BOHÁČ Antonín 5.3.1882-27.12.1950

Antonín BOHÁČ
Narození	5.3.1882
Místo narození	Lišice (č. o. Sv. Mikuláš) u Kutné Hory
Úmrtí	27.12.1950
Místo úmrtí	Praha
Povolání	19- Ekonom nebo statistik 59- Společnost - ostatní 54- Etnograf
Citace	Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 1-2
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42380

BOHÁČ, Antonín, * 5. 3. 1882 Lišice (č. o. Sv. Mikuláš) u Kutné Hory, † 27. 12. 1950 Praha, statistik, demograf

Po studiu na gymnáziu v Kolíně absolvoval filozofickou fakultu pražské univerzity, kde se věnoval moderní filologii (francouzština, český jazyk a literatura). Již za studií působil jako suplent na reálce v Telči, od 1905 vyučoval češtině a francouzštině na reálce v Uherském Brodě. V této době publikoval články z oboru lingvistiky a srovnávací filologie. 1910 získal doktorát filozofie. O rok později byl přeložen do Plzně na gymnázium na Mikulášském náměstí. Učil tam češtinu a francouzštinu do 1915 a potom do 1918 stejné předměty v Křemencově ulici v Praze. Význam studia statistiky a zároveň potřebu věnovat se i pro české země problematice menšin a populačního vývoje si B. uvědomil, když se seznámil s dílem Heinricha Rauchberga Der nationale Besitzstand in Böhmen. Rozhodl se rozšířit Rauchbergovo pojednání o podobné práce pro Moravu a Slezsko. Výsledkem bylo několik studií, mapujících vývoj jazykové hranice a menšin, publikovaných v rozmezí let 1907–10, např. O české otázce menšinové (1910). Když 1912 obdržel stipendium a studijní dovolenou, odejel studovat statistiku, historickou etnografii a národní hospodářství na univerzity do Berlína a Mnichova a pak do Paříže, kde navštěvoval École des hautes études a přednášky na Sorbonně. 1913–14 pak vydal Studie demografické, Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené – dvě analytické studie, které již jasně naznačily jeho budoucí vědecké zaměření v oboru, v němž je u nás pokládán za faktického zakladatele. Během první světové války začal pracovat na shrnující práci o národnostních poměrech v Čechách, jejíž některé části rozpracoval ve studii o obyvatelstvu Čech; text však zůstal torzem, uloženým v B. pozůstalosti. 1919 se zúčastnil jako expert československé delegace pařížské mírové konference. Po návratu přijal nabídku Dobroslava Krejčího, který stál tehdy v čele nově utvořeného Státního úřadu statistického (SÚS), pracovat v této instituci, kde pak setrval až do předčasného penzionování v roce 1941. Od 1921 vedl II. oddělení SÚS – statistiku obyvatelstva. Připravil a organizačně řídil první sčítání v samostatné republice v roce 1921 a zpracoval jeho výsledky v publikacích Předběžné výsledky sčítání lidu v Československu (1921), Hlavní město Praha – studie o obyvatelstvu (1922, samostatné vydání 1923), Obyvatelstvo v Československé republice (1924), Hospodářské a sociální poměry obyvatelstva Republiky československé ve světle sčítání lidu (1925), Analytický rozbor výsledků sčítání lidu z roku 1921 (1924), Národnostní mapa Republiky československé (1926) a Náš populační problém a statistika (1929). Zasloužil se o to, že výsledky prvního sčítání byly nejen plně srovnatelné s výsledky statistických šetření v zahraničí, ale všechny jeho reformní zásahy směřovaly k přesnosti, pravdivosti a úplnosti soupisů, a to i v tak ožehavém a nejvíce napadaném odvětví, jakým byla národnostní statistika. Zabýval se i problematikou přelidnění, vystěhovalectvím, populační otázkou v souvislosti s reformou trestního práva. Počátkem 1922 byl jmenován ministerským radou. 1929 se habilitoval na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství na ČVUT a začal přednášet na Přírodovědecké fakultě UK jako soukromý docent populační vědy. Na počátku třicátých let připravil a organizoval druhé sčítání obyvatelstva (proběhlo 1930). Díky dobré teoretické přípravě, organizaci sčítání a přísné kontrole spolehlivosti byly výsledky posuzovány v mezinárodním statistickém světě jako jedny z nejlepších ve své době, některá šetření dokonce jako nejlepší vůbec. Následující období až do vypuknutí druhé světové války bylo vrcholem B. tvůrčích sil a aktivity nejen počtem publikovaných prací, ale i šíří záběru. Na vysoké škole přednášel dějiny myšlení o věcech populačních, o rodině a manželství, historii myšlení o sociálních a populačních problémech Německa, vybrané stati ze statistické metody ve vztahu k demografii. Výsledky druhého sčítání shrnul do studií Národnost při druhém sčítání lidu (1931), Nejdůležitější poznatky ze sčítání lidu 1. 12. 1930 (1932), Přehled nejdůležitějších výsledků posledního sčítání lidu (1934). Analýzu sociálních a demografických poměrů v souvislosti se světovou hospodářskou krizí zachytil v pracích Změny v hospodářském a sociálním rozvrstvení obyvatelstva českých zemí (1933), Nová situace populační a hospodářská (1934) a Populační vyhlídky Československa (1934). Od 1934 přednášel statistiku na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze. V témže roce byl jmenován zástupcem předsedy SÚS. Pracoval jako člen statistické rady státní, místopředseda Komise pro vystěhovalectví a kolonizaci při ministerstvu sociální péče, byl členem předsednictva Československé společnosti pro studium národnostních otázek, řádným členem Slovanského ústavu, Sociálního ústavu ČSR, Masarykovy akademie práce, Masarykovy sociologické společnosti, Mezinárodního ústavu statistického, dopisujícím členem Italského komitétu pro studium populačních otázek. Jeho zásluhou začal v ČSR pracovat při II. odboru Sociálního ústavu Československý národní komitét Mezinárodní unie pro vědecké studium populace (IUSSP), který byl 1931 přijat za kolektivního člena této unie. Zúčastňoval se mezinárodních vědeckých kongresů statistiků a demografů (1925 a 1931 Řím, 1927 Ženeva a Káhira, 1929 Varšava, 1931 Madrid, 1935 Berlín, 1936 Athény a 1937 Paříž). Kongres Mezinárodního ústavu statistického, svolaný do Prahy na září 1938, jehož předsedou organizačního výboru byl F. Weyr a generálním tajemníkem B., musel být pro mimořádné politické poměry předčasně ukončen po dvou dnech zasedání. Ve třicátých letech pracoval na syntézách Soustava populační vědy a Přehled populačních teorií (obě práce zůstaly v rukopise v B. pozůstalosti). Pracoval v českobratrské církvi evangelické jako člen synodního výboru a jako redaktor Kostnických jisker, kde publikoval řadu článků, stejně jako v časopise Český bratr. V září 1938 byl členem mezinárodní komise, která v Berlíně projednávala zásady pro stanovení tzv. pátého pásma, jež měly korigovat Hitlerovy požadavky na změny hranic. Po okupaci Československa nacistickým Německem odmítl emigrovat. Vedení SÚS převzali Němci a B., který před tím na krátký čas stanul v čele této instituce, byl vystaven značnému politickému tlaku a dohledu. Nepřerušil styky s předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem, stýkal se i s vyslancem Arnoštem Heidrichem až do zatčení obou gestapem. 1939 přijal volbu synodním kurátorem, nejvyšším laickým hodnostářem českobratrské církve evangelické. Předčasné penzionování ho vysvobodilo z nebezpečné situace, jež pro něj v SÚS nastala. Udržoval kontakt s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Po zatčení a výslechu na gestapu měl B. zakázaný pobyt v Praze a do konce války byl konfinován ve svém rodišti. V tomto období pracoval na dvou studiích, jejichž rukopis je uložen v jeho pozůstalosti (Platonské studie, Muž a žena v pojetí biblickém). Po osvobození 1945 napsal seriál článků do denního tisku, v nichž se vyjadřoval k odsunu Němců, k otázce státních hranic, k případu prezidenta SÚS a přítele Jana Auerhana, popraveného nacisty za heydrichiády, k poválečnému uspořádání Evropy. Knižně vyšly jeho Národní stát a světový mír (1946) a Statistika (skripta, 1946). Od 1946 přednášel jako docent populační vědy v Praze na Filozofické a Přírodovědecké fakultě UK a na Vysoké škole politických a sociálních věd. Návrh na jeho jmenování profesorem byl 1945 a 1948 zamítnut. Do čela SÚS znovu postaven nebyl. Jediná veřejná pocta jej zastihla ještě za života, když byl 1947 vyznamenán Československým válečným křížem a medailí za zásluhy l. stupně za účast v protifašistickém odboji. Těžce nesl odloučení od mezinárodního vědeckého života. Po válce se zúčastnil pouze jedné cesty do zahraničí 1945 do Moskvy spolu s vyslancem A. Heidrichem na jednání o připojení Podkarpatské Ukrajiny k Sovětskému Svazu. Vědeckých kongresů se již neúčastnil, resp. nebyl jmenován do oficiálních delegací. Obesílal je pouze svými příspěvky a snažil se udržet alespoň korespondenční kontakt se zástupci mezinárodních odborných a vědeckých společností. 1946 byl jmenován mimořádným členem ČAVU a členem Národní rady badatelské při ČAVU, 1948 jej Italská statistická a demografická společnost jmenovala svým členem. V posledním roce svého života se ještě pokusil o teoretické zdůvodnění zřízení vědeckého pracoviště pro studium populačních otázek při ČAVU – Populačního ústavu. 1950 byl vyzván, aby přerušil, stejně jako všichni dosavadní aktivní členové Mezinárodního statistického ústavu, své členství v této organizaci. V říjnu téhož roku mu oznámilo vedení filozofické fakulty, že nemá další pověření ani oprávnění přednášet.

B. byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se narodil syn Ladislav B. (1907–1978), herec a režisér, a dcera Vlasta, která zemřela v dětském věku. S druhou manželkou Evou B., roz. Jansovou (1899–1996), s níž se oženil po smrti své první ženy Karoliny, měl syna Antonína B. (1926–1992), literárního historika.

D: soupis in: Sborník NM v Praze, ř. A – Historie, 31, 1977, č. 1–3, s. 167n. (s výjimkou statí uveřejněných v Kostnických jiskrách a Českém bratru).

L: J. Korčák, Zakladatel naší demografie, in: Sborník Čs. Společnosti zeměpisné 57, 1952, s. 10n.; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, s. 389n.; A. Šubrtová, A. B. – statistik a demograf. Život a dílo, in: Sborník NM v Praze, ř. A, 31, 1977, č. 1–3; Z. Pavlík, Historie a současný stav demografie, in: Lidé a země, 1966, č. 5, s. 199n.; ČsB 1, nestr.; Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, 1969, s. 22, 54 a fotograf. příloha č. 9–11; MČE 1, s. 500; ČBS, s. 55; Demografie 24, 1982, č. 1, s. 30n.; Tomeš 1, s. 111; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 68n.

P: písemná pozůstalost je uložena v Archivu NM v Praze; B. vědecká knihovna je z velké části umístěna na Přírodovědecké fakultě UK.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alena Šubrtová