HOLUB Emil 1847–1902

Emil HOLUB
Narození	7. 10. 1847
Místo narození	Holice
Úmrtí	21. 2. 1902
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Lékaři‎ Etnograf‎ Spisovatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 791-792
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47605

HOLUB, Emil, * 7. 10. 1847 Holice, † 21. 2. 1902 Vídeň (Rakousko), cestovatel, geograf

Syn lékaře Františka H. a Anny, roz. Ebertové. Dětství prožil v rodišti a v Pátku (u Loun), kam se s rodiči 1857 přestěhoval. Navštěvoval německá gymnázia na Malé Straně v Praze (1858–59) a v Žatci (1859–66). Poté na přání otce vystudoval medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (MUDr. 1872). Od mládí se pod vlivem cestovatelských úspěchů Davida Livingstona připravoval k jeho následování. Krátce po ukončení studií se s finanční pomocí Vojty Náprstka vypravil do jižní Afriky, kde přistál v červenci 1872. Provozoval lékařskou praxi v Port Elizabeth, následně v blízkosti diamantových dolů v lokalitě Dutoitspan u východokapského města Kimberley. Tam se setkal s českým cestovatelem Čeňkem Pacltem. Odtud 1873–74 podnikl dvě kratší zkušební cesty po centrálních částech jižní Afriky (poušť Kalahari v oblasti dnešní Botswany a lokality v Zimbabwe), během nichž shromáždil bohatý přírodovědný a etnografický materiál, který expedoval do Prahy. Dlouhodobě zamýšlel prozkoumat celý tok řeky Zambezi a přejít Afriku od Indického k Atlantskému oceánu. 1875–76 podnikl velkou výpravu, při níž procestoval značnou část území dnešní Botswany a západních oblastí Zimbabwe. Navštívil Viktoriiny vodopády, které jako první důkladně zmapoval. Během cesty prováděl přírodovědná a národopisná pozorování. Po ztroskotání člunu se zásobami v peřejích řeky Zambezi musel výpravu předčasně ukončit a vrátil se do Kimberley, kde vystavil své sbírky a připravil je k odeslání do Čech. Následující tři roky v Africe opět vykonával lékařské povolání, než si vydělal peníze na cestu zpět do Evropy, kam odplul v srpnu 1879.

Po návratu domů uspořádal finančně úspěšné výstavy na Střeleckém ostrově v Praze (1881) a ve vídeňském Prátru (1882), na nichž představil několik desítek tisíc exponátů, mezi nimiž vynikala kolekce skalních rytin původních obyvatel Afriky – Sanů (Křováků), průkopnicky zprostředkovávající umění afrických etnik evropské veřejnosti. Souběžně publikoval dvoudílný, odborně popisný cestopis Sedm let v jižní Africe (1880–81, s ilustracemi Adolfa Liebschera), který vyšel v české, německé a anglické verzi. Věnoval se přednáškové činnosti (Rakousko-Uhersko, Německo, Velká Británie), dále se teoreticky vzdělával v geografii a dalších vědních oborech, shromažďoval finanční prostředky na druhou výpravu do Afriky. 1883 se ve Vídni oženil s Růženou (Rosou), roz. Hofovou (* 11. 5. 1865 Biedermannsdorf /u Vídně, Rakousko/, † 28. 9. 1958 Vídeň /Rakousko/).

S podporou císařského dvora odjel H. téhož roku znovu do Afriky. Doprovázela ho manželka a šest spolupracovníků: Josef Špíral (Špilar) ze Šťáhlav (u Plzně), Antonín Halouzek z Rajhradu, Karel Bukač a Oswald Söllner z Vídně, Ignaz Leeb z dolnorakouského Hermannsdorfu a János Fekete z uherského Csongrádu. Po přistání v Kapském Městě v prosinci 1883 skupina plánovala přejít africký kontinent z jihu na sever, popřípadě proniknout aspoň k jezeru Bangweulu (Zambie) a odtud pokračovat na východ k Indickému oceánu. Průběh několikaleté cesty byl od počátku poznamenán nemalými těžkostmi: nepřízeň britských úřadů v Kapsku, války mezi domorodými kmeny, nemoci tažného skotu, špatný zdravotní stav účastníků (Špilar a Bukač zemřeli 1886 na malárii, chorobami oslabený Halouzek byl s částí sbírkového materiálu poslán domů). Expedice proto postupovala jen pomalu. Teprve v září 1884 H. dosáhl diamantových polí v Transvaalu, 1885 pronikl do oblasti Panda-ma-tenky (v dnešním severním Zimbabwe). Odtud odbočil více než dvě stě kilometrů k Viktoriiným vodopádům, u nichž setrval pět týdnů. Od konce 1885 do jara 1886 znovu pobýval v Panda-ma-tence. Další fázi výpravy zahájil v květnu 1886. Překročil řeku Zambezi a směřoval na vědecky téměř neprobádané území bojovných Mašukulumbů (současné kmeny Ila v Zambii), obývajících povodí řeky Luengy (dnes Kafue). Cestou byl odkázán na nespolehlivé nosiče z místních kmenů, kteří museli být po krátkých úsecích měněni. Do cílové oblasti dospěl v polovině července 1886. Usadil se v osadě Bosango-Kasenda (nyní v Zambii) a mapoval okolní pohoří, které pojmenoval po císaři Františku Josefu I. (dnes Bulala Hills). Dne 2. srpna byla H. expedice u vesnice Galulongy přepadena a oloupena nepřátelskými Mašukulumby; Söllner zahynul, ostatní účastníci se zachránili střelbou. H. přišel o některé deníky, podstatnou část zásob a veškerý sbírkový materiál. Kritická situace ho přiměla k návratu. Ustupoval zpět k jihu na území kmene Matoků (Tongů). Za tři týdny (23. srpna) dorazil do vesnice Gazungula na řece Zambezi, jejíž náčelník mu byl nakloněn. Po překonání vážných zdravotních obtíží (tyfus) pokračoval přes bečuánský Šošong a Kimberley do Kapského Města. Cestou doplnil rozkradené sbírky a v létě 1887 odjel do Evropy. Ačkoliv druhá výprava nedosáhla plánovaných cílů, měla značný přínos pro poznání dosud neznámých jihoafrických oblastí a jejich obyvatel.

Po příjezdu do vlasti se H. dostalo triumfálního přijetí. S manželkou žil trvale ve Vídni a věnoval se přednáškové činnosti. Vydal dvoudílný cestopis Druhá cesta po jižní Africe. Z Kapského Města do země Mašukulumbů (1889–90), v němž líčení cestovatelských zážitků doplňoval geografickými, meteorologickými, přírodovědnými, etnologickými, sociologickými, historickými a národohospodářskými exkurzy. Zorganizoval souborné výstavy svých sbírek ve Vídni (1891) a v Praze (Průmyslový palác 1892), které navzdory diváckému zájmu zůstaly finančně prodělečné. Exponáty nabídl Muzeu Království českého (Národní muzeum) v Praze, které je však odmítlo převzít (patrně kvůli H. rivalitě s tehdejším správcem jeho zoologických sbírek Antonínem Fričem). H. poté předměty rozdal či rozprodal do několika stovek institucí po celé Evropě, mnohé věnoval školám v Čechách a na Moravě. 1891 se stal čestným členem Zeměpisné společnosti ve Vídni. 1894–95 H. podnikl přednáškové turné po USA. Uvažoval o třetí výpravě do Afriky, kterou s ohledem na zhoršující se zdravotní stav již nemohl uskutečnit. Zemřel na následky tropických nemocí. S manželkou byl pochován na Ústředním hřbitově ve Vídni. H. geografické a sociálně antropologické poznatky o životě afrického obyvatelstva, doplňované systematicky shromažďovaným přírodovědným a etnografickým materiálem, byly na konci 19. století oceňovány ve vědeckých kruzích doma i v zahraničí a dodnes si uchovaly nezanedbatelnou poznávací hodnotu.

H. život byl několikrát zpracován beletristicky (E. Valenta: Druhé housle, 1943; F. Běhounek: Na sever od Zambezi, 1946; V. Lev: Za velkým dobrodružstvím, 1947; M. V. Kratochvíl: Bílý muž v cizím světadílu, in: Objevitelé a dobyvatelé, 1962, s. 245–266). Jeho osudům se věnoval také celovečerní film Velké dobrodružství (1952, režie Miloš Makovec, v roli manželů Holubových Otomar Krejča a Antonie Hegerlíková). V rodišti byl 1949 odhalen H. pomník a 1956 otevřeno Africké muzeum dr. E. H. s rozsáhlými expozicemi. Část pozůstalosti spravuje Náprstkovo muzeum v Praze. V zambijském městě Livingstone byl 2005 odhalen pomník z černého mramoru s H. bustou, jehož autorem je zimbabwský sochař Last Mahwahwa.

D: knihy: Eine Culturskizze des Marutse-Mambunda Reiches in Süd-Central-Afrika, Wien 1879; The Victoria Falls. A few pages from the Diary of E. H., M. D., written during His Third Trip into the Interior of Southern Africa, Grahamstown 1879; Beiträge zur Ornithologie Südafrikas, Wien 1880 (s A. von Pelzelnem); Kolonisace Afriky, 1882; Z Afriky. Příspěvek k rozhledu po nejnovějším stavu „temné pevniny“, 1899; Budoucnost Habeše, Tripolska a Marokka, 1901.

L: OSN 11, s. 509–511; 28, s. 587; OSND 2/2, s. 1185; NDB 9, s. 563–564; NGS, s. 714–715; BL 1, s. 673; ÖBL 2, s. 406; MČE 2, s. 814; LČL 2, s. 246–247; Lidová kultura 1, s. 74–75; Neue Freie Presse 22. a 23. 2. 1902; Illustrirtes Wiener Extrablatt 22. 2. 1902; B. Bauše, Život a cesty Dr. E. H., 1907; H. Stöcklová, Im schwarzen Erdteil, Wien 1912; J. V. Želízko, Život a utrpení afrického cestovatele Dr. E. H. v posledních dopisech, 1922; týž, Felsgravierungen der südafrikanischen Buschmänner, 1925; J. Dlouhý, Dr. E. H., člověk a cestovatel. K stoletému výročí narození, 1947; J. Krámský, Dílo a osobnost Dra E. H. v dopisech cizinců, 1947; J. Skutil, Dr. H. a archeologie Jižní Afriky, in: Zeměpisný magazín 3, 1947–1948, s. 10–11; C. Votrubec, Jihoafrické cesty E. H., 1954; J. Baum, H. a Mašukulumbové, 1955; J. Kunský, Čeští cestovatelé 2, 1961, s. 104–124; K. Sklenář, Z Čech do Pompejí, 1989, s. 431–455; Kdo byl kdo – čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, J. Filipský (ed.), 1999, s. 182–183; J.-J. Langendorf, Die grosse Fahrt, Wien 1996, s. 118–123; J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950. Práce z dějin Akademie věd ČR, 1997, s. 564 a rejstřík; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 199–203; tíž, Kdo byl kdo – světoví cestovatelé a mořeplavci, 2003, s. 253–255; K. Sklenář, Cestovatel E. H. jako český archeolog, in: ČSPSČ 42 (112), 2004, s. 215–227; V. Rozhoň, Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, 2005, passim; M. Šámal, E. H. Cestovatel–etnograf–spisovatel, 2013; https://www.holubovomuzeum.cz/ (s H. biografií a fotografiemi, stav k 18. 3. 2022); cs.wikipedia.org (stav k 18. 3. 2022); Po stopách E. H., televizní dokument, Česká televize 1998 (režie T. Kaucký). K Rose Holubové: M. Frank – Ch. Seidler, Ich komme mit nach Afrika…, Wien 1953; V. Streit, S jménem Rosa Afrikou, 2010.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Redakce