DANIEL I. ?-9.8.1167: Porovnání verzí
(DANIEL_I._1100-1167) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = DANIEL I. | | jméno = DANIEL I. | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = | | datum narození = | ||
| místo narození = | | místo narození = | ||
| datum úmrtí = 1167 | | datum úmrtí = 9.8.1167 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Řím (Itálie) | ||
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 125-126 | ||
}} | |||
'''DANIEL I.''', ''* ?, † 9. 8. 1167 Řím (Itálie), biskup, diplomat'' | |||
Pocházel z předního českého intelektuálního rodu, otec | |||
byl pražský kanovník Magnus a bratr vyšehradský probošt | |||
Alexander, vedoucí diplomatického poselstva Vladislava II. do | |||
Cařihradu (kde zemřel); blízkým příbuzným byl i olomoucký | |||
biskup Jindřich Zdík. D. získal vzdělání v Paříži, kde nabyl | |||
politického a kulturního rozhledu a navázal styky s předními | |||
osobnostmi Evropy. V době působení legáta Guida v Čechách | |||
(1143) byl jmenován proboštem pražské kapituly, 1148 pražským | |||
biskupem. Biskupské svěcení přijal v Mohuči 31. 12. | |||
1148. | |||
Jako mimořádně vzdělaný člověk a obratný diplomat konal | |||
v zájmu knížete a především císaře Fridricha Barbarossy četná | |||
diplomatická jednání (u kurie už 1145, 1146). Byl upřímně | |||
zbožným stoupencem reformního církevního směru. Po | |||
biskupském jmenování neprodleně povolal premonstráty do | |||
kláštera v Želivi, jenž v té době náležel benediktinům. 1152 | |||
se místo knížete zúčastnil říšského sněmu v Merseburku, který | |||
svolal Fridrich Barbarossa, kde se mu podařilo smířit revoltujícího | |||
knížete Oldřicha, syna Soběslava I., s Vladislavem. | |||
Podobně tomu bylo i 1153, kdy se spolu s kancléřem | |||
Gervasiem a knížetem Vladislavem zúčastnil nové svatby | |||
Fridricha Barbarossy ve Würzburgu; D. přičiněním tam došlo | |||
k tajné dohodě, že pomůže-li český kníže císaři na výpravě | |||
proti Milánu, dostane královskou korunu a zpět Budyšínsko. | |||
1157 vedl D. do Uher knížecí poselstvo, jež mělo přivést nevěstu | |||
nejstaršímu synu knížete. Těsně po návratu jel na pohřeb | |||
olomouckého biskupa Jana. V červenci téhož roku byl | |||
s knížetem na říšském sněmu v Bamberku, krátce poté jel | |||
znovu do Uher, aby získal krále Gejzu II. pro pomoc italskému | |||
tažení Fridricha Barbarossy. Vladislavova tažení k Milánu | |||
1158 se D. zúčastnil s vlastním doprovodem, v němž byl | |||
i jeho kaplan a kronikář výpravy Vincentius, který zachoval | |||
o D. činnosti během výpravy četné detailní zprávy, jež chronologicky | |||
pokračovaly až po D. účast při závěrečných jednáních | |||
o kapitulaci Milána. Když se Vladislav vracel do Čech, | |||
byl D. nemocen. Pomoc a další pobyt v Itálii si nato vyžádal | |||
císař Fridrich. V jeho službách pak D. spolu s Vincentiem navštívil | |||
řadu italských měst, aby od nich přijal přísahu věrnosti | |||
císaři a pozval je na sněm na Ronkalských polích. V císařských | |||
intencích působil D. při pavijské synodě 1160, která uznala | |||
pravoplatným papežem císařského kandidáta Viktora IV. | |||
V zájmu jeho uznání putoval D. bezvýsledně znovu do Uher | |||
ke Gejzovi II. a odtud do Čech, které se jeho vlivem přihlásily | |||
k Viktorově obedienci. | |||
Až po skončení služeb císaři se D. mohl v první polovině 60. let | |||
soustavněji věnovat diecézi. Doloženy byly jeho zásahy ve prospěch | |||
benediktinských klášterů (Sázava, Opatovice, Teplice), | |||
zatímco předchozí podpora nových řádů premonstrátů a cisterciáků | |||
skončila (zřejmě v souladu s podporou Viktora IV.). D. | |||
inicioval vznik nejstarší samostatné církevně správní soustavy | |||
arcijáhenství v pražské diecézi (v konečné podobě deseti), která | |||
hmotně zajistil. Jako vzdělanec pořizoval knihy, např. během | |||
bojů u Milána poslal kaplana Vincentia do Boloně získat rukopis | |||
Gratiánova ''Dekretu'' a další rukopisy. Z D. podnětu byl | |||
v Praze napsán a iluminován rukopis ''Flores s. Bernardi''. Z 1165 | |||
se dochovaly čtyři D. autentiky (listinná potvrzení o vysvěcení | |||
kostelů a uložení relikvií do oltářů) pro kostely středních Čech; | |||
jednalo se o první listiny samostatně vydané pražskými biskupy. | |||
D. byl první pražský biskup, který respektoval kněžnu Ludmilu | |||
jako světici. 1166 se musel znovu zúčastnit dalšího císařova tažení | |||
do Itálie, kde zastával i úřad dvorského sudího. Krátce po | |||
císařově opanování Říma vypukl mor, kterému D. jako jeden | |||
z prvních podlehl. Tělesné pozůstatky byly přeneseny do Prahy | |||
a uloženy ve svatovítské katedrále. | |||
'''L:''' RSN 4, s. 45–46; OSN 6, s. 947–948; V. Novotný, České dějiny 1/2, | |||
1913, rejstřík; M. Pavlíková, O oltářních autentikách biskupa Daniela I., | |||
in: Věstník KČSN, 1951 (vyd. 1953), s. 1–21; NDB 3, s. 508; ADB 4, | |||
s. 729–730; BL 1, s. 230; MČE 2, s. 250; P. Hilsch, Die Bischöfe von Prag in | |||
der frühen Stauferzeit: ihre Stellung zwischen Reichs - und Landesgewalt von | |||
Daniel I., 1148–1167, bis Heinrich, 1182–1197, München 1969, passim; | |||
M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, | |||
s. 55–57; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, rejstřík. | |||
'''P:''' Vincentiova kronika, in: FRB 2, s. 407–460; Jarlochova kronika, in: | |||
tamtéž, s. 461–516; Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae… 1 (ed. | |||
G. Friedrich), 1904–1907, rejstřík. | |||
Zdeňka Hledíková | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | [[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | ||
[[Kategorie:1167]] | [[Kategorie:1167]] | ||
[[Kategorie:Řím]] |
Aktuální verze z 21. 10. 2019, 14:05
DANIEL I. | |
Úmrtí | 9.8.1167 |
---|---|
Místo úmrtí | Řím (Itálie) |
Povolání | 49- Náboženský nebo církevní činitel |
Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 125-126 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45281 |
DANIEL I., * ?, † 9. 8. 1167 Řím (Itálie), biskup, diplomat
Pocházel z předního českého intelektuálního rodu, otec byl pražský kanovník Magnus a bratr vyšehradský probošt Alexander, vedoucí diplomatického poselstva Vladislava II. do Cařihradu (kde zemřel); blízkým příbuzným byl i olomoucký biskup Jindřich Zdík. D. získal vzdělání v Paříži, kde nabyl politického a kulturního rozhledu a navázal styky s předními osobnostmi Evropy. V době působení legáta Guida v Čechách (1143) byl jmenován proboštem pražské kapituly, 1148 pražským biskupem. Biskupské svěcení přijal v Mohuči 31. 12. 1148.
Jako mimořádně vzdělaný člověk a obratný diplomat konal v zájmu knížete a především císaře Fridricha Barbarossy četná diplomatická jednání (u kurie už 1145, 1146). Byl upřímně zbožným stoupencem reformního církevního směru. Po biskupském jmenování neprodleně povolal premonstráty do kláštera v Želivi, jenž v té době náležel benediktinům. 1152 se místo knížete zúčastnil říšského sněmu v Merseburku, který svolal Fridrich Barbarossa, kde se mu podařilo smířit revoltujícího knížete Oldřicha, syna Soběslava I., s Vladislavem. Podobně tomu bylo i 1153, kdy se spolu s kancléřem Gervasiem a knížetem Vladislavem zúčastnil nové svatby Fridricha Barbarossy ve Würzburgu; D. přičiněním tam došlo k tajné dohodě, že pomůže-li český kníže císaři na výpravě proti Milánu, dostane královskou korunu a zpět Budyšínsko. 1157 vedl D. do Uher knížecí poselstvo, jež mělo přivést nevěstu nejstaršímu synu knížete. Těsně po návratu jel na pohřeb olomouckého biskupa Jana. V červenci téhož roku byl s knížetem na říšském sněmu v Bamberku, krátce poté jel znovu do Uher, aby získal krále Gejzu II. pro pomoc italskému tažení Fridricha Barbarossy. Vladislavova tažení k Milánu 1158 se D. zúčastnil s vlastním doprovodem, v němž byl i jeho kaplan a kronikář výpravy Vincentius, který zachoval o D. činnosti během výpravy četné detailní zprávy, jež chronologicky pokračovaly až po D. účast při závěrečných jednáních o kapitulaci Milána. Když se Vladislav vracel do Čech, byl D. nemocen. Pomoc a další pobyt v Itálii si nato vyžádal císař Fridrich. V jeho službách pak D. spolu s Vincentiem navštívil řadu italských měst, aby od nich přijal přísahu věrnosti císaři a pozval je na sněm na Ronkalských polích. V císařských intencích působil D. při pavijské synodě 1160, která uznala pravoplatným papežem císařského kandidáta Viktora IV. V zájmu jeho uznání putoval D. bezvýsledně znovu do Uher ke Gejzovi II. a odtud do Čech, které se jeho vlivem přihlásily k Viktorově obedienci.
Až po skončení služeb císaři se D. mohl v první polovině 60. let soustavněji věnovat diecézi. Doloženy byly jeho zásahy ve prospěch benediktinských klášterů (Sázava, Opatovice, Teplice), zatímco předchozí podpora nových řádů premonstrátů a cisterciáků skončila (zřejmě v souladu s podporou Viktora IV.). D. inicioval vznik nejstarší samostatné církevně správní soustavy arcijáhenství v pražské diecézi (v konečné podobě deseti), která hmotně zajistil. Jako vzdělanec pořizoval knihy, např. během bojů u Milána poslal kaplana Vincentia do Boloně získat rukopis Gratiánova Dekretu a další rukopisy. Z D. podnětu byl v Praze napsán a iluminován rukopis Flores s. Bernardi. Z 1165 se dochovaly čtyři D. autentiky (listinná potvrzení o vysvěcení kostelů a uložení relikvií do oltářů) pro kostely středních Čech; jednalo se o první listiny samostatně vydané pražskými biskupy. D. byl první pražský biskup, který respektoval kněžnu Ludmilu jako světici. 1166 se musel znovu zúčastnit dalšího císařova tažení do Itálie, kde zastával i úřad dvorského sudího. Krátce po císařově opanování Říma vypukl mor, kterému D. jako jeden z prvních podlehl. Tělesné pozůstatky byly přeneseny do Prahy a uloženy ve svatovítské katedrále.
L: RSN 4, s. 45–46; OSN 6, s. 947–948; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, rejstřík; M. Pavlíková, O oltářních autentikách biskupa Daniela I., in: Věstník KČSN, 1951 (vyd. 1953), s. 1–21; NDB 3, s. 508; ADB 4, s. 729–730; BL 1, s. 230; MČE 2, s. 250; P. Hilsch, Die Bischöfe von Prag in der frühen Stauferzeit: ihre Stellung zwischen Reichs - und Landesgewalt von Daniel I., 1148–1167, bis Heinrich, 1182–1197, München 1969, passim; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 55–57; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, rejstřík.
P: Vincentiova kronika, in: FRB 2, s. 407–460; Jarlochova kronika, in: tamtéž, s. 461–516; Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae… 1 (ed. G. Friedrich), 1904–1907, rejstřík.
Zdeňka Hledíková