměleckoprůmyslových výstav (Bratislava, 1927; Spišská Nová Ves, 1928; Košice, 1930).

H. se zároveň věnoval historii a současnosti hudebního života na Slovensku, napsal první syntetický přehled dějin slovenské hudby (publikovaný v Československé vlastivědě, 1935), soustředil se na významné slovenské skladatele (Ján Levoslav Bella, F. Kafenda, Mikuláš Moyzes, Mikuláš Schneider-Trnavský), publikoval příspěvky o českých (Bedřich Smetana, Josef Bohuslav Foerster, Jindřich Seidl) a světových tvůrcích (Johann Sebastian Bach, Franz Liszt, Johannes Brahms, Arnold Schönberg). Pečoval o povznesení úrovně hudebního života Bratislavy, působil v hudebním odboru Umělecké besedy slovenské, byl funkcionářem Bratislavského koncertního spolku, Akademického zpěváckého sdružení. V rukopise zanechal díla Hudba a divadlo v Bratislave (1924) a Haydn a Bratislava (1927). Byl autorem monografií a studií o hudbě a architektuře, uveřejňoval popularizační statě v tisku: Elán, Jednota, Slovenský denník, Ľudové noviny, Robotnícke noviny, Nová doba, Právo lidu, Klíč, Pressburger Zeitung, Neue freie Presse, Népszava. Pro neshody s ředitelem J. Vydrou 1934 odešel ze Školy uměleckých řemesel a do 1939 vedl vlastní reklamní agenturu Redopa. Názorově inklinoval k levici, byl členem Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR, Bloku inteligence Slovenska, spolupracoval s davisty (Vladimír Clementis, Ladislav Novomeský aj.). Po vzniku Slovenského státu 1939 musel opustit Slovensko. Usadil se v Praze: 1940–42 byl majitelem antikvariátu, 1942–46 ředitelem výrobního družstva Dorka, 1947–48 zaměstnancem podniku Československé sklárny, 1949–51 ministerstva zahraničního obchodu, 1951–54 členem Akčního komitétu pro výstavbu Památníku národního písemnictví, 1954–59 administrativním ředitelem, tajemníkem a poté 1959–61 vedoucím tajemníkem Svazu československých skladatelů. 1955 vydal monografii o Antonínu Dvořákovi, přeloženou do němčiny, angličtiny, francouzštiny a maďarštiny. S manželkou Amalií, roz. Zimákovou (* 1901), měl dva syny a dceru.

Anna Šourková

Dílo

O slovenskej hudobnej tvorbe, Bratislava 1928; 1922–32. Ing. arch. Alojs Balán a Ing. arch. Jiří Grossmann. 10 roků architektonické práce, tamtéž 1932; Juraj Tvarožek. Mestská sporiteľňa v Bratislave, tamtéž 1932 (s Z. Rossmannem); Hudba na Slovensku v 17. storočí, tamtéž 1954 (spoluautor); Antonín Dvořák, 1955; Slovenská hudba v období socializmu, Bratislava 1968; studie: Slovenská hudba, in: Československá vlastivěda. Díl VIII. Umění, 1935, s. 565–597.

Literatura

BLS 3, s. 599
ESL 2, s. 292
HS 1, s. 477
Knapík, s. 107
Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 2, 1981, rejstřík
Hudobný život a hudobné inštitúcie, in: L. Burlas, Slovenská hudobná moderna, Bratislava 1983, s. 24–26
Z. Šidlíková, Umeleckopriemyselné múzeum na Slovensku v roku 1928, in: Designum 16, 2010, č. 2, s. 14–17
K. Prešnajderová, A. H. – neúnavný propagátor nového Slovenska, in: Historie–Otázky–Problémy 8, 2016, č. 1, s. 65–76
Slovník divadelných kritikov a publicistov, in: https://kritici.theatre.sk/kritici-a-publicisti/horejs-antonin/ (se soupisem literatury, stav k 3. 5. 2022).

Prameny

Archív mesta Bratislavy, osobní fond

NM – České muzeum hudby, Praha, osobní fond.

Reference