DIVIŠ Prokop Václav 1698–1765

	Prokop Václav DIVIŠ
Narození	26. 3. 1698
Místo narození	Helvíkovice u Žamberka
Úmrtí	21. 12. 1765
Místo úmrtí	Přímětice (Znojmo)
Povolání	Fyzik‎; Botanik‎; Zoolog‎; Náboženský nebo církevní činitel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 236-237
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/45516

DIVIŠ, Prokop Václav (též DIVISCH, DIWISCH, pův. jm. Divíšek), * 26. 3. 1698 Helvíkovice u Žamberka, † 21. 12. 1765 Přímětice (Znojmo), premonstrát, badatel v oboru elektrostatiky

Pocházel ze sedmi dětí Jana Divíška, majitele poddanské chalupy se zahradou; dodnes dochovaný dům se sice počítal k Helvíkovicím, katastrálně a popisným číslem ale náleží k Žamberku, proto se mohou v literatuře objevit obě místa narození. Po smrti otce 1714 odešel studovat jako stipendista z nadace premonstrátské koleje na jezuitskou latinskou školu ve Znojmě. Tam došlo k transkripci jeho příjmení Divíšek na Diwisch. Po jejím absolvování 1719 vstoupil jako novic do premonstrátského kláštera v Louce u Znojma; při řeholním slibu koncem 1720 přijal jméno Prokop. V klášterní škole studoval dále filozofii a teologii. 1726 byl vysvěcen na kněze a začal působit na klášterní škole jako pedagog. 1729 byl jmenován profesorem filozofie a po roce profesorem teologie. Současně pracoval na disertační práci z teologie, kterou obhájil 1733 na univerzitě v Salcburku. Po promoci byl jmenován podpřevorem v Louce, ale již v únoru 1736 byl z funkce odvolán a jmenován farářem v Příměticích u Znojma. S výjimkou šestnácti měsíců v době pruské okupace (1741–42), kdy zastával funkci převora v Louce, působil na přímětické faře až do smrti. Malá farnost nezatěžovala příliš D. církevními povinnostmi a poskytovala mu možnost věnovat se přírodním vědám.

Jako dobrý hudebník, který ještě v klášteře býval ředitelem kúru, navrhl a nechal si zhotovit zvláštní strunný hudební nástroj, známý pod jménem Denis d’or (zlatý Diviš). Byl opatřen manuálem a pedálem, měl 14 většinou zdvojených rejstříků a na 790 kovových strunách umožňoval napodobit zvuky rozličných strunných i dechových nástrojů, dokonce i lidský hlas. Nástroj vzbudil 1754 zájem fyzika Leonharda Eulera, koupit ho chtěl i pruský princ Jindřich. Po D. smrti byl instrument převezen do louckého kláštera a po jeho zrušení do Vídně, kde na něj ještě na sklonku 18. století hrával varhaník N. Weiser; po jeho smrti se nástroj ztratil.

Značný věhlas získal D. experimenty se statickou elektřinou. Studium i vlastní pozorování ho přivedlo i k aplikacím elektroléčby a nakonec k pokusu o vlastní teorii podstaty elektřiny a jejích projevů. Potřebné elektrostatické přístroje, mj. skleněnou kulovou třecí elektriku a kondenzátory ve formě tzv. leydenských lahví, si zhotovil sám. Předváděl na nich elementární elektrostatické jevy, což bývalo v té době i módou (k divákům patřila několikrát i císařovna Marie Terezie). O svých pozorováních a názorech korespondoval s akademiemi věd v Petrohradě a Berlíně i se svými současníky. Fyzikální znalosti využil i při projektu dvou vodovodů, 1742 v klášteře a 1744 v Příměticích.

Proslavil se však jako jeden z autorů hromosvodu. Jeho koncepce (1754) sestávala ze železné konstrukce s vertikální tyčí se čtyřmi horizontálními rameny, u jejichž konců byly upevněny další příčné kratší horizontální tyče. Na všech dvanácti koncích, nahoru zahnutých, byly upevněny mělké plechové krabice, uzavřené dřevěnými víky, z nichž každým procházelo ve třech řadách celkem 30 jehlic s hroty obrácenými nahoru, sahajících spodními konci až ke dnu krabice. Aby se zajistilo jejich vodivé spojení s krabicí a rámem, byly krabice naplněny železnými pilinami. Na konci vertikální nosné tyče byla nasazena obdobná krabice s hroty a nad ní tříramenná větrná korouhvička, která pohybem plašila usedající ptáky. Konstrukce tvořila tzv. jímač, upevněný na vrcholu dřevěného, plechem pobitého stožáru. Jímač uzemňovaly tři řetězy, na jejichž dolních koncích byly připevněny železné kužely zakopané do země, obsypány železnými pilinami a zabezpečeny dobře upěchovanou zeminou.

D. hromosvod, pojmenovaný machina meteorologica (povětrnostní stroj), měl působit spíše preventivně – hroty obrácenými k obloze měl vysávat elektrický náboj z atmosféry a svádět jej do země, a tak zamezit vznikající bouřce. Funkcí se tak blížil původní ideji staršího hromosvodu Benjamina Franklina z roku 1749, případně dalších soudobých experimentátorů, kteří se snažili odvádět atmosférickou elektřinu do jiskřišť nebo leydenských lahví. Díky uzemnění vlastního jímače, byť poněkud problematicky vodivými řetězy, mohl však D. hromosvod do jisté míry plnit i funkci ochrany při úderu blesku (reálně ale takový přístroj sestavil až B. Franklin ve Philadelphii 1760). První hromosvod postavil D. v červnu 1754 na farní zahradě v Příměticích. Po šesti letech ho sedláci strhli, protože jeho vlivu přičítali vznik velkého sucha a neúrody 1759. Druhý, větší hromosvod dal D. umístit na počátku 60. let na věži přímětického kostela. O pozorováních působení povětrnostního stroje korespondoval s Janem Antonínem Scrincim, profesorem experimentální fyziky na lékařské fakultě pražské univerzity; ten pak o hromosvodu referoval v domácích i zahraničních novinách.

Vedle fyzikálních pokusů D. experimentoval (po vzoru Scrinciho a J. K. Boháče) také s terapeutickým využíváním statické elektřiny o vysokém napětí, tzv. franklinizací. Jeho léčitelskou aktivitu však kritizovali lékaři. Po konzultaci s Gerardem van Swietenem, osobním lékařem císařovny Marie Terezie, nebyla D. činnost shledána jako odporující duchovnímu poslání. O elektroterapeutických zkušenostech korespondoval D. se Scrincim a informoval též Akademii věd v Petrohradě. Tradovalo se, že vyléčil asi 50 nemocných.

D. se pokusil vytvořit také teorii o podstatě a působení elektřiny. 1753 vyhlásila petrohradská Akademie soutěž a D. na Eulerův popud poslal do Petrohradu vlastní pojednání. Práce však byla doručena se značným zpožděním, a tak zůstala nehodnocena. Ve své teorii vycházel D. z Aristotelových čtyř základních živlů (oheň, vzduch, voda, země) a v souladu s biblí považoval elektřinu za formu tzv. přírodního ohně, tj. světla stvořeného Bohem prvého dne. D. rozlišoval tzv. oheň elementární a elektrický. Oheň elementární s pasivní silou podle něj převládal v tělesech elektrovatelných, takových, která mohou sdělovat přijatou elektřinu jiným (dle dnešní terminologie v elektrických vodičích). Podle D. to byly zejména voda a kovy. Oheň elektrický s aktivní silou převládal v tělesech, která si přijatou elektřinu ponechávala (dnes izolanty). V přírodě podle D. nevzniká žádná změna, zrod, zánik či účinek, pouze při spojení činného (aktivního) s trpným (pasivním), elektrické jevy vznikají při spojení ohně elektrického s ohněm elementárním. Principem jeho hromosvodu bylo odejmutí elektrického ohně vzduchu spojením s elementárním ohněm kovového hromosvodu a země. Předpokládal dále, že elektrováním tělesných orgánů je možno kompenzovat deficit elementárního nebo elektrického ohně, a tím dosáhnout žádoucího stavu přírodního ohně v lidském těle.

Názory, sepsané v latinském traktátu Magia naturalis (Přírodní kouzelnictví), nevyšly v Rakousku nikdy tiskem. Cenzuře vadila již překonaná D. scholastická metoda. Kladně byly přijaty pouze pietisty, kteří se snažili interpretovat přírodovědecké poznatky pomocí teologických dogmat. K nim patřil i württemberský duchovní Friedrich Christoph Oetinger, který zprostředkoval vydání německého překladu D. traktátu. Ve vědeckém světě zůstala D. teorie elektřiny bez významnější odezvy.

Byl pohřben na klášterním hřbitově v Louce u Znojma. Při pozdějších úpravách terénu bylo však označení hrobu zrušeno a jeho poloha zapomenuta.

L: F. M. Pelzel, P. D., in: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler nebst kurzen Nachrichten von ihren Leben und Werken 3, 1777, s. 172–184; RSN 4, s. 209; OSN 7, s. 666–668; Wurzbach 3, s. 324; E. Albert, P. D. Ku 200leté památce jeho narození (dne 26. března 1698), Vídeň 1898; F. Nušl, P. D. Vylíčení jeho života a zásluh vědeckých. Překlad hlavního jeho spisu: Theoretického traktátu o elektřině, 1899; MSN 2, s. 291; V. Sach, P. P. D. Kněz, fysik, lékař a hudebník, 1936; B. Pernica, Život P. P. D. českého vynálezce, 1941; K. Černý, Život a dílo P. D. K 250. výročí narození 26. 3. 1698–1948, 1948; J. Smolka, Příspěvky k bádání o P. D., in: Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 3, 1957, s. 122–152; DVT 11, 1978, s. 159–167; J. Haubelt, Život a dílo V. P. D., 1982. Soupis in: Život a dílo P. D., výběrová bibliografie, 1998.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ladislav Mergl

Busta Prokopa Václava Diviše před budovou jezuitské koleje ve Znojmě
Interiér rodného domku Prokopa Václava Diviše v Žamberku