HORBACZEWSKI Ivan 1854–1942

Z Biografický slovník českých zemí
Ivan HORBACZEWSKI
Datum narození 15. 5. 1854
Místo narození Zarubynci (u Ternopilu, Ukrajina)
Datum úmrtí 24. 5. 1942
Místo úmrtí Praha
Povolání Chemik nebo alchymista‎
Lékaři‎
Pedagog‎
Významnost B
Citace Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 64–65. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47695

HORBACZEWSKI, Ivan (též Jan, Johann, Ivan Janovyč), * 15. 5. 1854 Zarubynci (u Ternopilu, Ukrajina), † 24. 5. 1942 Praha, lékař chemik, politik

Třetí z osmi dětí stejnojmenného řeckokatolického kněze. H. mladší bratr Antin (* 27. 1. 1856 Zarubynci, † 26. 4. 1944 Sanok /Polsko/) byl členem haličského parlamentu a polského senátu. H. navštěvoval 1864–72 polské gymnázium v Ternopilu, poté vystudoval medicínu na vídeňské univerzitě (MUDr. 1880). Již během studia získal první praktické zkušenosti v chemickém ústavu Franze von Schneidera (1874) a ve fyziologickém ústavu Ernsta Wilhelma von Brücke (1875). Ve stejné době vydal odbornou stať Ueber den Nervus vestibuli (in: Sbb. Wien, III. Abt., Bd. 71, 1875, zvl. otisk). Od 1877 pracoval jako demonstrátor na katedře pro aplikovanou lékařskou chemii na univerzitě ve Vídni, kterou vedl prof. Ernst Ludwig. 1879/80 absolvoval jednoroční vojenskou službu ve Lvově, 1881 se vrátil do funkce asistenta E. Ludwiga. Na podzim téhož roku se oženil s Emilií, roz. Bilińskou (1858–1935), z Haliče; v manželství se narodily dcery Olga, provd. Kostivová, a Marie. Během asistentského působení ve Vídni H. publikoval 1882 průlomovou studii o syntéze kyseliny močové, a stal se tak mezinárodně uznávaným vědcem.

Na doporučení prof. Eduarda Alberta, přednosty 1. chirurgické kliniky ve Vídni, byl H. povolán na Lékařskou fakultu (LF) české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde obdržel 1883 mimořádnou a 1884 řádnou profesuru lékařské chemie. Až do 1917 vedl Ústav pro lučbu lékařskou, o jehož vznik se 1883 zasloužil a na jehož tradici dnes navazuje Ústav lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK. V letním semestru 1884 pronesl inaugurační přednášku řádného profesora. Zpočátku přednášel také farmakologii a soudní chemii. 1885 provedl první syntézu kreatininu, 1889 formuloval teorii tvorby kyseliny močové. Zásluhou H. se 1900 lékařská chemie prosadila mezi povinné předměty na fakultě. H. byl čtyřikrát zvolen děkanem české LF (1889/90, 1894/95, 1904/05, 1911/12), 1902/03 zastával funkci rektora české univerzity. Díky své monografii Chemie lékařská (Díl I. Chemie anorganická, 1904; Díl II. Chemie organická, 1905; Díl III/1–2. Chemie fysiologická, 1907–1908) se stal H. zakladatelem české školy lékařské chemie.

Roku 1902 mu byl propůjčen titul dvorního rady. Za vědecké zásluhy a loajalitu k rakousko-uherské monarchii dosáhl veřejných funkcí. Byl jmenován např. do Zemské zdravotní rady (1898) a Nejvyšší zdravotní rady (1906). Byl členem českého zemského sněmu (z titulu rektora pražské univerzity) a od 1909 panské sněmovny vídeňské říšské rady. Dne 30. srpna 1917 se stal H. ve vládě Ernsta Seidlera ministrem bez portfeje pověřeným přípravami založení ministerstva pro zdraví lidu v Předlitavsku, jež mělo převzít zdravotní agendu od ministerstva vnitra. Ministrem bez portfeje zůstal krátce i v kabinetu Maxe Hussarka (od 25. července 1918), ve kterém od 30. července 1918 zastával funkci ministra pro zdraví lidu. Tuto funkci si udržel i v poslední vládě předlitavského Rakouska vedené Heinrichem Lammaschem (od 25. října 1918). Formálně H. rezignoval společně s celou vládou 11. listopadu 1918. Ještě téhož dne však byl vyznamenán Řádem železné koruny I. třídy a získal titul skutečného dvorního rady. V křesle ministra pro zdraví lidu zaváděl opatření proti pandemii španělské chřipky, která zasáhla rakousko-uherskou monarchii v červenci 1918 a v říjnu téhož roku se stala obzvláště závažnou. H. opakovaně vyvracel nepravdivá tvrzení, že španělská chřipka představuje formu plicního moru. Rakouské ministerstvo zdravotnictví na jeho příkaz vyslalo v létě 1918 na švýcarskou hranici patologa a bakteriologa z pražské univerzity Antona Ghona, aby objasnil údajná úmrtí na mor ve východní části Švýcarska. Kvůli všeobecné paralýze politického a veřejného života v závěru první světové války H. nedokázal čelit pandemii španělské chřipky koordinovanými opatřeními. Účastí v rakouských vládách se znelíbil národně smýšlejícím českým kruhům, např. třináct členů KČSN ho vyzvalo k rezignaci na členství v této společnosti. Po vzniku ČSR byl jako univerzitní profesor penzionován. Začal pracovat pro Ukrajinskou svobodnou univerzitu (UVU), která zahájila výuku ve Vídni v zimním semestru 1920/21, ale již v prvním roce existence se přestěhovala do Prahy. Jako čestný profesor tam H. přednášel chemii na filozofické fakultě, dokonce byl 1923 a 1931 zvolen rektorem této exilové instituce založené antikomunistickými ukrajinskými emigranty. Vyučoval také organickou chemii na Ukrajinském pedagogickém institutu Mychajla Drahomanova v Praze a na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. Byl členem ukrajinské sekce Masarykovy ligy proti tuberkulóze a řady ukrajinských emigrantských spolků. Ukrajinská akademie věd na Kyjevské univerzitě ho zvolila 1926 svým členem, avšak nabídku profesury na Kyjevské univerzitě odmítl ze zdravotních důvodů. Po obsazení Západoukrajinské lidové republiky Polskem požádal H. o československé občanství, to mu bylo uděleno 1924. Prezident T. G. Masaryk, podporující snahy UVU, ho přijal 1932 na Pražském hradě. Německá okupace ČSR 1939 přiměla H. k odchodu z veřejného života.

Zemřel na urosepsi ve své vile v Praze na Hanspaulce (Na Kodymce 966/6) a byl pochován na hřbitově Šárka v Praze-Dejvicích. V budově 1. LF UK v Kateřinské ulici 1660/32 v Praze 2 – Novém Městě, kde sídlil Ústav pro lučbu lékařskou, lze nalézt H. pamětní desku. Podobná pamětní deska je umístěna i na H. rodném domě v obci Zarubynci, v němž navíc vzniklo malé muzeum. Další H. pamětní deska se nachází na Salvatorgasse 1 v centru Vídně (I. vídeňský okres); je umístěna na novostavbě, jež nahradila dům, ve kterém H. žil. Dále mu byl postaven pomník v Ternopilu, tamější Národní lékařská univerzita nese od 1992 jeho jméno. Po H. byla pojmenována ulice ve Lvově a nemocnice pro infekční choroby v Chersonu (obě města na Ukrajině). V šedesátých letech 20. století předala jedna z H. dcer jeho rozsáhlou pozůstalost archivu ČSAV.

Harald Salfellner

Dílo

výběr: Synthese der Harnsäure, in: Sbb. Wien, Bd. 86/II, 1882, s. 963; Über künstliche Harnsäure und Methylharnsäure, in: tamtéž, Bd. 91/II, 1885, s. 1040–1046; Über eine neue Synthese und die Constitution der Harnsäure, in: tamtéž, Bd. 95/II, 1887, s. 825–831; Beiträge zur Kenntniss der Bildung der Harnsäure und der Xanthinbasen, sowie der Entstehung der Leucocytosen im Säugethierorganismus, Bd. 100/III, 1891, s. 78–132; Zur Theorie der Harnsäurebildung im Säugethierorganismus, Wiesbaden 1892; O proteinové reakci, 1908; Experimentální příspěvky k poznání etologie pellagry, 2 sv., 1910–12; O škodlivosti lihu denaturovaného methylalkolohem, 1911; Ein Beitrag zur Kenntnis des Nährwertes der Flechten, Wien 1917, s. 816.

Literatura

  • Poggendorff 3, s. 657
  • ČLČ 43, 1904, s. 533
  • 53, 1914, s. 605
  • 63, 1924, s. 796
  • OSN 28, s. 592
  • OSND 2/2, s. 1202
  • ÖBL 2, s. 418–419 (se soupisem díla a literatury)
  • BL 1, s. 681
  • MČE 2, s. 826
  • ČBS, s. 228
  • K. Kácl, K počátkům lékařské chemie na Universitě Karlově I. Výuka, in: Chemické listy 67, 1973, č. 8, s. 825–829
  • týž, Lékařští chemikové na stránkách Listů chemických, in: tamtéž 70, 1976, č. 9, s. 938–949
  • V. Podaný – H. Barvíková a kol., Ruská a ukrajinská emigrace v Československé republice 1918–1938. Přehled archivních fondů a sbírek uložených v České republice, 1995, s. 58–59 J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, s. 564
  • J. Plachý, Prof. MUDr. I. H. – život a dílo (1854–1942), 1999 (diplomová práce, FF UK, Praha), passim
  • týž, Zwischen Galizien, Wien und Prag. Prof. MUDr. I. H. (1854–1942), in: Wissenschaft im Exil. Die Tschechoslowakei als Kreuzweg 1918–1989. Sammelband einer Konferenz (Prag, 11.–12. November 2003), A. Kostlán – A. Velková (eds.), 2004, s. 251–261
  • týž, Mezi Haličí, Vídní a Prahou. Prof. MUDr. I. H. (1854–1942), in: Slovanský přehled 91, 2005, č. 1, s. 147–152
  • Jan H. 15. 5. 1854 – 24. 5. 1942. Sborník přednášek na semináři ke 150. výročí narození zakladatele české lékařské chemie, S. Štípek (ed.), 2005
  • H. Salfellner, Španělská chřipka. Příběh pandemie z roku 1918, 2. vyd. 2021, s. 77
  • O. Brázda, J. H. – profesor chemie z Ukrajiny, in: Živa 71, 2023, č. 1, s. III–V (H. foto)
  • cs.wikipedia.org (foto, stav k 25. 11. 2022)
  • de.wikipedia. org (s dílem a literaturou, foto, stav k 25. 11. 2022)
  • https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Horbaczewski.shtml# (stav k 25. 11. 2022)
  • uk.wikipedia.org (heslo o muzeu v rodném domě, stav k 7. 3. 2023).

Prameny

Archiv AV ČR, Praha, osobní fond

  • M. Haasová – V. Podaný, Osobní fond Jana H., inventář, 1994
  • E. Formánek, Sedmdesátiletí prof. dra. I. H. – Překlad z ukrajinštiny (typoskript)
  • E. Švagr, Před půl stoletím u profesora H. (typoskript).

Reference

Citováno z „https://biography.hiu.cas.cz/index.php?title=HORBACZEWSKI_Ivan_1854–1942&oldid=712842“