DIGRIN Zdeněk 4.11.1930-26.11.1988: Porovnání verzí
(DIGRIN_Zdeněk_4.11.1930-26.10.1988) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 4: | Řádek 4: | ||
| datum narození = 4.11.1930 | | datum narození = 4.11.1930 | ||
| místo narození = Praha | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 26. | | datum úmrtí = 26.11.1988 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 64- Překladatel | | povolání = 64- Překladatel<br />82- Dramaturg, režisér nebo choreograf | ||
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 216-217 | ||
}} | |||
'''DIGRIN, Zdeněk''', ''* 4. 11. 1930 Praha, † 26. 11. 1988 Praha, divadelní historik, překladatel, dramaturg, teatrolog'' | |||
Pocházel z rodiny s širokým kulturním zázemím, kde se scházela | |||
řada českých umělců, mj. A. Hoffmeister. Zájem o divadlo | |||
projevoval profesně již od 1952, kdy v době studia na DAMU | |||
v Praze působil současně jako dramaturg činohry v Divadle | |||
F. X. Šaldy v Liberci (do 1964), později i v Divadle V. Nezvala | |||
v Karlových Varech. Dramaturgii vystudoval ve třídě prof. | |||
Františka Götze 1954. Z Liberce se natrvalo vrátil do Prahy | |||
1964 a do 1968 tam působil jako tajemník Svazu divadelních | |||
umělců. Po osmašedesátém roce byl z politických důvodů diskriminován | |||
a nucen vykonávat různá nekvalifikovaná zaměstnání, | |||
pracoval např. jako noční hlídač. 1970–80 vyučoval však | |||
již dějiny divadla na hudebně-dramatickém oddělení pražské | |||
konzervatoře. V druhé polovině šedesátých let napsal dvě biografie | |||
věnované českým hercům, 1967 Jaroslavu Marvanovi | |||
a 1968 Bohuši Záhorskému. Od poloviny 60. let se s úspěchem | |||
uplatňoval jako překladatel, zejména italské literatury, | |||
sporadicky i ruské a ukrajinské, povídek, románů (vycházely | |||
především v nakladatelství Odeon), a hlavně divadelních her | |||
(takřka dvou desítek vydaných jako rozmnožené texty Dilie). | |||
Uvedl do českého prostředí řadu italských spisovatelů, např. | |||
se jako první a nadlouho jediný stal překladatelem excentrického | |||
Tommasa Landolfiho (''Podzimní příběh'', 1983), přeložil | |||
také povídku Itala Calvina ''Baron na stromě''. Intenzivně se věnoval | |||
dějinám a teorii divadla. Pro italskou divadelní kulturu | |||
ho získal teatrolog a překladatel Jaroslav Pokorný. V dramaturgických, | |||
překladatelských i vědeckých pracích soustřeďoval | |||
D. pozornost k období italské renesance a ke 20. století. | |||
Nejvýznamnějšími díly se staly ''Slovník světových dramatiků:'' | |||
''italští autoři'' (vydal 1983 Divadelní ústav) a dějiny italského | |||
divadla ''Divadlo učenců a diplomatů'' (posmrtně editované 1995 | |||
Michaelou Holznerovou). D. platil za vynikajícího českého | |||
znalce italské teatrologie. Italské hry v D. překladu uváděla | |||
česká divadla, oblibě se jeho převody těšily i po roce 2000. | |||
Manželka, herečka Jaroslava Bílková (1929–1984) se uplatňovala | |||
rovněž jako překladatelka. Poslední léta života strávil | |||
v invalidním důchodu (následek úrazu při srážce tramvají). | |||
Datum úmrtí uvádí řada pramenů chybně. | |||
'''D:''' překlady: E. Filippo, Komediant na obtíž; L. Pirandello, Člověk, zvíře | |||
a ctnost (s J. Bílým), 1966; týž, Když je člověk někdo; týž, Diplom. V rukavičkách, | |||
in: Pět her a jedna aktovka, 1967; P. Volponi, Světa stroj, 1968; | |||
P. E. Poesio, Jean Luis Barrault (!), 1969; I. Calvino, Baron na stromě, | |||
in: Naši předkové, 1970, 1971; týž, Rozpůlený vikomt, in: tamtéž; týž: Neexistující | |||
rytíř, in: tamtéž; C. Goldoni, Mirandolina; A. Nicolaj, Svět vody, | |||
pod pseud. Ludmila Kropáčová, 1974; C. Terron, Poustevníkovy zuby, 1975; | |||
týž, Polib mně, Alfréde!; A. Campanile, Amfóra; G. Dessi, Spravedlnost, | |||
1976; L. Pirandello, Jako dřív, líp než dřív, 1977; G. B. Della Porta, Astrolog; | |||
I. Svevo, Regenerace; A. Campanile, Za všechno může kapitán; G. Leopardi, | |||
Sázka Prométheova, 1979; E. Filippo, Vánoce u Cupiellů; A. Nicolaj, Pupeční | |||
šňůra; C. Goldoni, Zvědavé ženy, 1981; týž, Vějíř; A. Campanile, Celestinova | |||
cesta, 1982; T. Landolfi, Podzimní příběh, 1983; C. Gozzi, Zelenavý | |||
ptáček (s J. Bílkovou), 1984; C. Meano, Zrození Salome, 1985; L. Chiarelli, | |||
Maska a tvář, 1986; B. D. da Bibbiena (pod Cardinale Bibbiena), Komedie | |||
o Calandrovi, 1987; G. Leopardi, Morální dílka (s J. Pelánem), 2003. | |||
'''L:''' nekrolog: in: Lidová demokracie 1. 12. 1988; J. Veltruský, Životní dílo | |||
Z. D., in: Divadelní revue 6, 1995, č. 4, s. 66–68; fk, Znalec italského divadla, | |||
in: Lidové noviny 3. 12. 1998 (s chybami dat); http://www.obecprekladatelu.cz (kde bibliografie překladů); Mladá fronta Dnes 4. 11. 1999, s. 20; ČBS, s. 109; Tomeš 1, s. 235; F. Černý, Za divadlem starým i novým, 2005, s. 151. | |||
'''P:''' Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (pozůstalost); rukopisy: | |||
knihovna Divadelního ústavu, Praha. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/134498 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Marcella Husová | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] |
Aktuální verze z 22. 10. 2019, 11:36
Zdeněk DIGRIN | |
![]() | |
Narození | 4.11.1930 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 26.11.1988 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
64- Překladatel 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf |
Citace | Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 216-217 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=68966 |
DIGRIN, Zdeněk, * 4. 11. 1930 Praha, † 26. 11. 1988 Praha, divadelní historik, překladatel, dramaturg, teatrolog
Pocházel z rodiny s širokým kulturním zázemím, kde se scházela řada českých umělců, mj. A. Hoffmeister. Zájem o divadlo projevoval profesně již od 1952, kdy v době studia na DAMU v Praze působil současně jako dramaturg činohry v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (do 1964), později i v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech. Dramaturgii vystudoval ve třídě prof. Františka Götze 1954. Z Liberce se natrvalo vrátil do Prahy 1964 a do 1968 tam působil jako tajemník Svazu divadelních umělců. Po osmašedesátém roce byl z politických důvodů diskriminován a nucen vykonávat různá nekvalifikovaná zaměstnání, pracoval např. jako noční hlídač. 1970–80 vyučoval však již dějiny divadla na hudebně-dramatickém oddělení pražské konzervatoře. V druhé polovině šedesátých let napsal dvě biografie věnované českým hercům, 1967 Jaroslavu Marvanovi a 1968 Bohuši Záhorskému. Od poloviny 60. let se s úspěchem uplatňoval jako překladatel, zejména italské literatury, sporadicky i ruské a ukrajinské, povídek, románů (vycházely především v nakladatelství Odeon), a hlavně divadelních her (takřka dvou desítek vydaných jako rozmnožené texty Dilie). Uvedl do českého prostředí řadu italských spisovatelů, např. se jako první a nadlouho jediný stal překladatelem excentrického Tommasa Landolfiho (Podzimní příběh, 1983), přeložil také povídku Itala Calvina Baron na stromě. Intenzivně se věnoval dějinám a teorii divadla. Pro italskou divadelní kulturu ho získal teatrolog a překladatel Jaroslav Pokorný. V dramaturgických, překladatelských i vědeckých pracích soustřeďoval D. pozornost k období italské renesance a ke 20. století. Nejvýznamnějšími díly se staly Slovník světových dramatiků: italští autoři (vydal 1983 Divadelní ústav) a dějiny italského divadla Divadlo učenců a diplomatů (posmrtně editované 1995 Michaelou Holznerovou). D. platil za vynikajícího českého znalce italské teatrologie. Italské hry v D. překladu uváděla česká divadla, oblibě se jeho převody těšily i po roce 2000.
Manželka, herečka Jaroslava Bílková (1929–1984) se uplatňovala rovněž jako překladatelka. Poslední léta života strávil v invalidním důchodu (následek úrazu při srážce tramvají). Datum úmrtí uvádí řada pramenů chybně.
D: překlady: E. Filippo, Komediant na obtíž; L. Pirandello, Člověk, zvíře a ctnost (s J. Bílým), 1966; týž, Když je člověk někdo; týž, Diplom. V rukavičkách, in: Pět her a jedna aktovka, 1967; P. Volponi, Světa stroj, 1968; P. E. Poesio, Jean Luis Barrault (!), 1969; I. Calvino, Baron na stromě, in: Naši předkové, 1970, 1971; týž, Rozpůlený vikomt, in: tamtéž; týž: Neexistující rytíř, in: tamtéž; C. Goldoni, Mirandolina; A. Nicolaj, Svět vody, pod pseud. Ludmila Kropáčová, 1974; C. Terron, Poustevníkovy zuby, 1975; týž, Polib mně, Alfréde!; A. Campanile, Amfóra; G. Dessi, Spravedlnost, 1976; L. Pirandello, Jako dřív, líp než dřív, 1977; G. B. Della Porta, Astrolog; I. Svevo, Regenerace; A. Campanile, Za všechno může kapitán; G. Leopardi, Sázka Prométheova, 1979; E. Filippo, Vánoce u Cupiellů; A. Nicolaj, Pupeční šňůra; C. Goldoni, Zvědavé ženy, 1981; týž, Vějíř; A. Campanile, Celestinova cesta, 1982; T. Landolfi, Podzimní příběh, 1983; C. Gozzi, Zelenavý ptáček (s J. Bílkovou), 1984; C. Meano, Zrození Salome, 1985; L. Chiarelli, Maska a tvář, 1986; B. D. da Bibbiena (pod Cardinale Bibbiena), Komedie o Calandrovi, 1987; G. Leopardi, Morální dílka (s J. Pelánem), 2003.
L: nekrolog: in: Lidová demokracie 1. 12. 1988; J. Veltruský, Životní dílo Z. D., in: Divadelní revue 6, 1995, č. 4, s. 66–68; fk, Znalec italského divadla, in: Lidové noviny 3. 12. 1998 (s chybami dat); http://www.obecprekladatelu.cz (kde bibliografie překladů); Mladá fronta Dnes 4. 11. 1999, s. 20; ČBS, s. 109; Tomeš 1, s. 235; F. Černý, Za divadlem starým i novým, 2005, s. 151.
P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (pozůstalost); rukopisy: knihovna Divadelního ústavu, Praha.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Marcella Husová