Zobrazení zdroje stránky DOBNER Gelasius 30.5.1719-24.5.1790

{{Infobox - osoba
| jméno = Gelasius DOBNER
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 30.5.1719
| místo narození = Praha
| datum úmrtí = 24.5.1790
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 53- Historik<br />61- Pedagog<br />49- Náboženský nebo církevní činitel<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 256-257
}}
'''DOBNER, Gelasius''' ''(též Job, Felix), * 30. 5. 1719 Praha, † 24. 5. 1790 Praha, piarista, pedagog, historik''

Pocházel ze zámožné rodiny malostranského truhláře, která
se už v předchozí generaci přistěhovala do Čech z Bavorska.
V době D. dětství a mládí přišel otec o značnou část jmění.
Dílnu i povolání zdědil D. starší bratr. Jako druhorozený byl
D. určen ke studiu a duchovní dráze. V rodišti navštěvoval
jezuitské latinské školy. Proti očekávání, asi pod vlivem švagra
J. A. Scrinciho, manžela sestry, který působil jako lékař ve
Slaném, opustil jezuitské školy a vstoupil do řádu chudých
řeholníků kleriků Matky Boží pobožných škol nebo také
piaristů. V Kosmonosích opakoval nejvyšší třídu piaristické
latinské školy. 1736 se stal novicem a 1738 klerikem řádu
s řeholním jménem Gelasius od Svaté Kateřiny. Po krátkém
pobytu v Lipníku nad Bečvou a ve Staré Vodě u Libavé vystřídal
jako učitel řadu piaristických škol (Benešov, opět Lipník,
Kroměříž, Vídeň). Nejdéle pobyl v hornorakouském Hornu,
kde se vedle plnění pedagogických povinností vzdělával na
piaristické akademii (1740–41, 1743–45). Odtud odešel do
Vídně mj. studovat práva. Jeho postavení ve Vídni utrpělo
sporem s vídeňskými piaristy, kteří usilovali z hlediska českých
zemí o nepříznivé rozdělení německé řádové provincie.
Čechy a Morava se bez vědomí zainteresovaných řeholníků
ocitly rozhodnutím z Říma v různých provinciích. D. se podařilo
za podpory osobností blízkých vídeňskému dvoru tento
krok zvrátit, musel však Vídeň opustit. Odešel do Mikulova,
později do Kroměříže a Slaného. 1751 dosáhl zřízení společné
české a moravské provincie a 1752 založení piaristické koleje
v Praze v Celetné ulici. 1766 se kolej přestěhovala na Nové
Město pražské do Panské ulice. D. zásluhou převzali piaristé
v Praze také bývalé jezuitské novoměstské gymnázium.

D. zastával různé řádové úřady: 1752–59 byl prokurátorem
provincie a ekonomem pražské koleje, 1763–76 byl rektorem
koleje a 1776–78 rektorem gymnázia, o jehož rozkvět se
velmi zasloužil. Současně se věnoval historii a vydávání pramenů
k českým dějinám. Českými stavy a řádovými představenými
byl pověřen dokončením překladu ''Kroniky'' Václava
Hájka z Libočan. Při této práci se přesvědčil, že se jedná převážně
o smyšlený text, který nepravdivě ovlivnil výklad českých
dějin. 1761 vydal první z komentovaných dílů rozsáhlé
práce ''Wenceslai Hagek z Liboczan Annales Bohemorum'' zvaný
''Prodromus'', který vyvolal mezi odbornou veřejností i piaristy
dlouholetou urputnou polemiku. Do 1786 vyšlo dalších pět
dílů. První ohlasy, vesměs ze zahraničí, byly příznivé a ocenily
D. kritický postup. Od 1765 však následovala řada ostrých
útoků, ve kterých se angažovali zejména jezuité Karel
Kříž, Václav Prokop Duchovský, Eliáš Senidrich a František
Pubička.

D. měl také významné příznivce, mezi kterými vynikal Ignác
Born a další přátelé Mikuláš Adaukt Voigt a František Martin
Pelcl. Na podporu D. kritického postupu vydali několik textů
v novém periodiku ''Prager gelehrte Nachrichten''. D. odborný
spor překročil hranice zejména v souvislosti s diskusemi
o existenci či neexistenci tzv. národních praotců (Čecha,
Lecha, Rusa). D. hájil názor, že podobné spekulace jsou nevědecké,
čímž popudil nejen české, ale také polské konzervativní
vlastence.

Své poznatky se D. snažil dokládat autentickými prameny.
K posílení kritického dějepisu měla přispět i jeho další práce
''Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita''.
1764–85 publikoval šest svazků tohoto obsáhlého díla. Spolu
s tím, jak slábl vliv jezuitů ve školství, vědě i veřejném životě,
sílila pozice D. 1778 získal jako projev přízně od panovnice
Marie Terezie roční plat ve výši 300 zlatých a z Říma mu byl
udělen titul exprovinciála nezávislého na představitelích české
řádové provincie. V posledních letech života se věnoval také
přednáškám v Soukromé učené společnosti, poslední pronesl
v listopadu 1786. V D. díle se ovšem projevily i některé recidivy
staršího nevědeckého přístupu ke zkoumání minulosti, na
které upozornil i jeho příznivec Josef Dobrovský, např. v souvislosti
s interpretací životních osudů sv. Jana Nepomuckého.
K odkazu D. se hlásil i zakladatel moderní české historiografie
František Palacký.

'''D:''' soupis díla in: J. Haubelt, Dějepisectví G. D., 1979, s. 137–142.

'''L:''' OSN 7, s. 706–708; OSND 2/1, s. 183; Wurzbach 3, s. 331; LČL 1,
s. 558; Kutnar, s. 147–151 a rejstřík; SČF, s. 98; J. Dobrovský, G. D.,
in: Neue re Abhandlungen der k. k. Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften
2, 1795, s. 17–36; F. Palacký, Würdigung der alten böhmischen
Geschichtschreiber, 1829, s. 28; J. Dušek, D. původ a příbuzenstvo,
in: ČČH 3, 1897, s. 242–246; M. Kudělka, Spor G. D. o Hájkovu kroniku,
1964, s. 70–72 (se soupisem díla a literatury); V. Bartůšek, G. D. a jeho vztah
k piaristické knihovně v Kronice pražské piaristické koleje, in: Problematika
historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001,
s. 117–125.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/117844 Bibliografie dějin Českých zemí]

Pavla Vošahlíková

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]

[[Kategorie:1719]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1790]]
[[Kategorie:Praha]]