BÍLEK Jan 2.10.1892-10.8.1955

Jan BÍLEK
Narození	2.10.1892
Místo narození	České Velenice
Úmrtí	10.8.1955
Místo úmrtí	Senohraby u Prahy
Povolání	37- Doprava, pošty, spoje 28- Strojař nebo elektrotechnik
Citace	Biografický slovník českých zemí 5, Praha 2006, s. 503
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41492

BÍLEK, Jan, * 2. 10. 1892 České Velenice, † 10. 8. 1955 Senohraby u Prahy, železniční elektrotechnik, vysokoškolský pedagog

Státní reálku v Českých Budějovicích absolvoval 1910 a začal studovat na vídeňské technice, kterou ukončil 1914. Pak byl zaměstnán ve vídeňské elektromechanické továrně firmy Otto Sommer, která byla součástí koncernu Siemens. V březnu 1916 nastoupil ke státním drahám na ředitelství v Plzni. 1919 byl povolán na ministerstvo železnic do odboru pro slaboproudá zařízení a pak přeřazen do studijní kanceláře pro elektrizaci drah. Od 1922 pracoval v silnoproudém oddělení v odboru elektrické trakce. 1923 byl jmenován na pražském ČVUT doktorem technických věd po obhajobě rigorózní práce Odpor relé telegrafní linky na stálý proud. Předložená studie byla současně teoretickou částí výpočtů a pokusů, které se prováděly při přeřazení neutrálních cívek telegrafních relé a následném zavedení nových polarizovaných relé na stálý proud v telegrafní síti Československých státních železnic. Od 1930 přednášel na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT předmět zabezpečovací zařízení dopravy vlakové. Teoreticky se zabýval telegrafií, řazením galvanických článků a určením brzdových vzdáleností, odporem elektrického vedení s důrazem na svody, napětím a svody v telegrafní lince na činný proud a účinností přístrojů s předřazeným odporem. 1931 se habilitoval pro obor signální technika. Po otevření železniční fakulty na ČVUT tam přednášel nauku o železnicích, dynamiku železniční jízdy a organizaci železniční dopravy. 1933 se fakulta osamostatnila jako Vysoká škola železniční, na níž byl jmenován děkanem elektrotechnické fakulty. Zároveň se stal vedoucím odboru pro energetiku ve Vědeckovýzkumném ústavu železnic, kde se soustředil na otázky elektrické trakce, trakční mechaniku, signální a blokovou techniku a na zkoušení elektrotechnického materiálu. Publikoval u nás i v zahraničí na 100 původních statí. 1927 a 1935 získal cenu z fondu ing. dr. Havránka, která odměňovala nejlepší původní elektrotechnickou práci. Z fondu prof. A. V. Velflíka získal ocenění 1931 a 1935, z železničního Masarykova fondu 1936. Byl autorem několika úspěšných patentů a zlepšovacích návrhů. Inicioval jako předseda komise Státního normalizačního úřadu řadu předpisů a norem. Stal se členem Elektrotechnického svazu československého, Spolku československých inženýrů, České matice technické a Spolku vysokoškolských učitelů. Vystoupil na mezinárodních kongresech World Power Conference v Basileji (1926) a Stockholmu (1933).

D: Stanovení účinku šikmých souběhů, 1922; Účinnost telegrafních linek, 1923–24; Theorie relé hradlových, 1927; Elektrisace československých státních drah, 1929; Příspěvky k theorii dráhových vedení, 1930; Trakční diagramy při užití pojmu výkonu na trati, 1934; Zkoušky článků se vzdušnou depolarizací, 1935; Signalisace železničních přejezdů, 1936.

L: ČVUT – Seznam osob, 1937, s. 44; B. Mansfeld, Průvodce světem techniky, 1938, s. 15; Vysoká škola železniční, 1954, s. 10; ČVUT – Program na studijní rok 1939/40, 1939, s. 12, 91; J. B., in: Dopravní technika 3, 1955, č. 9; ČBS, s. 48; Tomeš 1, s. 98.

P: Archiv ČVUT Praha, fond VŠSEL, disertační práce, k. č. 15.

Jiřina Masnerová