HOLUBEC Karel 1906–1977

	Karel HOLUBEC
	;
Datum narození	30. 1. 1906
Místo narození	Pržno (u Vsetína)
Datum úmrtí	6. 1. 1977
Místo úmrtí	Třebíč
Povolání	Lékaři‎; Spisovatel‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 800. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/68127

HOLUBEC, Karel, * 30. 1. 1906 Pržno (u Vsetína), † 6. 1. 1977 Třebíč, lékař, spisovatel

Syn předčasné zemřelého vesnického učitele Josefa H. a jeho manželky Anny, který zanechal vdovu a dva potomky. Zásluhou nadace pro osiřelé děti H. vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. V dětství se projevil jeho výjimečný talent pro cizí jazyky spojený s touhou po poznávání různých národů a kultur. Obdržel stipendium Hlávkovy nadace ke studiu orientalistiky na Filozofické fakultě UK v Praze, ale na přání matky přešel na její Lékařskou fakultu (MUDr. 1930). Poté nastoupil jako asistent na chirurgické oddělení zemské nemocnice v Uherském Hradišti, kde si vybudoval pověst schopného lékaře.

H. se stal 1936 chirurgem ve Všeobecné nemocnici v Třebíči, v témže roce vstoupil do Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Ten ve španělské občanské válce (1936–39) podporoval demokratické síly v boji s fašismem. H. v rámci tohoto výboru, sdružujícího přes čtyřicet československých organizací a institucí, podnítil a spoluorganizoval peněžní sbírku. Z jejího výtěžku bylo pořízeno vybavení chirurgické polní nemocnice o sto dvaceti lůžkách, které bylo 1937 dopraveno do střediska mezinárodních brigád ve španělském Albacete. V dubnu 1937 tam dorazil H. s manželkou Marií Holubcovou, roz. Štědronskou (* 27. 5. 1913 Brno, † asi 2001), jež prošla kurzem pro všeobecné zdravotní sestry a osvojila si práci instrumentářky. H. se stal šéflékařem české zdravotnické skupiny tvořící 1. československý lazaret Jana Amose Komenského v Guadalajaře (přibližně 60 km severovýchodně od Madridu). V červnu 1937 byla skupina přesunuta do polní nemocnice v El Escorialu. Manželé se vrátili v dubnu 1938 do Československa. Během nacistické okupace jen díky přátelům unikali gestapu, 1942–45 se skrývali mezi personálem pražské Vinohradské nemocnice. V Praze navázal H. kontakt s lékaři Emerichem Polákem a Janem Zahradníčkem. Při Pražském povstání 1945 zajišťoval transfuzní službu. Poté odjel do terezínské Malé pevnosti a podílel se na likvidaci epidemie skrvnitého tyfu.

Roku 1945 přijal H. místo primáře chirurgického oddělení nemocnice v Třebíči (až do 1967, potom ambulantní chirurg), později zastával funkci ředitele. 1946 se habilitoval z chirurgie na Lékařské fakultě MU v Brně. 1950 podnikl studijní cestu do SSSR, 1955 se zúčastnil konference o účincích atomového záření, která probíhala v Hirošimě a Nagasaki. Z pověření OSN byl 1960 vyslán do Konga, kde organizoval zdravotnickou pomoc obyvatelstvu. Se stejným posláním působil 1961–62 v Maroku a 1967–69 v Etiopii, kam jej doprovázela jeho žena. Postupně se vypracoval do pozice experta československého Ministerstva zdravotnictví pro humanitární činnost. Válečné zkušenosti uplatnil při léčbě otevřených a tříštivých zlomenin, poranění břicha a popálenin, a zejména při rozšiřování indikace pro krevní převody u chirurgických pacientů. H. patřil k průkopníkům transfuzní služby v Československu. Zajímal se o všechny typy krvácení nejen z pohledu chirurga, ale i fyziologa a patologa. Věnoval se též problematice šoku či žaludečních vředů. Napsal více než sto pojednání do odborných časopisů a více než padesát popularizačních článků. Byl autorem několika knih s lékařskou tematikou. Do učebnice Válečná chirurgie, kterou 1950 uspořádali Arnold Jirásek a Jaroslav Lichtenberg, přispěl H. kapitolou o popáleninách a omrzlinách.

H. ovládal řadu cizích jazyků (angličtinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu, ruštinu a arabštinu). Již v důchodovém věku absolvoval studium arabštiny na Filozofické fakultě UK; byl znalcem arabské kultury a orientálních jazyků. Uměl také romsky. Navštěvoval Romy žijící v Československu (např. v Brně), poskytoval jim lékařskou péči a pomáhal se začleněním do společnosti. Pod pseudonymem Jan Sobota vydal sbírku starých romských básní a písní Cikán zpívá jinak (1954), které přeložil a přebásnil do češtiny. Napsal učebnici romštiny. H. získal mnoho státních a zdravotnických poct. Byl nositelem medaile Mezinárodní federace starých bojovníků FIDAC (Fédération interalliée des anciens combattants) za zásluhy v boji proti fašismu. Mezinárodní Červený kříž mu udělil vyznamenání za zdravotnickou činnost v Kongu. 1976 čestný člen Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně. Ze svazku s manželkou Marií měl syny Petra, lékaře, a Jiřího a dceru Danielu. Byl pohřben na Starém hřbitově v Třebíči. Marie H. získala ve Španělsku čestné občanství a 1996 jí španělský král Juan Carlos I. udělil titul Señora doña.

Vojtěch Szajkó

Dílo

výběr: Chirurgické léčení spálenin, 1949; Chirurgické léčení popálenin (2., dopl. vyd. 1956, s V. Karfíkem); Krvácení z gastroduodenálního vředu a jeho chirurgické léčení, 1955; Hirošima – Bikini, 1957; Popel smrti, 1963; Blíž k obratníku. Chirurg v tropech, 1976.

Literatura

S. Káš, Čeští chirurgové – spisovatelé, in: Rozhledy v chirurgii 69, 1990, č. 9, s. 624
J. Mejzlík, Naši krajané v boji za svobodu. Občané Třebíčska v zahraničním odboji 1937–1945, 1997, s. 15–18 (s fotografií H. a manželky)
J. Kroupa, In memoriam docenta MUDr. K. H. (30. 1. 1906 – 6. 1. 1977), in: Vojenské zdravotnické listy 66, 1997, č. 3, s. 100–101
S. Motl, Peklo pod španělským nebem. Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936–1939, 2017, s. 68–71 (s fotografiemi H. a manželky)
cs.wikipedia.org (se soupisem díla a literatury, stav k 3. 11. 2021).

Reference