DOPITA Zdeněk 6.2.1912-21.6.1977

Zdeněk DOPITA
Narození	6.2.1912
Místo narození	Brno
Úmrtí	21.6.1977
Místo úmrtí	Brno
Povolání	81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace	Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 314-315
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=78503

DOPITA, Zdeněk, * 6. 2. 1912 Brno, † 21. 6. 1977 Brno, rozhlasový redaktor, divadelní režisér, pedagog, organizátor amatérského divadla

Pocházel z rodiny advokáta. Studoval na Právnické fakultě MU (JUDr. 1938) a v první polovině třicátých let externě také herectví na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně, kde absolvoval 1935 a kde jej ovlivnil hlavně Rudolf Walter, ředitel Svobodného divadla. Začal se věnovat profesionálnímu i amatérskému divadlu.

Od 1938 působil jako režisér v brněnském rozhlasovém studiu, kde do 1946 natočil na 700 různých pořadů (od publicistických po náročné celovečerní hry). Pak pracoval jako osvětový pracovník Jednotného svazu českých zemědělců. Od 1946/47 učil s přestávkami externě dějiny světového divadla a umělecký přednes na Státní konzervatoři v Brně (1948–49, 1963–68), kde měl 1968–77 stálý úvazek i funkci vedoucího dramatického oboru. Když 1948 přešel celý ročník konzervatoře na nově zřízenou JAMU, přednášel tam historii divadla (1949–50). Studenti, k nimž patřili mj. Josef Karlík, Helena Kružíková, Oldřich Celerýn, Jana Hliňáková, Dagmar Pistorová, později i Libuše Šafránková, cenili D. odbornou úroveň a chápavý vztah k mladé generaci.

Dráhu profesionálního divadelníka nastoupil 1950. Po Oskaru Linhartovi byl jmenován režírujícím ředitelem Městského a oblastního divadla (původně Svobodné divadlo, později Krajské oblastní, od 1954 Divadlo bratří Mrštíků a od 1993 Městské divadlo) v Brně, kde už předtím hostoval třikrát jako režisér (např. Její pastorkyňa G. Preissové, 1950). Jednalo se o regionální scénu se zájezdovým posláním, která se vedle ideologických kritérií vyrovnávala s dramaturgickou dvojkolejností vzhledem k městskému a venkovskému obecenstvu a s fluktuací hereckého souboru. Během třinácti let usiloval o vytvoření jednolitého souboru a uvádění náročnějšího repertoáru. Divadlo dávalo v průměru deset premiér v sezoně a D. se ujal zpravidla dvou. Nastudoval na třicet her především klasického odkazu (Jiráskova Lucerna, 1951; Tylovy hry Drahomíra a její synové, 1954, Fidlovačka, 1960; Maryša bratří Mrštíků, 1959; Klicperova parodie Tři hrabata najednou, 1962) i světového repertoáru (např. Gorkého Vassa Železnovová, 1951; Hauptmannův Bobří kožich, 1953; Hugův Ruy Blas, 1955; O’Neillův Milionový Marco, 1958; Shawova Živnost paní Warrenové, 1961). Připravoval rovněž dnes již zapadlé novinky autorů českých (mj. M. Stehlík: Jarní hromobití, 1952; J. Zrotal: Frona, 1956; J. Dietl: Pohleďte, pokušení!, 1960; B. Březovský: Nebezpečný věk, 1961), oficiálně vyžadovanou sovětskou dramatiku (A. N. Arbuzov: Setkání s mládím, 1952, a Zamilovaní, 1954; A. J. Kornejčuk: Kalinový háj, 1953; A. K. Gladkov: Věčně mladá historie, 1961; L. N. Rachmanov: Neklidné stáří, 1961) či soudobé předlohy zahraniční (Bréalovi Husaři, 1957; Lelliho Od noci k ránu, 1959; Hacksova aristofanovská Trygaiova svatba, 1963), v československé premiéře (A. Zweig: Napoleon na Jaffě, 1957; J. Knauth: Jindřich VIII., 1958; A. Mirodan: Autor dnes zemře, 1962). Režie si udržovaly standardní, spíše průměrnou úroveň respektující dle charakteru textu romantický patos a realistickou polohu. Inscenace Pana Puntily a jeho sluhy Mattiho (1956) se stala první Brechtovou hrou uvedenou v Brně. Hostoval v brněnském Státním divadle, v Jihlavě, Liberci, Olomouci a v Opavě. 1963–69 zastával funkci vedoucího estrádního oddělení Krajského podniku pro film, koncerty a estrády v Brně. Z podnětu Františka Kliky, herce, režiséra a pedagoga, věnoval D. systematickou pozornost amatérskému divadlu. Zintenzivnila zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. Své zkušenosti uplatnil jako autor instruktivních popularizujících materiálů a skript (např. O dramaturgii ochotnických souborů, 1962), vystupoval na přednáškách, seminářích, zasedal v porotách Jiráskova Hronova i dalších národních či regionálních soutěží a přehlídek, přijal členství v celostátních poradních orgánech Ústředního domu lidové tvořivosti a Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. D. obdržel titul Zasloužilý kulturní pracovník a Čestné uznání Jihomoravského Krajského národního výboru (1977). Byl ženatý a vychoval dvě dcery. Starší z nich, Alena Vaňáková-D. (* 1943), absolvovala JAMU a Filozofickou fakultu MU a působila v Opavě, Olomouci a v Brně, kde pracovala jako asistentka, operní režisérka i pedagožka JAMU a konzervatoře. D. byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.

L: L. Zbořilová, Blahopřání příteli ochotníků, in: Amatérská scéna 9, 1972, č. 3, s. 7; vz (= V. Závodský), Člověk dobrého srdce, in: tamtéž 14, 1977, č. 9, s. 16; týž, Divadelník nezištného srdce, in: Divadelní zápisky, 1987, č. 5, nestr.; týž, Umělec dobrého srdce, in: Svobodné slovo 30. 6. 1992; Z. Srna, Půlstoletí Městského divadla v Brně, 1996, passim; Databáze českého amatérského divadla (http://www.amaterskedivadlo.cz).

Vít Závodský