HAŠEK Milan 1925–1984

Milan HAŠEK
Narození	4. 10. 1925
Místo narození	Praha
Úmrtí	14. 11. 1984
Místo úmrtí	Ústí nad Labem
Povolání	Botanik‎ Zoolog‎ Lékaři‎ Pedagog‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 286
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48587

HAŠEK, Milan, * 4. 10. 1925 Praha, † 14. 11. 1984 Ústí nad Labem, lékař, biolog, imunolog

Syn obchodníka Rudolfa H. a Boženy, roz. Zahálkové. 1936–44 navštěvoval reálné gymnázium v Pardubicích. Po maturitě byl od listopadu 1944 totálně nasazen jako nádeník na stavbě v Neratovicích. Navštěvoval kroužek Emila Hadače v Pardubicích s několika nadšenci, z nichž většina později studovala medicínu nebo přírodovědeckou fakultu. Hadač H. přesvědčil, aby se zajímal o původ, kvalitu a stáří fosilních dřevin, které se dají zkoumat mikroskopicky. Po válce H. napsal genetikovi Bohumilu Seklovi o určité kmeny ovocné mušky Drosophilla k pokusům. 1945 nastoupil do mimořádného letního semestru na pražské přírodovědecké fakultě. Pod vlivem rodičů se na podzim téhož roku zapsal ještě na lékařskou fakultu, kde se opět sešel s prof. Seklou, který využil jeho zájmu o biologii a přijal ho za svého asistenta. Od prvního ročníku studia medicíny H. působil také jako asistent v Ústavu genetiky. 1950–53 H. pracoval s Věrou Hoščálkovou (svou pozdější manželkou) ve skupině s Janem Grozdanovičem a Martou Vojtíškovou v Purkyňově ústavu na pražském Albertově. H. již jako aspirant vedl tuto detašovanou laboratoř Ústředního ústavu biologického (od 1952 Biologický ústav ČSAV pod vedením prof. Ivana Málka, pozdějšího ředitele Mikrobiologického ústavu ČSAV). Postupně se ke skupině přidali další spolupracovníci, Tomáš Hraba, Jan Majer a Zora Pokorná. 1953 H. nastoupil jako vědecký pracovník oddělení experimentální biologie a genetiky, které později sám vedl. 1961–70 byl ředitelem Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV, který se při reorganizaci 1962 oddělil od Biologického ústavu. Od počátku sedmdesátých let se podílel na rozvoji Ústavu molekulární genetiky ČSAV, poté tam působil jako vedoucí vědecký pracovník. Současně byl členem vědeckého kolegia molekulární a buněčné biologie ČSAV. Vedle vědecké práce se také věnoval pedagogické praxi. Od 1956 přednášel jako docent živočišnou genetiku na Biologické fakultě UK, 1961 byl jmenován profesorem obecné biologie a 1966 řádným profesorem experimentální biologie na Přírodovědecké fakultě UK.

V ústavu na Albertově se zrodila myšlenka, že by se na základě popsaných experimentů o vlivu cizího bílku daly ovlivnit vývoj a genetické vlastnosti zárodku. Proto se H. pokusil vyměňovat krev mezi dvěma vyvíjejícími se kuřecími zárodky. Z odborné literatury věděl, že lze pěstovat tkáně na cévách mimo embryonální krevní oběh vyvíjejících se kuřecích vajec. 1953 publikoval kandidátskou práci Vegetativní hybridizace u živočichů, která byla ovlivněna tehdy aktuální Lysenkovou teorií. Pokoušel se změnit genetický základ dvou jedinců, a to nejprve vzájemnou výměnou krve, později umělým vytvořením kuřecích dvojčat spojením jejich chorioalantoidních membrán. Novorození jedinci netvořili vzájemně protilátky proti svým erytrocytům. Později se však ukázalo, že podstata jevu není genetická a areaktivita byla vysvětlena jako projev imunologické tolerance. H. tuto skutečnost rozeznal a od té doby se zabýval pouze otázkami imunologické tolerance a transplantační imunity. Existenci imunologického útlumu prokázal nezávisle, a dokonce dříve než pozdější nositel Nobelovy ceny Peter Medawar, který jev popsal na jiném modelu a poprvé ho správně nazval imunologickou tolerancí. H. metoda parabiózy vzbudila Medawarovu pozornost a ten ji použil k prohloubení důkazů své teorie. V dalších letech se H. zabýval problematikou transplantační a nádorové imunity či genetických mechanismů virové onkogeneze. Jako již světově respektovaný vědec 1961 obhájil titul doktora věd, stal se členem korespondentem ČSAV a jeho tým nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda. V zahraničí získal ceny Emila von Behringa a Antoina Lacassagneho a členství v mnoha vědeckých korporacích a společnostech (Německá akademie přírodních věd /Leopoldina/, Mezinárodní koordinační výbor imunologie a rozmnožování, Francouzská imunologická společnost, Americká společnost imunologů, Dánská společnost alergologie a imunologie, Maďarská, Britská a Německá imunologická společnost). Patřil k zakládajícím členům Mezinárodní transplantační společnosti. H. se stal jedním z nejvýznamnějších průkopníků moderní imunologie v českých zemích.

Se svou první ženou Věrou, roz. Hoščálkovou, měl tři děti: Zoru (* 1953), Jiřího (* 1955) a Darinu (* 1958). Manželé se 1970 rozvedli a H. se znovu dvakrát oženil.

D: výběr: Vegetative hybridization of animals by joint blood circulation during embryonal development, in: Transplantation Vol. 76 (10), 2003, s. 1412–1421.

L: MČE 2, s. 726; ČBS, s. 194; Tomeš 1, s. 422; T. Hraba, Památce profesora M. H., in: Vesmír 69, 1990, č. 5, s. 288–289; týž, A tribute to M. H. (1925–1984) in commemoration of the 10th anniversary of his death, in: Folia biologica 40, 1994, č. 6, s. 337–338; J. Ivanyi, M. H. and the discovery of immunological tolerance, in: Nature, vol. 3, July 2003, sv. 3, s. 591–597 (foto); B. Říhová, Imunolog M. H. (14. 10. 1925–14. 11. 1984), in: Učenci očima kolegů, žáků a následovníků, I. Hlaváček – J. Jedináková (eds.), 2007, s. 211–219; F. Houdek, Před osmdesáti lety se narodil M. H., in: Medical Tribune 15, 2005, s. 31; V. Mádlová, M. H., in: Práce z dějin Akademie věd 1, 2009, č. 1, s. 71–73; J. Iványi – M. V. Šimůnek – S. Štrbáňová, M. H. – O imunogenetice, in: Homines scientiarum, 2015, s. 7–29.

P: Archiv AV ČR, Praha, osobní fond (inventář V. Mádlová, 2006).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Hašek