HOSTINSKÝ Otakar 1847–1910

	Otakar HOSTINSKÝ
	;
Datum narození	2. 1. 1847
Místo narození	Martiněves (u Roudnice nad Labem)
Datum úmrtí	19. 1. 1910
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Filozof‎; Literární historik, kritik nebo teoretik‎; Redaktor nebo žurnalista‎; Uměnovědec nebo historik umění‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 121–123. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47769

HOSTINSKÝ, Otakar, * 2. 1. 1847 Martiněves (u Roudnice nad Labem), † 19. 1. 1910 Praha, estetik, hudební kritik, pedagog

Syn Václava H., správce u hrabat Kinských, a Františky, roz. Mauxové. Po maturitě na novoměstském gymnáziu v Praze (1865) se zapsal na Právnickou, posléze na Filozofickou fakultu pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Už tehdy se zabýval hudbou a pokoušel se o kompozici, ale bez slibného výsledku. Studium se specializací na estetiku a uměnovědné obory dokončil 1867/68 v Mnichově. Po promoci v Praze (PhDr. 1869) získával zkušenosti jako hudební, divadelní a výtvarný kritik v časopisech (Dalibor 1869 a znovu od 1873, Hudební listy 1870–72, Květy od 1870, Pokrok 1872–74, Lumír od 1873, Politik 1873–74). V letech 1874–76 byl vychovatelem ve šlechtických rodinách ve Vilémově a v Salcburku. 1876 znovu pobýval v Mnichově a 1877 se stipendiem rakouského ministerstva školství v Itálii. V té době připravil svůj habilitační spis, jímž se v Praze 1879 kvalifikoval pro výuku oborů dějiny hudby a hudební estetika (Das Musikalisch-Schöne und das Gesammtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik, Leipzig 1877, česky jako Hudební krásno a souborné umělecké dílo, přel. E. Hradecký pro sborník Hostinský o hudbě, 1961). Od 1877 přednášel dějiny výtvarného umění na pražské akademii, 1882–86 dějiny hudby na konzervatoři a 1892–94 na dramatické škole Národního divadla, kterou otevřel ředitel František Adolf Šubert. Již 1883 byl jmenován mimořádným a 1892 řádným profesorem na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde založil obory muzikologie a teatrologie. 1894–1904 tam přednášel dějiny výtvarného umění a výtvarnou estetiku, 1897/98 zastával funkci děkana Filozofické fakulty. Vychoval řadu hudebních teoretiků a estetiků. Mezi jeho žáky patřili Zdeněk Nejedlý, Otakar Zich, Karel Chytil, Bohumil Markalous, František X. Šalda či František Krejčí. 1881–82 se nakrátko vrátil ke kritické aktivitě v Národních listech, tyto každodenní zkušenosti s uměním dávaly nové impulzy jeho vlastním teoretickým úvahám.

Jako respektovaná osobnost českých spolků a společenských institucí měl řadu čestných funkcí. Od 1873 byl členem Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů či Sboru pro zřízení Národního divadla. Řadil se k předním členům spolku Umělecká beseda a KČSN (1879). Stal se spoluzakladatelem a prvním předsedou Jednoty filozofické (1881–94), 1894 předsedal Národopisné společnosti českoslovanské a Výboru pro českou lidovou píseň. Vstoupil do několika významných polemik, především do tzv. sporu o Rukopisy, v němž stál na straně odpůrců pravosti Rukopisu zelenohorského a královédvorského. 1893 se stal mimořádným a 1902 řádným členem ČAVU. Ve své vědecké i publicistické činnosti si vždy kladl otázku po vztahu umění a společnosti a na toto téma proslovil řadu popularizačních přednášek (sborník Umění a společnost, 1907). V divadelních recenzích se snažil přispívat ke zvýšení úrovně českých divadel tím, že je srovnával s nejlepšími zahraničními scénami a kriticky sledoval též kvalitu české publicistiky.

K jeho celoživotním tématům patřilo dílo Richarda Wagnera a teoretické principy, na nichž je jeho tvorba postavena. H. obhajoval existenci pokroku v umění (napsal text Darwin a drama, in: Lumír 1, 1873, s. 311–314). Dobový vrchol viděl v hudbě programní, v opeře pak v odstranění schematického střídání recitativu a árie a v přiblížení operního díla činohernímu dramatu, posléze v kombinaci slova a hudby v podobě melodramu. Studoval deklamaci v češtině a obhajoval přízvučný způsob zhudebňování českého jazyka proti vlivným odpůrcům, např. proti Josefu Durdíkovi, který uznával časomíru jako rovnocennou (O české deklamaci hudební, 1886). Spřátelil se s Bedřichem Smetanou a stal se jeho stoupencem v polemikách sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, vedených kolem tzv. wagnerismu Smetanových oper, zejména v případě Smetanovy opery Dalibor (viz sborník Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu, 1901). Studoval staré i současné hudebněteoretické spisy a snažil se v nich najít oporu pro obecnější výklad estetických principů, ať v akustických zákonitostech (Die Lehre von den musikalischen Klängen, 1879; Jindřicha Škréty ze Závořic rozprava akustická, in: Dalibor 10. 10. 1881, s. 231; Jan Blahoslav a Jan Josquin. Příspěvek k dějinám české hudby a teorie umění 16. věku, 1896) nebo ve filozofické úvaze (Herbarts Aesthetik in ihren grundlegenden Teilen quellenmässig dargestellt und erläutert, 1901). H. dílo jako celek spolu s výsledky jeho třicetiletého pedagogického působení představuje jeden z největších příspěvků k povznesení české společnosti v posledních desetiletích 19. století.

H. se 1884 pokusil o tvorbu pro divadlo jako libretista, pro Zdeňka Fibicha napsal podle wagnerovských zásad text k hojně diskutované opeře Nevěsta messinská podle Schillerovy předlohy (premiéra 28. 3. 1884 v Národním divadle v Praze, naposledy nastudováno 1979/80). Pro Josefa Richarda Rozkošného složil veršované libreto s uzavřenými čísly k úspěšné první české operní pohádce Popelka (premiéra 31. 5. 1885 v ND). Další opera Rusalka, k níž H. v té době zpracoval námět, už nebyla dokončena.

H. se 1883 oženil se Zdeňkou, roz. Quisovou (1863–1942); manželé měli čtyři syny a dceru. Nejstarší Bohuslav H. (1884 až 1951) byl matematik a fyzik, vnuk Zdeněk H. (1914–1986) slévárenský odborník. H. je pochován v Praze na Olšanských hřbitovech, v rodišti byl 1909 odhalen pomník s jeho bustou.

Jitka Ludvová

Dílo

Úplná bibliografie, in: M. Jůzl, O. H., 1980, s. 341–371 (s přehledem univerzitních a jiných veřejných přednášek, foto). Výbory z díla: O. H. Esthetika. 1. Všeobecná esthetika, Z. Nejedlý (ed.), 1921; O. H., O umění, J. Císařovský (ed.), 1956; H. o hudbě, M. Nedbal (ed.), 1961; O. H. Studie a kritiky, D. Holub – H. Hrzalová – L. Lantová (eds.), 1974; O. H. o divadle, M. Jůzl (ed.), 1981; Z hudebních bojů let sedmdesátých a osmdesátých. Výbor z operních a koncertních kritik O. H., E. Vítová (ed.), 1986.

Literatura

OSN 28, s. 595
OSND 2/2, s. 1221–1222
ÖBL 2, s. 434
MGG Personenteil 9, 2003, sl. 383 (literatura)
Grove 8, 1980, s. 728
HS 1, s. 479
LČL 2/1, s. 291–294
Kutnar, rejstřík
NEČVU 1, s. 285
ČAVU, s. 110–111
SČF, s. 192–193
J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, rejstřík, a zvl. s. 214–217
Lidová kultura, s. 82
Šormová 1, s. 286–288
Slavíček 1, s. 483–484
M. Jůzl, O. H., 1980 (s bibliografií, foto)
týž, Sto let tradice estetiky na české filozofické fakultě Univerzity Karlovy, in: Estetika 21, 1984, č. 1, s. 3–18
týž, H. pojetí estetiky a filosofie dějin umění, 1985
Pocta O. H., R. Pečman (ed.), 1982
O. H., in: Hudební věda, Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj 1–3, 1988, passim, a zvl. sv. 1, s. 163–172
J. Tyrrell, Czech Opera, Cambrigde 1988 (česky jako Česká opera. Učební text pro střední a vysoké umělecké školy, 1992), passim
M. Ottlová – M. Pospíšil, Italská opera v kontextu české národní opery, in: Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 39–69
tíž, „Česká opera a wagnerismus“, in: Sborník referátů z česko-francouzské konference Nacionalismus a kosmopolitismus v hudbě pořádané v Praze 25. 9. – 26. 9. 1992 společností Mouvement Janáček a Ústavem pro hudební vědu AV ČR, M. Pudlák (ed.), 1993, s. 43–49
M. Kuna, Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla. Lexikon osob, 2017, s. 225–228
www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 20. 9. 2022)
encyklopedie.brna.cz (stav k 20. 9. 2022).

Prameny

osobní fond: Etnologický ústav AV ČR, Praha

Archiv AV ČR, Praha a LA PNP, Praha (inventář O. Macura, 1998).

Reference